Hned druhý příspěvek mě nadzvedl ze židle, hlavně poznámka o Masarykovi. Zbytek vlákna už mi přišel jenom jako slovíčkaření.

... tak to je velice nepřesná identifikace příspěvku.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Myslím tím příspěvek ve vláknu "Habsburk, R-U, ... a 28. říjen".
Doufal jsem, že to tak bude pochopeno.

Dovolím si ocitovat 2 úryvky z projevu presidenta Havla, který byl přednesen v Kožlanech 29. května 1994 při příležitosti 110. výročí Benešova narození.
Jedná se o pohled na tuto kontroverzní a zároveň zásadní postavu - nejen našich - dějin 20. století, který mi velmi konvenuje. Je také docela pádnou odpovědí všem těm, kteří dodnes nemohou druhému presidentu Československa přijít na jméno (za mnohé uvedu Karla Schwarzenberga) a je zároveň analýzou politického diskursu kolem Beneše i jedním z možných východisek této debaty ...

Václav Havel v Kožlanech, Benešove rodišti, mj. řekl:
"Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech a pak ve dnech únorového komunistického puče bude asi trvalým tématem českých diskusí. Vždycky jsem tíhl a dodnes tíhnu – z důvodů, které tu nemá smysl obšírně vysvětlovat – spíš ke kritickému názoru na jeho rozhodnutí v těchto osudových chvílích. Zároveň se ale přiznám, že čím jsem starší a čím víc zkušeností získávám, tím jsem ve svém kritickém posuzování opatrnější a zdrženlivější. Začínám totiž chápat, jak snadno se různá politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší.
(...)
Dějiny, osud, mezinárodní situace, politici domácí i zahraniční a především my všichni, tedy naše novodobá společnost, jsme tomuto člověku vložili na bedra břímě, které prostě neunesl. Všichni věděli a všichni vědí, že tento fyzicky slabý politický praktik a politický myslitel nebyl Atlasem, schopným unést Zeměkouli. (...) Mne osobně dnes daleko víc zajímá (...) zvláštní schopnost nás všech promítat vlastní selhání do vybraných obětních beránků a jejich trvalým kritizováním se sami před svým svědomím očišťovat. (...) Ať tak či onak, dvě věci jsou jisté: za prvé, že náš druhý president byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, a za druhé, že to byla postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin."

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Před několik dny jsem dočetl knihu francouzského historika a bohemisty
Antoine Marèse s názvem "Edvard Beneš, drama mezi Hitlerem a Stalinem", jejíž český překlad vyšel v r. 2016.

Byl to pro mne velice zajímavý čtenářský zážitek, jenž mi zároveň potvrdil mnohé detaily z portrétu, který jsem si o druhém presidentu sám vytvořil za pomoci mého vlastního studia.
Knihu mohu vřele doporučit těm, kteří si na Masarykova nástupce vytvořili podobný názor mému, ale také těm, o nichž se píše v níže uvedené anotaci. Mám-li to napsat explicitně, tak uvedená kniha je velice cenná mj. i tím, že v této Marèsově biografii se jedná o poněkud jiný pohled na Edvarda Beneše než ze zaprděného českého písečku …

anotace:
Druhý český prezident Edvard Beneš je českou společností počátku 21. století nazírán rozporuplně. Na jedné straně je vnímám jako pokračovatel představ T. G. Masaryka, jeho politiky československého státu jako středu Evropy mezi Východem a Západem, na druhé straně však v posledních letech převažuje jeho negativní hodnocení za jeho kontroverzní kroky spojené s Mnichovem roku 1938, s postoji za druhé světové války, především v jeho otevření cesty pro nerovnou spolupráci se SSSR, jež ve svým důsledcích vedla k omezení demokracie, a v neposlední řadě s Benešovým přístupem k řešení únorové krize roku 1948. V českém povědomí tak Edvard Beneš vystupuje jako evropský politik, jenž svými postoji otvíral ČSR nové politické obzory. Spolu s tím se ale stále více objevují názory, že v klíčových okamžicích zklamal a že jeho činy vedly k erozi demokracie v letech 1938–1948. Všechny tyto otázky na pozadí evropské i domácí politiky zkoumá přední francouzský bohemista Antoine Mares. Ve své knize zvolil příkladný biografický přístup, jenž odhaluje Edvarda Beneše nejen jako praktického politika, ale i jako sociologicky uvažujícího teoretika. Předností Maresovy knihy je odstup, který jako francouzský historik vůči československému prezidentovi uplatňuje, nadhled nad nacionálně pojímanými problémy. Kontroverze soudobé české historiografie jsou mu cizí. Na místo schémat nabízí svébytný pohled, ukotvený v dobových pramenech, jenž mu ve svém důsledku umožnil sepsat vskutku originální biografii druhého československého prezidenta.

Antoine Marès (*1950) v níže uvedeném rozhovoru mj. říká, cituji:
"Další prvek, který je významný a o němž jsem nic netušil, byl jeho zdravotní stav. Od roku 1947 byl tak nemocný a oslabený, že nedokázal pracovat víc než několik hodin týdně. A byla období, kdy nepracoval vůbec. Takže to byl muž fyzicky mimořádně znevýhodněný, prakticky nemohl vycházet ven. Komunisté tohle všechno věděli a využili toho. Neměl už sílu, aby jim mohl vzdorovat. Ve stavu, v němž byl, už ani nebyl schopen sám přijímat rozhodnutí a přejímal rozhodnutí svého okolí."

Odkaz na onen rozhovor:
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/benes-jako-obetni-beranek-francouzsky-historik-antoine-mares-napsal-knihu-o-nasem-druhem-prezidentovi-40017066

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Myslím, že se zde směšují dvě věci. Politik aby byl společností oceňovaný musí používat populismus, to jinak nejde.
Realita působení politika, nebo jeho směr může být však jiný, protože vede tam, kde je to pro politika nepřijatelné.
Antoine Marese napsal dramatický příběh o politikovi.

Které?!

Nemohu souhlasit, dokonce kategoricky!
Namátkou jedni z největších populistů jsou Zeman, Babiš, Viktor Orbán nebo ultrapravicoví, extrémističtí politici ve spoustě zemí, vč. těch tzv. "vyspělých". Na jejich populistické žvásty může naletět akorát ta hloupější a méně vzdělaná část dané společnosti. Jde jen o to, jaký je poměr těch hloupých a méně vzdělaných oproti zbytku voličů.
Ergo - nedomnívám se, že by nástrojem moudrého moderního politika nutně musel být populizmus, mor, který zachvátil celou Zeměkouli (viz např. volba Trumpa v USA, brexit v Anglii, Marine Le Pen ve Francii etc).

Beneš byl taky populista, Karle?

Závěr (v lehké nadsázce):
Protože populizmu, který se v současnosti snadno uchytí, ve světě přibývá, logicky z toho vyplývá, že lidstvo hloupne. A to je docela tristní zjištění!

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Myslím, že podceňuješ Edvarda Beneše. Edvard Beneš byl velmi chápavý aby věděl co může udělat. Jaká je společnost?
Když napíši, že hédonistická a sobecká, tak většina společnosti tomu odpovídá, a politik to ví.

Ta Havlova úvaha z onoho projevu je hodně trefná.
Já bych ale přece jen vedle Mnichova a Února 48 zmínil i mizérii třetí republiku a cestu k ní - a tam, aspoň pro mě, Benešova úloha (a další politické reprezentace) zaslouží trochu méně shovívavosti. Nakonec i to břímě odpovědnosti na sebe tehdy bral Beneš leckdy navíc a dobrovolně (svévolné jednání s komunisty v Moskvě 43 či naprosto nepřiměřená devótní prohlášení k sovětským představitelům - a to vícekrát). Jistě takové jednání lze z dobového hlediska ospravedlnit, ale to nic nemění na tom, že by mělo zůstat velkým mementem i pro dnešek.

No, comment!
Ale dovolil bych si vřele doporučit k přečtení toho Marèse ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Já?! Prosím tebe proč.

btw. Moje první a zásadní otázka - vlastně i ta druhá - z toho příspěvku zůstaly nezodpovězeny.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Moje odpověď k první otázce: Jedna věc je politika a druhá věc je historická realita, o které se často bádá, i na pokračování.
K druhé otázce: Kdyby Edvard Beneš nevěděl co je to populismus, tak by se ani nemohl stát prezidentem. To znamená, že toho dovedl využít.

Na třetí otázku mám jen hypotetickou odpověď: Pokládáš Edvarda Beneše za naivního člověka se " svatozáří"?

... to je jen(!) tvůj názor, Karle, nic víc.
Já s ním nesouhlasím, protože Beneše za populistu nepovažuji. A znovu opakuji - jsem pevně přesvědčen, že když je politik schopný a chce upřímně sloužit svým voličům, svému národu, tak populizmus vůbec nepotřebuje. A takoví politici nejsou z pohádek, ale skutečně existují i existovali.

Pro jistotu si dovolím uvést, co je populizmus dle slovníku cizích slov:
Styl politiky, který usiluje o získání široké základny voličů údajnou ochranou zájmů prostých lidí proti různým ohrožením a prosazováním témat vzbuzujících emocionální reakce veřejnosti.

Nepokládám! Vůbec! Jak tě to mohlo napadnout?
Beneš byl člověk z masa a kostí a pochopitelně bez svatozáře. To je základní teze! Domnívám se, že na Beneše bez svatozáře pohlíží objektivně a vyváženě i Marès.
Beneš měl spoustu chyb, ale jak v exilu, diplomacii tak i v presidentském úřadě pracoval velice obětavě a s nejlepším vědomím a svědomím. Navíc některé chyby, kterých se dopustil, byly vynucené okolnostmi.
Jedním dechem však dodávám, že Benešovi nebudu v žádném případě nasazovat psí hlavu, jak se toho dopouštějí mnozí naši spoluobčané, chytrolíni a absolventi "školy života s červeným diplomem", kteří nota bene tu složitou dobu vůbec nezažili.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V té definici populismu to je přesně napsáno, co on dělal. Byl soustředěn hlavně na sebe aby obstál jako politik, to je přirozené. Pak společnost je různorodá, ale když uvedu, že je konzumní, hédonistická a sobecká i xenofóbní, tak si myslím, že by to většinu zahrnovalo a to politik ví. Pak takový politik jako Beneš dobře ví, že lidé uvažují především emocionálně a logické myšlení jim nic neříká.
Tím prakticky odpovídám na Tvoji poslední repliku, protože Edvard Beneš byl zkušený politik, a dovedl si poradit když se svou vinou dostal do neřešitelných situací. Tím chci napsat, že byl velmi schopný a chápavý.

Jiří Motyčka: Určitě se knihu pokusím sehnat. Už před dost lety jsem četl biografii od Zbyňka Zemana, uvažoval jsem o Dejmkovi - ale ty dva tlusté špalky trochu odrazovaly . Tohle bude vhodná alternativa, už jen kvůli tomu, že jde o pohled zvenčí.
Jen ještě k tomu rozhovoru z daného odkazu. Je zajímavý, ale k pár věcem bych přece jen něco měl. Názor, že Beneš zradil demokratické ministry a předal vládu komunistům, podle mě není obecně sdílená teorie, jak říká Marés. Aspoň ne v serioznějších úvahách; co se pamatuju, tak třeba Kaplan (Pět kapitol o Únoru) to takhle jednoznačně rozhodně nevidí, myslím, že i Veber takto vinu na Beneše nehází. A i onen Benešův těžký zdravotní stav byl dost známou věcí - vždyť i Tigrid se už v Kapesním průvodci podivuje, jak mohly demokratické strany v boji s komunisty sázet na mrtvicí ochromeného a smrtelně nemocného prezidenta...

Karel Konečný: No, pokud by šlo jen o získání funkce, tak Beneš se stal prezidentem hlavně složitým zákulisním jednáním a politickými obchody, v tomhle bych zrovna populismus neviděl...