O.K., dejme tomu.
Moje maličkost však vidí, že musím vytáhnout další eso, tentokrát trumfové od Daniely Tinkové, historičky z Ústavu českých dějin FF UK v Praze ... cituji celý tento vyvážený(!) komentář:

"O Bílé hoře letos psali snad už všichni. Mně se do toho moc nechtělo, koneckonců jsem historička zaměřená na osvícenství a rané národní obrození, navíc potomkyně těch, co „úpěli pod Habsburkem“, tajných evangelíků z Moravy a z Vysočiny a současně slovenských luteránů. Což je takové „positioning“, které můj pohled na (po)bělohorskou dobu trochu předurčuje. A to i když budu abstrahovat od svých filoevangelických, "pro-beraních" sympatií a psí hlavy levičáctví.

Ale aspoň pár poznámek, protože je mi trochu líto, že se v současné době stále buď recykluje stará prvorepubliková filoevangelická narace obohacená o některé prvky poválečného marxismu, ale především se dostává do médií – a navíc se prezentuje jako „novátorská“ – vlastně sto let stará interpretace J. Pekaře a Z. Kalisty, která bělohorskou porážku, beztak zaviněnou sobeckým jednáním evangelických stavů, banalizuje a pobělohorskou dobu prezentuje jako dobu „stabilizace“. Josef Pekař i Zdeněk Kalista byli vynikající historici a „svou“ dobu znali pramenně. Mělo by se diskutovat s nimi, ne s popularizátory, kteří jejich výklad zjednodušují a bulvarizují. Každopádně ani Pekař a Kalista samozřejmě nebyli „neutrální“: oba byli katolíci, politicky konzervativnějších názorů, Pekař sám se hlásil k monarchii a její rozpad a následné vyhlášení republiky nesl těžce. V tomto je jeho náhled na (po)bělohorskou dobu zcela v souladu s jeho osobním přesvědčením.
Antiklerikální orientace první republiky a konfesní sympatie jejích zakladatelů pochopitelně vystavěla svůj „národní“ příběh na evangelických „master narrativech“, na Františku Palackém a jeho (hugenotském) následovníkovi E. Denisovi. Antiklerikalismus a sociální náboj poskytly pochopitelně i dobrý základ pro poválečnou historiografii marxistickou, která se navíc mohla opřít i o popularitu Jiráskových románů. Problém toho „filoevangelického“ příběhu tedy vidím právě v jeho politizaci a ideologizaci, nikoli nutně v interpretaci samotné, i když i tu je pochopitelně dnes – i díky přibývajícím poznatkům a rostoucímu odstupu od roku 1918 – potřeba revidovat; nikoli však nutně zavrhnout.

Sama vidím pobělohorskou dobu pořád jako „temno“. Jednak samozřejmě kvůli rekatolizaci a kvůli tomu, jakým způsobem byla realizována, i kvůli té podobě (potridenského)katolictví, která u nás zvítězila. Rekatolizace znamenala nejen odliv části vzdělaných elit a více či méně násilné konverze mezi šlechtou, měšťanstvem i venkovským obyvatelstvem, ale také likvidaci velké části dědictví unikátního písemnictví a vůbec kultury 16. století, která se vykazovala právě velkou konfesní pestrostí (ostatně takoví utrakvisté, kteří po roce 1624, resp. 1627, neměli v českých zemích také co pohledávat, měli v mnoha ohledech blíž ke katolíkům než k Jednotě bratrské.)
Své důsledky mělo i to, že celý vzdělávací systém připadl do rukou Tovaryšstva Ježíšova: jistě, Patres byli vzdělaní. V mnoha oborech vynikali a jistě byli i výbornými pedagogy. Ale žádný monopol vzdělanosti nikdy nesvědčí. Jeden příklad: zatímco na protestantských univerzitách se dávno přednášel Koperníkův systém, na pražské univerzitě byl ještě na prahu tereziánské doby povolen pouze kompromisní, v podstatě však geocentrický model Tychona Brahe. Přírodověda zůstávala aristotelsko-scholastickým kostlivcem, který právě až v tereziánské době mohl prolomit pražský jezuita Stepling s oporou leidenského-vídeňského jansenisty van Swietena. Pro odpor jezuitů nemohla ve Vídni ani v Praze vzniknout akademie věd po vzoru jiných zemí; pro odpor jezuitů zanikly i první pokusy o učené společnosti v Innsbrucku a Olomouci. U habsburských panovníků nacházely podobné návrhy jen velmi malou či žádnou odezvu. Věda zůstala sto let za protestantským i částí katolického (Francie) světa; vědecká revoluce se habsburské monarchii vyhnula obloukem-
A to je ten druhý problém: i Francie prošla rekatolizací. Jenže tam jednak nebyl protestantský element tak pestrý a tak silný a kulturně tak významný jako u nás, jednak i to katolictví tam nabralo jinou podobu – zejména díky sílícímu vlivu jansenismu. A o intelektuální rozkvět pečovali koneckonců i bourbonští vysocí úředníci jako Colbert. Habsburky to nepálilo.
A to je další věc: jak jinak by se vyvíjela situace po třicetileté válce, kdyby tu nebyl právě Ferdinand II., III., IV. A po nich Leopold I., ale rovnou Josef I. Ten, který na prahu 18. století uzavřel se švédským králem altrandstädskou dohodu, která povolovala luteránskou konfesi aspoň v rakouském Slezsku. Josef I., který v podstatě přestal evangelíky pronásledovat. A který bohužel zemřel po pouhých šesti letech vlády, aby ho opět vystřídal barokní Habsburk se španělskými manýrami, Karel VI.

„Pobělohorská stabilizace“ tak proběhla za cenu emigrace části obyvatelstva a likvidace podstatné části kultury. Ano, přišli Dientzenhoferové a triumfovalo baroko, šířilo se jako součást té triumfující církve samospasitelné. Nezapomínejme ale, že třeba luteránské Sasko mělo taky svou podobu baroka a že jeden z největších barokních skladatelů, J. S. Bach, byl koneckonců také luterán. A že třeba sousední Prusko, nakonec vítězný rival Habsburků v boji o převahu ve střední Evropě, vytěžilo právě z toho, že ponechalo konfesní svobodu: vládnoucí dynastie byla kalvínská, poddaní luteráni i katolíci; do Pruska prchali vyhnaní hugenoti stejně jako vyhnaní jezuité. Prusko vydělalo na obojím.
Pobělohorská „stabilizace“ byla také ve znamení utužení robotního, nevolnického systému (oproti předbělohorské době se robota na některých panstvích i zdesetinásobila). Jistě nebyl to bezprostředně důsledek Bílé hory, ale důsledek vylidnění českého a moravského venkova vinou válek a epidemií (a emigrace). Nicméně i tenhle významný fenomén, který měl za důsledek řadu robotních vzpour, k období 1620-cca 1740 patří. Tzv. "Bílá hora" neměla dopad jen na "hrstku evangelíků", ale na celou společnost, a ten dopad rozhodně nijak "pozitivní" nebyl. Pobělohorská doba je „stabilizací“ asi tak jako metternichovský a bachovský absolutismus, asi tak, jako normalizace.

Tohle neměl být žádný klíčový rozbor, na to by bylo třeba víc prostoru a víc erudice. A jistě je potřeba o pobělohorské době hovořit s kritickým nadhledem a odstupem. Ale přepínání znamének je opravdu málo. Akcentovat jen rádoby pozitivní stránky tohoto období je přece stejné jako to, co se vytýká „revizionistům“ píšícím o padesátých letech a normalizaci."
zdroj: https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=1478131795709735&id=100005387868292

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Daniela Tinková píše o "stabilizaci" - nevím, jestli to má být narážka na rozhovor s Marií Koldinskou. Ta o prospěšnosti pobělohorské "stabilizace" mluví v souvislosti s tím, že jsme nedopadli jako Polsko; ne, že by nějak chválila rekatolizační praktiky. Aspoň já jsem to tak pochopil z toho, co je v neplacené části:)

Ano, byla!
Ty uvozovky jsou tam proto, že pochopitelně situace po Bílé hoře bylo všechno možné jenom ne stabilizace.
Bylo poraženo zpackané stavovské povstání, takže se na chvíli přestalo válčit, ale byl to jen klid před bouří. Stabilizovat situaci nemohl ani onen obsedantně zdůrazňovaný rozkvět baroka. To bylo jen vnější pozlátko, v němž se skrýval zkažený bonbon.
Co se týče hospodářské situace v Českých zemích, tak za 3 roky po Bílé hoře došlo ke státnímu bankrotu. Hodnota všech mincí v oběhu klesla o 80%. Ještě před tím byla ražena tzv. "dlouhá mince", což byl jeden z největších tunelů v naší historii. Jak to bývá ve všech dobách, na tuto finanční krizi doplatili ti nejchudší a tuneláři se obohatili.
Tajní evangelíci, kteří nesměli emigrovat (poddaní), se na svých bohoslužbách scházeli v hlubokých lesích za tmy při svitu loučí a svíček, čímž se dopouštěli trestného činu.
A tak bych mohl pokračovat.
To mi věru jako stabilizovaná situace nepřipadá.

... a tím se pomalu dostáváme do 18. st. ...V 18. st. bylo Polsko rozkouskováno mezi Prusko, Rusko a Rakousko. To bylo fakt blbý, ale v dnešním Polsku se nemluví rusky, natož německy. No, a mladí čeští rekruti se zase stali v tomto století potravou pro pruská děla v prusko-rakouských válkách.
Nejsem si zcela jistý, co z těchto dvou možností bylo horší ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ty všechny negativní jevy jsou určitě pravda, ale mně šlo o to, jestli "stabilizaci" společnosti vidí Marie Koldinská i v tomto, nebo jak píše v neplacené části, jen v konkrétním benefitu toho, že jsme byli ušetřeni osudu Polska.

A porovnání naší a polské situace...no, myslím, že přinejmenším Poláci z ruského záboru by důvodů ke stížnostem našli hodně...

Obávám se, Milane, že to, co uvádíš, je naprosto irelevantní a už to zavání slovíčkařením.
Mně jde "jen a pouze" o podstatu věci, a ta je bohužel poněkud někde jinde, než jak to vidí dámy Čornejová s Koldinskou.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Je to možné, že jde jen o můj pomýlený dojem, ale když jsem četl razantně znějící titulek, který je ovšem prací novináře, a pak znění toho, co historička o stabilizaci řekla ("éra stabilizace společnosti, kdy české země – právě díky tomu, že tvořily součást habsburské monarchie – neskončily kupříkladu jako Polsko, rozdělené mezi okolní mocnosti"), tak ten rozdíl subjektivně vnímám trochu víc, než jen jako irelevantní

Ale, Milane, jak dlouho se už točíme kolem tohoto JEDNOHO problému? Sám to musíš vidět!
To nikam nevede, rozhodně ne k rozvoji debaty.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Včera se mě "kdosi" zeptal, do kdy podle mě trvalo pobělohorské temno. Odpověděl jsem, že – s lehkou nadsázkou – až do vydání Tolerančního patentu Josefa II. 13. října 1781.
Po něm nastala první fáze částečné náboženské svobody po období totální (náboženské) nesvobody. Proč částečné? No, byl to nepochybně velký krok pro Habsburka, konkrétně tedy pro císaře Josefa II. (*1741 - †1790, vládl v letech 1780-90), ale bohužel malý krůček pro české evangelíky, kteří se mohli přihlásit buď k luteránské či kalvínské konfesi. Tyto konfese resp. tolerované církve se staly pouze(!) trpěnými! K té prvně jmenované se přihlásili potomci staroutrakvistů (byli-li tu nějací), novoutrakvistů a ortodoxních luteránů. K té druhé se hlásili kalvíni neboli "helvíti" a zbylí potomci Jednoty bratrské.
Kostely, přesněji řečeno "toleranční modlitebny", těchto staro-"nových" církví musely stát nejlépe někde za vsí, za městem a s vchodem nikoli z ulice, ale z polí a luk. Nesměly být opatřeny věží se zvonem a okna byla co nejmenší. To můžeme ještě dnes spatřit na některých modlitebnách, které přečkaly do současnosti, a dnes většinou patří Českobratrské církvi evangelické, která vznikla ihned v r. 1918.
Proti katolické církvi, stále té největší, nejdůležitější a preferované, byla tato nově se etablující evangelická společenství všelijak znevýhodňována a diskriminována. Především bohoslužby musely mít soukromý ráz. Katolická vrchnost i klérus se všemožně snažily patent utajit. Nově se hlásivší k těmto církvím museli své rozhodnutí obhájit před komisemi, které byly k tomuto účelu speciálně zřízeny. To se týkalo roku 1782. Poté se museli konvertité z římskokatolické konfese podrobit u místně příslušného katolického kněze tzv. "šestinedělnímu cvičení", které se často prodlužovalo na daleko delší dobu vynucenými přestávkami, což byl jeden z mnoha způsobů šikany. Pokud katolík navštívil evangelickou bohoslužbu, měl ho dle zákona protestantský pastor z modlitebny vykázat.

… To ale neznamenalo, že potom bylo v Habsburkově monarchii vše O.K. Naopak! Ještě celých dlouhých 80 let si museli čeští evangelíci počkat …

Teprve 8. dubna 1861 byl vydán Protestantský zákon, který byl do říšského zákoníku zanesen pod č. 41/1861.
Tento Protestantský patent, jak se mu také říkalo, konečně v relativně velkém rozsahu zrovnoprávnil evangelické církve s katolickou.
V této souvislosti je třeba uvést ještě jednu zajímavou skutečnost. V Uhrách, kde násilná rekatolizace vůbec neproběhla, byl Protestantský patent vydán již v roce 1859, tedy o 2 roky dříve než v Českém království. V r. 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání a monarchie se změnila na Rakousko-Uhersko. Češi na své vyrovnání však čekali marně. Karel I. po Velké válce chtěl v marné snaze monarchii zachránit s tím, že i České království nabude své rovnoprávnosti ve federalizované monarchii. Byla to naivní utopie a navíc přišla fatálně pozdě!

Celé znění Protestantského patentu naleznete tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Copak by na tohle pověděly Čornejová s Koldinskou? ... Jeden z mála textů o Bílé hoře a pobělohorském vývoji v Českém království, který se po listopadu '89 nebojí nazývat věci pravými jmény.
Přesto nebo možná právě proto si neodpustím pár poznámek ...Nejen městské rady opustil husitský duch.
Ten duch nebyl ani v 30členném direktoiriu, ani ve vedení stavovského vojska a o žoldnéřském vojsku nemluvě. Uplynuly dvě století od vypuknutí husitské revoluce a étos, entuziasmus i hrdinství Božích bojovníků se vytratily jak pára nad hrncem. Snad s jedinou výjimkou a tou byl Jindřich Matyáš Thurn, který po Bílé hoře celý zbytek svého života zasvětil boji proti Habsburkovi.

Bigotní katolík Ferdinand II., který věřil více jezuitům než Písmu svatému, koncentroval do dvou slov veškerou svoji až patologickou nenávist proti povstalcům. "Ohavná rebelie" se táhne jako červená nit třemi stoletími, aby po celé toto předlouhé období determinovala vztah - někdy třeba jen podvědomě - Habsburka k Čechům, těm "ohavným rebelantům".

No, ještě starším byl šestaosmdesátiletý(!) Kašpar Kaplíř ze Sulevic, příslušník Jednoty bratrské.
Když se z dobových zpráv dozvídáme, jak statečně se choval Kašpar Kaplíř ze Sulevic na pódiu krvavého divadla před tím, než ho kat Jan Mydlář připravil o hlavu, vhání nám to slzy do očí. Kaplíř by s velkou mírou pravděpodobnosti dostal od Habsburka milost, kdyby o ni požádal. To však kategoricky odmítl! Když ve svém pokročilém věku ztěžka kráčel k popravčímu místu, tak jeho jedinou starostí bylo, aby neupadl a nezavdal tak podnět k tomu, aby se mu jeho nepřátelé smáli. Klobouk dolů před takovou statečností v jeho věku!

To je naprosto pochopitelné, neboť každý věděl, že Habsburk bude nemilosrdný.
Ani defenestrovaní Slavata s Martinicem nechtěli a není se čemu divit. Každý se zdráhal chopit této špinavé práce na svých krajanech.

... ignorance práva a zákonů není nic nového pod sluncem. Je stará jak lidstvo samo.

... více než na svůj střízlivý úsudek dal Ferdinand II. bohužel na své jezuitské rádce a na našeptavače z Čech, kteří se už viděli jako majitelé zkonfiskovaného majetku odsouzených a popravených. Čím více odsouzených, tím lépe pro ně.
Ferdinand jako vítěz, kterým se stal, aniž sám možná věděl jak, neprojevil špetičku velkorysosti vítěze k poraženým. I to hodně napovídá o jeho povaze a morálním kreditu.

Některá historiografická data hovoří dokonce o 90 až 95%.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Já zkusím nepříliš vážně dát takovou řečnickou otázku: Změnilo se myšlení a morálka lidí žijících v dnešní době na území Čech a Moravy, oproti tehdejší době?

Copak by na tohle pověděly Čornejová s Koldinskou? ...

Možná to, co jistý Jiří Čížek v diskuzi pod článkem: Žvásty jak od soudružky učitelky. Ach jo ...

Jiří, souhlasím s Tebou, že tohle je jeden z mála článků popisující realitu. Marně si lámu hlavu, co vede lidi k takovému znásilňování dějin., zvlášť v dnešní době, kdy není problém si sehnat všechny možné prameny. Snad je v tom lenost, snad stereotypní myšlení ve smyslu, co učil bolševik, je lež a tak musí být vše naopak....ikdyby trakaře padaly.

... ano, něco v tom smyslu!
btw. Jinak já diskuse pod těmito texty dávno nečtu, mohlo by se mi přitížit. Stačí mi úplně ta žumpa na sociálních sítích.

... je to kombinace všeho toho, cos uvedl, + ještě neznalost odborné literatury, absence všeobecných znalostí, kritický přístup k tomu, co je lidem předkládáno, zejména na netu, a mnoho dalších aspektů.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Právě dnes uplyne 430 let od narození jednoho z největších synů našeho národa, Jana Amose Komenského.
Tento opravdový svědek víry se potýkal se strastmi života a drsnou nepřízní osudu jako ten starozákonní Job a přesto NIKDY(!) neztrácel naději, o víře nemluvě. Naději na změnu ve svém životě a naději na obrat poměrů ve své vlasti.
Dnes se setkávám se spoustou pseudovlastenců, kteří svůj pofiderní vztah k vlasti proměnili za pochybný politický kapitál. Komenský až do konce svého strastiplného života nepřestal usilovat o změnu velice nepříznivých poměrů ve své vlasti, která se po Bílé hoře ocitla na samé hranici zmaru.
Nezapomeňme proto na nehynoucí odkaz učitele národů.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)