Hrad v Říčanech byl v době svého založení (cca 1260-70) opravdu luxusním šlechtickým sídlem a mohl se srovnávat i s menšími královskými hrady. Podle dochovaných kamenických detailů to dokonce vypadá na přímou účast královské stavební huti. Což není ale zas tak překvapivé vzhledem k osobnosti stavebníka, kterým byl Ondřej ze Všechrom, od roku 1260 nejvyšší komorník krále Přemysla Otakara II. Hrad byl správním centrem panství a nacházel se v geograficky výhodné poloze poblíž jedné z hlavních cest do Prahy. Bohužel se v této rovinaté krajině vyskytuje minimum "zištných" míst, která by se hodila ke stavbě dobře hájitelné pevnosti. Staveništěm hradu se tak stal západní výběžek nízké a široké ostrožny, na které o něco málo později vzniklo městečko Říčany. Čelo hradu zajišťoval šíjový příkop a opevnění severní a jižní strany bylo posíleno vybudováním dvou rybníků. Přesto nebyly jeho obranné hodnoty nikterak valné.
Podle novodobé typologie se jednalo o tzv. hrad s obvodovou zástavbou, tj. s budovami přiloženými k okružní hradební zdi, do které byla na čelní straně zapojena obytná věž (donjon). Věžovitý charakter měl i hradní palác umístěný na nejvíce chráněné západní straně. Kromě parkánu na čelní (východní) a jižní straně neměl hrad žádnou stavbu výrazně obranného charakteru (bergfrit, štítová zeď) a zmíněný donjon kryl svou hmotou pouze část hradního areálu. Takovéto opevnění mohlo být dostatečné do podmínek drobné domácí války nebo selské rebelie, avšak nejednalo se o pevnost, která by mohla obstát proti armádě vybavené obléhacími stroji. Nevím, jestli to stavitelé takto vnímali i v době vzniku hradu. Pravděpodobně nikoliv, protože i panovník běžně stavěl luxusní sídla s nedostatečným opevněním, která lze označit spíše za gotické zámky než hrady (např. Kamýk nad Vltavou nebo Myšenec).
Na počátku husitských válek, kdy již byly k dispozici velké praky a obléhací děla, měly šanci na úspěšnou obranu pouze některé zvláště pevné hrady na osamělých kopcích (Házmburk, Bezděz), na ostrožnách s masivním opevněním přístupové šíje (Zvíkov, Týřov), resp. obzvláště mohutného stavebního provedení (Konopiště, Kost, Karlštejn). Slaběji opevněné objekty padaly jeden za druhým do rukou revolučních kališníků.
Obležení Říčan mohlo mít velmi podobný průběh jako obležení Nového hradu u Kunratic, ke kterému došlo jen o něco málo později. Ačkoliv jsou obě stavby rozdílného data založení, tak jsou si dosti podobné jak po stavební stránce, tak i umístěním v terénu.
Oba hrady se shodně nacházely na konci široké ostrožny, která byla ideální pro vybudování blokačního opevnění (kontrvalační a cirkumvalační linie) a pro rozvinutí různých obléhacích technik. Vzhledem k aktuální vojensko-politické situaci v Čechách, která nastala po bitvě pod Vyšehradem, byly tyto hrady zcela bez šance na úspěšnou obranu před velkým polním vojskem. Nicméně přiměřeně odhodlaný a přiměřeně dlouhý odpor obránců nabízel naději na kapitulaci za přijatelných podmínek.
Okamžité vydání hradu Říčany by určitě narazilo na silný odpor kněží, kteří zde nalezli útočiště a jejichž osud v případě pádu do rukou husitských radikálů byl zřejmý. Z pohledu husitů se jednalo o velmi pohodlné dobývání, protože po stažení Zikmundových vojsk nemohla hradní posádka očekávat pomoc zvenčí. Rovněž městečko v předpolí hradu (tedy pokud nebylo spáleno obránci) nabízelo slušné ubytování i dostatek materiálu na vybudování palebných postavení. Hradní střechy a ochozy byly zřejmě ostřelovány z děl a praků, možná se podařilo i zapálit některou z budov. Tipoval bych, že by to soudobý kronikář mohl popsat podobně jako v případě Nového hradu u Kunratic:
"… nesčíslné kameny metali sou, tak že všechny střechy kamením zeprali sou." 
A jelikož byl listopad, a pak prosinec, s počasím zcela jistě nevlídným, tak se život na hradě brzy stal nesnesitelným, zvláště pak pro zde ukryté ženy (a děti). Děravé střechy a stropy, rozbitá okna, nemožnost vystrčit nos ze sklepení, problém se normálně najíst, žádné soukromí, zranění, mrtví, hádky a spory, beznaděj. Prostě klasika, kterou daleko lépe snáší banda zpustlých chlapů, než smetánka a duchovenstvo.
Takovouto čistě destruktivní cestou, tj. nikoliv blokací a vyhladověním, byly během husitských válek dobyty i daleko pevnější a větší hrady. Zvláště ty, u kterých převládala správní, reprezentační či sídelní funkce nad funkcí útočištnou, resp. vojenskou.
