Milan píše:
No bezpochyby se Peroutkova slova nedají vztáhnout na všechny
, ale myslím, že Peroutka nepsal o konkrétních jedincích, ale zamýšlel se nad něčím, co se dá se značnou dávkou nepřesnosti nazvat
národní povaha ...
Ano, tak jsem to pochopil i já, i když možná můj předchozí,
ryze privátní příspěvek tak nemusel vyznít.
Milan píše:
... A tam přes všechny tehdejší vzletné proslovy a články o Husovi, Žižkovi, Komenském atd. nešlo pominout ono dědictví časů Františka Josefa. Což podle mě nemusí být vnímáno jednostranně, protože Československo si přineslo do nově vzniklého státu i dobré vlastnosti hospodářsky a kulturně rozvinutého národa z časů habsburských.
Byli jsme například nejprůmyslovější zemí Rakouska-Uherska a toto dědictví jsme si přinesli i do nové, demokratické republiky. Nejsem si však jistý, zda je to zásluha vlády "starýho Procházky".
Po prohrané bitvě s Pruskem došlo v r. 1867 k rakouskou-uherskému vyrovnání, což mělo za následek jakýsi dualizmus výhodný pouze pro Uhry. Češi se už do zániku monarchie žádného česko-rakouského vyrovnání nedočkali. Bohužel musím zůstat k době Franze Josefa velice
skeptický a
kritický (eufemizmy) s tím, že můj postoj je na hony vzdálen romantickým představám současných monarchistů, kteří onu dobu nezažili.
Ale k věci!
Charakter našeho národa jistě poznamenala Bílá hora, 300 let vlády Habsburka a problematická koexistence s Němci během této dlouhé doby. Zásadně se však změnil IMHO dvěma fatálními událostmi 20. století:
Byl to především
Mnichov, který "
zlomil morální páteř národa" a potom
srpen '68, který ho definitivně poslal na invalidní vozík, obrazně řečeno.
Tyto dvě tragické události v našem národě vyvolaly jakýsi falešný syndrom "české malosti", který vede mj. i k ahistorickým názorům na husitství a závádějícím postojům k tomuto nejslavnějšímu období našich národních dějin.
Avšak pozor! To je jenom(!) můj privátní názor, který nikomu nevnucuji!