Vilém II. z Pernštejna začal budovat rozsáhlou pardubickou zbrojnici v devadesátých letech 15. století a o doplňování zásob zbraní a zbroje se starali i jeho synové. Roku 1507 založil Vilém na Zeleném předměstí dělovou huť, ve které se odlévala menší děla. Když v roce 1560 sepisovali královský puškař a slévač děl Blažej Wolf a služebník při střelbách Zikmund Schpreng řečený Špína inventář zbraní, zbroje, střeliva a munice, nacházelo se v pardubické zbrojnici celkem 83 dělových hlavní různých kalibrů. 22 kusů patřilo k pernštejnskému polnímu dělostřelectvu a u nich je uvedena hmotnost hlavně, hmotnost střely a odhadní cena.
1) V klenutém "cejghausu" na zámeckém nádvoří stálo 22 polních děl na pojízdných lafetách - dvě švihovky, jedna zpěvačka a jedna komorová puška, dále 13 falkonetů a 5 tuplfalkonetů.
Falkonet a švihovka z počátku 16. století:
2) Děla na zámeckých valech: 49 hlavní (37 tuplháků a 12 šarfendinelů, tj. dvojitých tuplháků) na 7 lafetách coby varhanová děla a 1 falkonet.
Repliky varhanových děl z dílny puškaře Miloše Skrbka:
3) 11 tuplháků zbývalo ve zbrojnici. Tuplháky sice nejsou za děla považovány, ale pokud byly umístěny po několika kusech na jedné lafetě, tak vznikalo varhanové dělo.
Občas je v muzeích k vidění i samostatný tuplhák na kolové lafetě, který působí dojmem originálu:
K dělům bylo v Pardubicích k dispozici 4 792 železných kulí. Nejlehčí falkonety vážily 280 kg, ale některé i 490 kg, tuplfalkonety pak až 800 kg. Švihovky měly cca 1 800 kg a nejtěžším dělem byla zpěvačka o hmotnosti 2 800 kg. Jednalo se o hmotnost hlavní bez lafet a odhadní cena byla 10 zlatých rýnských za 1 centnéř (cca 56 kg) materiálu.
Pro zajímavost, pro falkonet na lafetě s kolesnou bylo uvažováno se dvěma koňmi, ale s masivní zpěvačkou to bylo daleko těžší. Pro tažení vozu s její hlavní se počítalo se 13 koňmi a pro lafetu se 4 koňmi. Jak bývalo obvyklé, nebyli zapřaženi všichni najednou a střídali se. Přesto se nejednalo o žádné těžké obléhací dělo, ale pouze o více dimenzovaný polní kus s hmotností odpovídající pozdějšímu půlkartounu, avšak poměrně malé ráže.
Co se týče palných zbraní, bylo ve zbrojnici rovněž 960 hákovnic a ručnic. Ručnicí je v této době nejspíše míněna doutnáková arkebuza nebo tzv. "půlhák". K hákovnicím bylo 16 400 železných kovaných kulí, střelivo do ručnic se neuvádí.
K pardubické zbrojnici se v soupisech přičítá i výzbroj umístěná na hradě Kunětická hora. Zde bylo na různých místech dislokováno 14 hákovnic a 149 "ručnic španělských". Celkový počet ručních palných zbraní v pernštejnské zbrojnici tak činil 1 123 kusů.
Španělskou ručnicí mohla být v roce 1560 míněna doutnáková mušketa, jejíž původ lze hledat právě ve Španělsku. Na rozdíl od arkebuzy se dala dlouhá a těžká mušketa velmi dobře použít při obraně opevnění.
Pernštejnská pardubická zbrojnice patřila ve své době k jedné z největších a nejlépe vybavených šlechtických zbrojnic, resp. možná byla největší. Samozřejmě proto, že Pernštejnové byli nejbohatším a nejmocnějším rodem v českých zemích. Ani rožmberská rezidenční zbrojnice v Českém Krumlově (resp. později v Třeboni) se s tou pardubickou nemohla srovnávat a o její vybavení moderními falkonety se zasloužil až Petr Vok počátkem 17. století. Pernštejnové půjčovali svá polní děla i panovníkovi, např. r. 1546 žádal Ferdinand I. Jana z Pernštejna, aby mu zapůjčil 6 děl včetně prachu, munice a formanů s koňmi.
Tyto informace jsou důležité k vytvoření představy o možné výzbroji pozdně středověkých fortifikací dělostřelectvem. I velká města a strategicky umístěné hrady mívaly v arzenálech pouze několik lehkých děl, často rozdílného stáří a kvality… a nebo třeba taky žádná. V praxi to znamenalo, že takzvané dělostřelecké bašty a "bateriové" věže byly vybaveny několika hákovnicemi, tuplháky, maximálně dvojitými tuplháky. Např. bavorské město Sulzbach vlastnilo v r. 1504 pouhá dvě děla, která byla použita k úspěšné obraně před česko-falckým vojskem během tzv. války o landshutské dědictví. Útoky na město byly odráženy především palbou z hákovnic, do kterých byly odlévány cínové kule z nádobí zabaveného po domech, které probíjely pavézy a tarasy obléhatelů mnohem lépe než měkké kule olověné.
Když se vrátím k pernštejnskému opevnění Kunětické hory, tak ho vnímám jako poměrně kvalitní fortifikaci, která přiměřeně reagovala na soudobý stav obléhacích technik, zvláště pak na možné ostřelování dělostřelectvem z relativně nevýhodných pozic na svazích hradního kopce.
Ačkoliv dva rozměrné rondely a obezděný val nabízely dostatek místa pro umístění artilerie, byly s velkou pravděpodobností uvažovány od počátku výhradně jako pozice pro střelce z hákovnic a ručnic. V této době to bylo zjevně obvyklé a mohli bychom to doložit analogickými příklady z jiných hradů a měst. Např. na pernštejnském hradě Hluboká jsou na koruně sypaných rondelů a valů zmiňována postavení pro střelce z hákovnic sroubená z dubových trámů omazaných hlínou (Antonín Markus, 1914). Předsunutá bašta rodového hradu Pernštejna má také pouze střílny pro hákovnice, s několika dochovanými dubovými příčlemi.
To ovšem neznamená, že v době třicetileté války či ve válkách pozdějších, nemohla být starší opevnění vybavena děly, v novověku již daleko četnějšími, jejichž palposty mohly mít i improvizovaný charakter.
Oproti Kunětické hoře byly fortifikace pardubického zámku na daleko vyšší úrovni. Zde se jednalo o novostavbu skutečné rondelové pevnosti, která počítala s dělostřeleckou výzbrojí umístěnou na širokých valech a mohutných rondelech a jejíž největším nedostatkem byla absence kasemat a jiných chráněných palebných pozic, což bylo později do určité míry vyřešeno vytvořením střelecké linie za zdí obíhající patu zemních náspů.