|
Jednooký
Přísahám vám, že to, co zde napíši, nevyplynulo ze studia dokumentů, ze žádné historické heuristiky, kritiky, analýzy pramenů ani jiných učených vynálezů, nýbrž jen z několika historických tragédií a učených pojednání, která jsem ve svém hříšném laictví přečetl, a jak se mi nyní zdá, velmi nepozorně. Z řečených pramenů se dovídám, že Jan Žižka z Trocnova byl nejen velmi křesťanský, spravedlivý, lidský a politický muž, což vše zvyšuje můj podiv k němu, nýbrž i to, že vedl války, zvítězil a byl hrdinou jen z vyšších a vážných důvodů, jež učení vykladači rozdělují na důvody národní, státnické, náboženské a sociální. Dávají si dokonce velmi záležet na tom, aby dokázali, že tyto vážné důvody byly to jediné, co přimělo Jana Žižku, aby vzal do ruky palcát a dělal velké skutky; a že ty důvody byly dostatečně veliké a zralé, aby se Jan Žižka chtě nechtě rozhodl státi se vůdcem, vojákem a hrdinou.
A tady se počíná něco ve mně brániti; je to laická a historicky nevzdělaná víra v Jana Žižku, která se tím cítí dotčena. Rád bych totiž věřil, že Jan Žižka se narodil, nemaje k tomu vážných sociálních a jiných důvodů, a že stal se hrdinou prostě proto, že nemohl dobře být ničím jiným; bylo to zkrátka v něm. Rád bych věřil, že nejsilnější pohnutkou k Žižkovu hrdinství nebyly národní a jiné důvody, nýbrž jeho náramně osobní hrdinnost a schopnost znamenitě vojevodit. Jistě mu křivdil Eneáš Silvius neb kdokoli, kdo ho považoval za vůdce lupičů; ale nebude ukřivděno Janu Žižkovi, řeknu-li, že by byl statečný a skvělý, i kdyby byl vůdcem lupičů. Nevěřím, že Žižka se musil teprve nutiti k vojenskému hrdinství pod nátlakem vyšších důvodů; nýbrž věřím, že dal svou nezkrotnou hrdinnost ve služby vyšším důvodům, což není totéž.
Jsme divný národ; myslíme si, že musíme národní hrdiny jaksi omlouvat, že jejich statečnost nebyla jen tak, od Pána Boha neb od chlapského srdce, nýbrž že byla motivována vyššími důvody. Kdyby Homér byl českým poetou, nenapsal by, že Achilles sáhl po meči z vnitřního puzení, nýbrž že sáhl po něm jen proto, jelikož Trója ohrožovala dejme tomu sociální postavení spartského pasáka neb náboženskou víru v nějakou Diovu paternitu. Líčíme své hrdiny jako beránky, kteří se mění ve lvy teprve pod nátlakem utrpěného bezpráví neb ve jménu nového politického programu; ale snad by nebylo po mnoha stránkách špatné, kdybychom je líčili jako lvy, kteří se nadmíru musí přemáhat, aby byli tak trochu beránky práva, politického programu neb nějakých kompaktátů. Můžeme si myslet, že by Žižka mohl být stejně hrozným hrdinou ve vojště Zikmundově neb papežově; avšak on se hrdinně rozhodl pro tu druhou, selskou a českou vojnu a sloužil jí; což je krásnější podívaná, než kdybychom si ho byli představovali jako mírumilovný vzor občanských ctností, který se jen po zralé, tak říkajíc rádlovské úvaze rozhodl pro brachiální provádění jistého programu.
Jsme tak rádi, když najdeme motivaci hrdiny, že ani nevíme, že tím ztrácíme hrdinské epos. Stejně jako se Žižkou nakládáme s tažením legií, s dobrodružným dílem Masarykovým a s romantičností našeho převratu; domníváme se, že nejvíc uctíváme velké události tím, že z nich činíme strašně rozumově a ideově zdůvodněné podniky. Styděli bychom se doznat, že na historických událostech není to nejkrásnější program, nýbrž osobní zdatnost a odvaha pustiti se do toho; a že Žižka nám dává živější příklad tím, že rytířsky bojoval, než tím, že byl náruživým kališníkem. Nejsme nehrdinský národ; ale máme jakousi náklonnost omlouvat se pokorně za to, že jsme si tu a tam dovolili být mužsky stateční.
Karel Čapek,
Lidové noviny 12. 10. 1924
|
