Karel Konečný píše:
...až do husitské doby nebo před ní se dostane asi 1% z usilovných rodopisců.
O nějaké procentuální úspěšnosti jsem neslyšel, ale Jirka už vše řekl. Nejde o štěstí ani o badatelskou píli, těmito záležitostmi se člověk dostane poměrně úspěšně pouze do poloviny 17. století, kde s pomocí berní ruly a Soupisu poddaných podle víry zdárně dovrší svou badatelskou činnost na poli rodinné genealogie.
Pokud se někomu podaří nevyhnutelný konec rodinné linie prodloužit gruntovními knihami nebo nějakým dochovaným urbářem o kousek dále, pak se beze sporu dá hovořit o náhodě. Tyto výjimky sice existují, ale pak zde nastupuje další překážka v absenci příjmení.
Nikde není k mání kontinuální posloupnost urbářů a pokud se po stoleté mezeře najde nějaký, tak je otázkou, jak ztotožnit krčmáře Jana s hledaným prapředkem...? A to nemluvím o nemožnosti určit, jaké byl víry. Poddaný většinou neměl jinou možnost než následovat svého pána.
V Čechách toto bádání není na nějaké závratné úrovni, čemuž stojí v cestě chybějící digitalisace fondů a komplikování některými okresními archivy.
Ale velice pochybuju o dohledání prapředka až do doby husitské. Pokud jde o tu statistiku, tak bych to spíš odhadoval na promile a tu tvoří spíše osoby z řad nižší šlechty nebo významějšího postavení.
_________________
"
Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419