Název: Česká královna Žofie – Ve znamení kalicha a kříže
autor: PhDr. Božena Kopičková
Vydalo: nakladatelství Vyšehrad, s.r.o., Praha 2018
Obal:


o autorce:
Božena Kopičková (*1939) je absolventkou Filozofické fakulty UK Praha, obor archivnictví (1963). Po ukončení školy pracovala tři roky v archivu Rudných dolů Příbram. Od r. 1966 byla pracovnicí Historického ústavu Akademie věd ČR. Členka redakčních rad sborníku Mediaevalia Historica Bohemica a Slovníku středověké latiny v českých zemích. Pracuje v Komisi pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci a je členkou Centra medievistických studií.
Božena Kopičková se ve své odborné práci zaměřuje na vydávání písemných historických pramenů diplomatické povahy z období před husitskou revolucí, postavení ženy v české a moravské společnosti, na radikalismus v husitském hnutí a regionální dějiny Příbramska. Z jejích publikací uveďme významnou edici Listy na obranu Husovu 1410  –1412 (s Anežkou Vidmanovou, Praha 1999), monografii Jan Želivský (Praha 1990), Historické prameny k studiu postavení ženy v české a moravské středověké společnosti (Praha 1992), studie Žena evropského středověku v zajetí své doby (Eva nejen v ráji, ed. M. Lenderová, Praha 2003) či Urozená paní (Člověk českého středověku, ed. M. Nodl, F. Šmahel, Praha 2002). Autorsky se podílela na publikacích Žena v českých zemích od středověku do 20. století (ed. M. Lenderová, B. Kopičková, J. Burešová a E. Maur, Praha 2009) a Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy (ed. F. Šmahel, L. Bobková, Praha 2012). V roce 2013 vydala v ediční řadě Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. její VI. svazek s listinným materiálem Státního oblastního archivu v Litoměřicích. V edici Velké postavy českých dějin vydala úspěšnou monografii Eliška Přemyslovna - Královna česká (Vyšehrad 2003, 2. vydání 2008).

anotace:
Druhá manželka krále Václava IV., pocházející z rodu bavorských Wittelsbachů, je hlavní postavou nové knihy historičky Boženy Kopičkové. Ta po Elišce Přemyslovně vřazuje do edice Velké postavy českých dějin už druhou z českých královen středověku. Žofie se v jejím podání představuje jako výrazná osobnost, zřejmě obdařená fyzickým půvabem, ale také přemýšlivá a citlivá. Autorka bourá zažité stereotypy o nešťastném manželství labilního českého krále Václava a jeho druhé ženy a dokazuje naopak, že jejich vztah byl, alespoň po jistou dobu, velmi pevný i šťastný. V turbulencích doby neodvratně směřující k propuknutí husitské revoluce se česká královna Žofie musela vyrovnávat s dramatickými událostmi, jako bylo například uvěznění jejího královského manžela, ale i s duchovními podněty reformního husitského směru. Podpora, kterou královna Žofie věrně poskytovala ranému husitství včetně jeho hlavního představitele, našla odraz i v Husových listech z Kostnice. Po smrti krále Václava IV. v roce 1419 byly další osudy královny-vdovy Žofie neradostné: odebrala se se švagrem, císařem Zikmundem, do exilu v Bratislavě, kde v nuzných podmínkách, nedůstojných středověkých královen-vdov, strávila zbytek života. Znovu nalezená katolická zbožnost, ale i osobní hořkost a smutek se odrážely v černé barvě jejího oblečení, které nosila až do konce svých dní.

Místo obsahu (kniha sestává z těchto sedmi kapitol):

I. Princezna Žofie křtěná vodou Isaru (V kruhu blízkých příbuzných - Wittelsbachů)
II. Královna Žofie věrně po boku manžela Václava IV. (obsahuje 2 základní části: "na veřejnosti ..." a "… i v soukromí")
III. Ve službách a v přízni královny (Dvořané královnina dvora a jeho organizace)
IV. Za horizontem Čech a zemí Koruny české
V. Od blahobytu k chudobě
VI. Královna mezi křížem a kalichem
VII. Smutný vdovský úděl české královny Žofie
Závěr

Součástí publikace jsou rovněž zkratky, seznam pramenů, literatury a vyobrazení, jmenný a místní rejstřík. Bohatý poznámkový aparát není souhrnně na konci publikace, ale jednotlivé poznámky jsou uvedeny v zápatí každé stránky.

V úvodu autorka recenzované publikace píše mj. o důvodech, proč tato kniha vznikla. Těch důvodů je celá řada. Jedná se o příspěvek k ženské problematice středověku, dalšími důvody jsou zapomnění na Žofii v zemi jejího původu, opomíjení ženské otázky v české historiografii, doplnění poznatků F. M. Baroše, Rudolfa Urbánka a Thomase Krzencka, pokus o vyvážený a objektivní pohled na vztah mezi Žofií a jejím královským chotěm, popis Žofiina působení a vlivu ve veřejném prostoru ad. V neposlední řadě Kopičková chtěla zveřejnit také svůj náhled na neradostné období královny Žofie v emigraci v Prešpurku v letech 1420 až 1428 (kapitola VII).
Inspirací pro sepsání této publikace byl Bartošův článek z r. 1937 – Česká královna v husitské bouři.

pokračování ...

... dokončení

V této části recenze se budu podrobněji zaobírat pouze posledními dvěma kapitolami, protože všechny zbývající se bohužel velice věnují i Žofiinu manželovi, králi Václavovi IV. A to tak hodně, že místy ztrácíte přehled, o kom vlastně tato publikace je, zda o Žofii Bavorské či o Václavu Lucemburském.

V kapitole VI. nazvané "Královna mezi křížem a kalichem" recenzent očekával, že se bude autorka mj. zabývat podrobněji vztahem mistra Jana Husa a české královny. Že třeba uvede, jak to bylo s Husovými zpověďmi královny, zda vůbec byl či nebyl Žofiiným zpovědníkem. Stálo by také za to, aby už konečně některý český renomovaný historik otevřeně a jednoznačně uvedl na pravou míru zkazky o tom, že mezi Husem a jeho královnou byl nějaký, byť třeba jen platonický milostný vztah. Bohužel těmto tématům je v knize věnován na vkus recenzenta velice malý prostor, pokud vůbec nějaký. Musím přiznat, že v tomto ohledu byla publikace pro mě velikým zklamáním.
Poslední kapitola "Smutný vdovský úděl české královny Žofie", jak již její název napovídá, je velice tristním čtením, které barvitě podává svědectví nejen o neradostném vdovském údělu královny-vdovy, ale i o povaze jejího švagra, římského, českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Místo dlouhého povídání o tom, uvedu zde na tomto místě "pouze" odkaz na tento příspěvek obsahující mj. citaci z Žofiina dopisu svému bratrovi, v němž si ztěžuje na Zikmundovo zacházení. Z uvedeného příspěvku si může potenciální čtenář dopředu udělat obrázek o tom, v jaké situaci se nešťastná královna ocitla po smrti svého chotě. Podrobněji se o tom dozvíte z recenzované publikace právě v této závěrečné kapitole.
Ostatky královny Žofie nakonec skončily v dómu sv. Martina v Prešpurku (dnešní Bratislava), takže ani v tomto ohledu nebyla naplněna její poslední vůle, protože chtěla být pohřbena po boku svých předků v Mnichově. Válečný stav v Čechách zřejmě nedovolil, aby její ostatky byly pietně uloženy "aspoň" ve svatovítské katedrále v Praze, ve městě, kde tak ráda chodila na Husova kázání do Betléma.

Autorovi recenze zbývá už jediné – klasifikace recenzované publikace. Přiděluje tedy známku dvě mínus až tři. Potenciálním zájemcům o tuto knížku by však chtěl sdělit, že toto hodnocení, jak z výše uvedeného vyplývá, může být subjektivní.