Jiří Motyčka píše:
Velice by mě zajímaly vaše názory na použití tohoto druhu obléhacích strojů v husitském vojsku...
Z popisů různých obléhání v době husitské lze soudit, že beranidla ani obléhací věže nehrály důležitou roli. Někde lze použité obléhací techniky také rekonstruovat ze zbytků ženijních prací.
Stručně ke stavu pevností v době husitské. Většina českých hradů stála na kopcích, ostrožnách či skalách. Poměrně hodně staveb (zvláště tvrzí) se nacházelo v blatné poloze a byly proti přisunutí uvažovaných obléhacích strojů chráněny vodou nebo bažinami. U většiny hradů nebyl rozvinut systém flankování (boční palby).
V Čechách bylo každé významnější město kromě hlavní hradby obehnáno ještě vnější parkánovou zdí (karlovské opevnění Prahy bylo výjimkou). Před vnější zdí byl příkop (často vodní) a masivní val. Někdy bylo vnější opevnění zdvojeno (např. Nymburk). Právě proto, aby nepřítel nemohl přisunout obléhací stroje těsně ke zdem. Zvláště silně byly chráněny vstupní brány. Obvyklá byla předbraní s padacími mosty, která zabraňovala přisunutí beranidel k vlastní bráně.
V době před nástupem dělostřelectva bylo možné dobýt zděné hradby pouze několika způsoby: přelezením po žebřících, proražením beranidlem a podkopáním. Jiná možnost nebyla, protože praky nebyly schopny ohrozit silné vertikální konstrukce.
Použití pojízdného beranidla (se střechou kryjící obsluhu zavěšeného "beranu") lze logicky připustit při dobývání měst, která nebyla přírodou tak dobře chráněna jako hrady.
Teprve po prokopání valu, zasypání příkopu a položení dřevěné cesty (vše pod palbou obránců) by mohlo být přisunuto beranidlo. Pak bylo nutné prorazit vnější hradbu, následně odklidit sutiny a posunout stroj k vnitřní zdi. Dosti krkolomné, pracné, časově náročné a s velkými ztrátami.
Obléhací věž (tzv. "kočka") by se také zasekla o parkánovou zeď. Ta by musela být proražena beranidlem z přízemí věže, pak odklizeny sutiny a přisunuta k vnitřní hradbě. Následně by byl spuštěn můstek a útočníci by se vyhrnuli na ochoz. Ovšem pokud hradby ochoz měly. Zde bych uvedl odkaz na zajímavou studii o hradbách bez ochozu, které nejsou obecně známé:
http://www.pruzkumypamatek.cz/casopis-4 ... 1997-02-09
U většiny českých hradů a tvrzí terén znemožňoval přisunutí beranidel a věží. Je to rozdíl třeba proti Francii, kde je spousta hradů v rovině a většina z nich neměla v dané době vnější opevnění. Beranidla a obléhací věže mohly být tedy přisunuty po zasypání příkopu přímo k hradbám. Ty však byly vyšší a silnější než naše a četné věže umožňovaly dokonalé flankování.
Palné zbraně nabízely husitům snazší způsob dobývání opevněných míst. Dělostřelectvo bylo schopno v celkem krátké době rozstřílet ochozy na hradbách a věžích a tím znemožnit obráncům bránit opevnění. Stejně tak bylo možné prostřílet slabší parkánovou zeď. Střílny v hradbách (kurtinách) české předhusitské pevnosti neměly a ani ve věžích jich moc nebylo. Pak mohly být zdi zlezeny po žebřících. Ovšem pouze v případě, že nebyly příliš vysoké. U městských hradeb s běžnou výškou 5-7 m to v úvahu připadalo. Po několikatýdenní palbě se leckdy podařilo prostřílet průlom i v hlavní hradbě.
Když si tak vybavuji obléhání Kunratického hrádku, Karlštejna, Lichnice, Libštejna, Sionu, po hus. revoluci Staré Dubé, Kostelce n/Sázavou, Roudnice, Č. Šternberka, Konopiště ad., ani v jednom případě by nedovolovala terénní situace přisunutí beranidla či věže k hradbám. Karlštejn dobyt nebyl, pád ostatních hradů přivodila silná dělostřelecká palba nebo nedostatečná posádka. Konopiště bylo vyleženo po téměř 2 letech, ale zde se jednalo o výjimečně pevný hrad, na který soudobá artilerie nestačila.
Domnívám se, že pojízdná beranidla a obléhací věže husité nepoužívali (nebo málo) hlavně kvůli nevhodnému terénu, tuzemskému způsobu opevňování a taky proto, že dělostřelectvo nabízelo účinnější a jistější řešení.
