V básni ''ALOISU JIRÁSKOVI'' rachotí i husitské vozy. Josef Václav Sládek ji psal roku 1897, kdy bylo Jiráskovi 46 let.

Co štěstí, žalu měl kdy český krov,
svou dílnou nechal's jásat, lkát a snít:
hru dítek, úsměv dívčí, krbů klid,
vzruch práce, — až k té písni na hřbitov.
Leč nejhloub zněl zpod kladiva ti kov,
když ohlas minula jím začal hřmít;
to dunělo jak rány mečů v štít,
to rachot vozů vzduchem otřás' znov'.

Syn lidu, lučním kvítím podle cest
jsi věnčil jeho trpělivou skráň; —
leč, jak to šlo o českou prsť a čest,
dub věkovitý rozčesla tvá dlaň
a vtiskla oštěp v tuhou českou pěst
v boj proti všem za vítězící zbraň.

(V zimním slunci)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

... "Nejčastějším terčem kritiky je ovšem Alois Jirásek. Jako v době nástupu fašismus r. 1938 tak i dnes je prohlašován za šiřitele lživých interpretací našich dějin. Tím je v zastoupení odmítnut i František Palacký a T.G. Masaryk, jejichž pojetí dějin beletrizoval. Jako středoškolský profesor dějepisu psal historické povídky a romány. Respektoval historická fakta, ale evokoval zároveň děje a vytvářel dobové situace a postavy podle své fantazie, tak jak to dovoluje básnická licence. Přitom přísně zachovával logiku dobových vztahů a reálií. Nikde na světě nejsou autoři historických románů (např. W. Scott, A. Dumas, H. Sienkiewicz) osočováni jako „falzifikátoři dějin“. To jen našim Harpyjím se taková špinavá nálepka hodí. Hlavní pře se vede, jak jinak, o místo husitů, Bílé hory a národního obrození v našich dějinách. Historická pravda ovšem nedovolí, abychom přistupovali na přepisování našeho národního dějepisu a podléhali hanebnému znesvěcování a nactiutrhání, jak je praktikují Sprejeři a Harpyje."
univerzitní profesorka PhDr. Stanislava Kučerová, CSc

zvýraznění: JM

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Paní profesorka myslí zřejmě na kritiku Aloise Jiráska od lidí povrchních, kteří se o historii zajímají jen tehdy, když se mohou hádat. Samzřejmě je to nesmyslné kritizovat romány od Aloise Jiráska z hlediska historie, protože romány jsou vždy naivní v určité míře, a romány mohou být horší a lepší. Palacký a Masaryk to už není román, a když historici " odstrojí" přijímané podání, nemusí to být společností přijímáno. Může to být i dosti rizikové, protože někteří lidé berou právo do vlastních rukou, a může dojít i k lynči příslušné osoby.
Z vlastní zkušenosti vím například, že můžete mít povolení ke sběru přírodnin v Alpách v turisticky atraktivních lokalitách, a turisté, kteří vás samozřejmě při tom pozorují se domnívají, že musí vzít právo do vlastních rukou, a to i tak, že se vás pokusí zlikvidovat. Ti lidé totiž ani s tím povolením nesouhlasí.

Bohudík Jiráskovy romány naivní nejsou, je to krystalicky čistý realizmus. Jirásek se úzkostlivě držel historických dat a když fabuloval, tak velice citlivě, aby nenarušil koncepci díla stojící na tom historickém fundamentu.
Na zcela jiné straně stojí např. Vondruška. Svoji fabulaci vyhání do extrému a historie tak dostává na frak, čímž se své vystudované profesi fatálně a docela "amatérsky" zpronevěřuje v honbě za naivním čtenářem. Ale to je jeho problém! A tak srovnávat Jiráska a Vondrušku nelze, bylo by to zpozdilé. Obávám se, že mnozí z těch, kteří Vondrušku dnem i nocí hltají, nepřečetli z Jiráska ani řádku. Já si aspoň toho Vondrušku přečetl, i když můj naturel při tom úpěl.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Alois Jirásek byl velmi plodný spisovatel, a měl umělecké nadání. Napsal toho opravdu velmi mnoho. Kdybych použil jen dva výrazy abych charakterizoval jeho tvorbu tak bych napsal, síla lidu a nepřátelé.

Dnes je tomu na den přesně, kdy před 90 lety zemřel národní spisovatel a kandidát na Nobelovu cenu za literaturu Alois Jirásek.

Od roku 1921 byl Alois Jirásek jak známo bez vyznání. Katolická církev proto zakázala zvonit na zvony kostelů v Praze k uctění jeho památky. Bylo také přijato rozhodnutí, aby byl pohřeb vykonám bez účasti kněze. Jiráskova pohřbu se dne 16. 3. 1930 účastnily sta tisíce lidí - mezi nimi i president Masaryk -, protože za 1. republiky si jinak vážili svých významných lidí a ryzích vlastenců. V současnosti by se jeho funusu zúčastnilo jen pár jeho věrných čtenářů a příznivců.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ukázka jak Jiráskovy knihy dávaly za války podporou jak morální, tak informační i energetickou.
Je to z brožurky, kde byly povídky Bitva u Lučence a Praporec sv. Václava, vydané v Knižnici statečných srdcí Melantrich v Praze v roce 1938.

František Langer vypravuje:
"Když jsem přišel k prvnímu praporu prvního pluku, byl jsem radostně překvapen, když jsem v seznamu knih nalezl dvě knihy Jiráskovy. Rychle o ně prosím. A knihovník bratr Turek mi řekl: 'To se na ně, bratře doktore, načekáš.' Nu, zapíšu tě na pořadí. Načekal jsem se několik týdnů, než došlo na mne. Rohy listů v knihách byly černé a okrouhlé jako balvany omleté vodou. Listy byly slepené a přilepované ke hřbetu, desky zmačkané a oprýskané snad i deštěm. Bylo mi jich líto, ale kdybych je měl dnes po ruce, poslal bych je Jiráskovi do nebe jako dárek:
'Podívejte se, mistře, takhle jsme četli Vaše knihy! Byly čteny v Karpatech v zákopech, v zemljankách, jistě je měl některý bratr v tlumoku za zborovské bitvy, byly čteny v maloruských chatách, v těpluškách na naší nekonečné cestě k Tichému oceánu. Nejsou již zachovalé, ale však také na každou knížku čekalo tisíc hladových čtenářů, a všichni měli drsné vojácké ruce. Právě proto ji od nás přijměte tak, jak jest. Je praporem, který jsme od Vás dostali, a stopy na něm jsou stopy bojů.'"

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

... a ještě tohle mi poslala Dáša, za což ji děkuju.

O čem tato humorná příhoda mj. svědčí? Jak si Mistra Jiráska všude vážili, a to tak, že fakt hodně a upřímně!
A v současnosti? Jenom ubohé, primitivní, tupé a infantilní dehonestace - tedy až na pár četných výjimek. Já bych dle vztahu k Jiráskovi poměřoval vzdělanost a všeobecný přehled dotyčného, který se o Jiráskovi vyjadřuje.
Lidé, kteří Jiráska odsuzují až do pekel, tak tito "odborníci" na českou literaturu všechny "mylné" názory na husitství svádí na Jiráska. Jak ubohé! A já vždy musím znovu a znovu připomenout, jak by bylo bývalo důležité, kdyby Jirásek získal Nobelovu cenu za literaturu. Zatrhlo by to tipec všem těmhle nýmandům.
Vždyť Jirásek není o nic horším nebo méně plodným autorem než Polák Sienkiewicz, který ji má.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O rozdílu mezi Jiráskem a Sienkiewiczem by asi mohli více říct literární teoretici (četl jsem něco ve smyslu, že prý je Polák literárně pestřejší, zatímco Jirásek historicky přesnější); podle mě hraje dost velkou roli v mezinárodním přijetí/ocenění obecné povědomí o reáliích. A Sienkiewicz má ve svém soupisu děl i Quo vadis - tedy naprosto "profláklé" téma (nakonec existuje i hollywoodské zpracování). A přinejmenším tohle muselo hrát v Jiráskův neprospěch...Ale je to jen laický pohled
A že je Jirásek neprávem osočován, je určitě pravda. Na druhou stranu těch snah o jeho obhajobu přinejmenším neubývá (aspoň mám ten pocit)...A možná trochu kacířská myšlenka - jestli není určitá kontroverznost pro "živost" starších autorů i potřebná. Vždyť kdo dnes čte Machara, Zeyera, Staška, Čapka-Choda...Tím samozřejmě nechci říct, aby se na Jiráska kydal hnůj

..., na nějž má každý svaté a nezadatelné právo!
To výše citované je jen a pouze věc názoru, nic víc, nic méně. Sienkiewicz dostal "Nobelovku" (jistě právem) za Quo vadis a Jirásek byl na tuto prestižní cenu navržen za jeho nejpřekládanější román Temno (které je také často terčem laického posměchu). To málokdo z jeho odpůrců ví.

... i když by jich mělo spíš přibývat. Proč?
Protože je něco neslýchaného, ba nehorázného, jakými hnojomety byl chudák Jirásek po listopadu '89 zasažen a stále ještě je ostřelován. Neboť každý, kdo chce být takříkajíc "IN", si do Jiráska, který se už nemůže bránit, kopne. Ale v našem A.B.surdistánu nic nového pod sluncem.
(Sorry, že se zase opakuji. )

možná

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

K Temnu: Asi obecně náměty z dějin malé země budou mít ve světě vždy znevýhodněnou pozici - i v literárním zpracování. Na druhou stranu my Češi taky moc netušíme o historické próze mnohých národů (i ony třeba mají svoje Sienkiewicze či Jirásky). A ta Nobelovka - on ji nezískal myslím třeba ani Waltari (a to měl témata relativně známá, nominaci snad i z více zemí - zaručený recept na úspěch zkrátka není )
Ohledně dehonestací těžko co dodat - jen snad, že získaly další terč. Tedy ne že by měl být autor nedotknutelný, ale co se v posledním čase leckde psalo o Milanu Kunderovi...

... tak ono Temno se odehrává za vlády Karla VI., který byl nejen českým králem, ale taky uherským, tedy nejvyšším představitelem Habsburské monarchie, ale především římským císařem. To za prvé.
A za druhé - u historického románu přece nejde "jenom" o historické reálie a události, nýbrž také o celkové vyznění díla, tj. o styl, étos a vůbec uměleckou hodnotu literárního díla. A tyto parametry Temno splňuje měrou vrchovatou.

Když jsem psal o znevýhodněné pozici "malých" literatur (resp. historických románů z vlastních dějin), tak jsem to právě myslel jako jejich obhajobu, nikoli výtku. Díla z "periferie" (kam i nás asi zařazuje optika velkých národů) mohou být samozřejmě skvělá, o tom není pochyb.
A Karel VI. - to je známá osobnost pro ty, kteří se zajímají o historii; troufám si říct, že i většina Čechů by ani nevěděla, ve které době žil. Natož pak nějaký Francouz, Angličan či snad Američan. A příběhy z časů Nerona nebo např. Velké francouzské revoluce (Bohové žízní od Anatola France, vyšlo myslím v podobný čas jako Temno) nabízejí zkrátka aspoň nějaké všeobecně známé záchytné body.

O tom, jakým byl Alois Jirásek "podvodníkem", naleznete zde ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O A. Jiráskovi píší, že stvořil národní mýtus a komunisti tento mýtus zneužili ke svému třídnímu boji proti buržoazii, a všem kdo se postaví proti jejich ideologii.