|
... dokončení
"... Vzpomínám oněch dní, kdy pražský arcibiskup Zbyněk se svými preláty, kteří tehdy ještě vesměs plně stáli v svých mocných hodnostech, léta páně 1408 na Malé Straně spálil knihy Jana Viklefa jako kacířské, vydav pod trestem vyobcování z církve zákaz, aby se nikdo neopovažoval ani ty knihy číst, ani podle nich učit, nýbrž aby je všechny snesli k spálení. I já jsem tenkrát přišel do Prahy a osobně jsem byl přítomen. A tu hned po spálení řečených knih studenti i stateční profesoři, jakož i ostatní, jejichž srdcí se dotkl bůh, ve velikém počtu se rychle sešli ve zbroji, a sehnavše okázalý dvouspřežný vůz s koňmi, naložili jej papežskými bulami navrch i kolem dokola, takže odevšad visely veliké pečeti červené i olověné; nahoru pak na ty buly posadili ženu vyzývavě vyzdobenou, která zlatem i drahými kameny sváděla lidi, anebo snad žáka přestrojeného za nevěstku a napodobujícího ji posuňky i ústrojem, přičemž tato postava byla ozdobena na rukou i na krku stříbrnými zvonečky, jakých se tenkrát běžně užívalo, a jimi cinkala. Posléze vůz sám, takto vyšňořený, vozili s ohromným křikem po ulicích a po náměstí Starého Města pražského. Potom na náměstí v blízkosti králova dvora před Novým Městem spálili ty buly na potupu všech prelátů a na potupu římské nevěstky. (...) A ejhle, jaký to byl zápal a odvaha věrných, že zcela veřejně odsoudili celý římský dvůr jako nevěstku, která vskutku vínem své prostituce nebezpečně opila celý svět! Nyní však, když mezitím bylo mnohonásobně dosaženo vítězství nad samou nevěstkou, nyní, kdy kraluje král Jiří, kdy jsou u moci naši konšelé, páni i kněží, kterýpak kazatel se odváží nazvat římskou církev synagogou satanovou a nevěstkou sedící nad mnohými vodami, ohlupující všechny lidi, anebo Antikristem nebo šelmou ozbrojenou desíti rohy a všechny její zákony prohlásil za pouhé lovecké sítě, ba dokonce jen za pavučiny? Kde je naše odvaha? Kde duševní síla? Běda, jasně je vidět, že my, vítězové, opuštěni a zbaveni ducha statečnosti, jsme od přemožených přemáháni. Celá jejich výstroj, jak shledáváme, je jak u nich, tak i u našinců čím dále tím více ctěna a rozmnožována a lid právě na ní již zakládá své spasení. Kdo se, prosím, odváží v Praze kázat o tom, že neexistuje žádná kanonicky uznaná součást Písma o Petrovi, že by byl kdy v Římě a to město vůbec viděl. A přece, jestliže chcete potírat Antikrista, nutně musíte přijít k tomuto začátku, poněvadž v tom spočívá základ všech základů Římanů samých, že bez nich nebude nikdo spasen a všechna vážnost Říma je v plnosti moci a milostí atd., protože "tam je sídlo Petrovo, tam byl umučen". A přece o tom není vůbec žádného svědectví Písma. Tudíž jak snadno se to dokazuje, stejně snadno se to i vyvrací, jak říkají blahoslavení otcové. Vy však držíte jako článek víry, že byl Petr v Římě umučen, a stáda vás poslouchají a tak i věří. Není proto divu, že se přijímá za víru i stavba nad tímto základem, to jest všecko papežské. Ty však, milý muži, uč tak, drž tak a v kázáních uváděj že žádné Písmo svaté nesvědčí, že Petr v Římě kdy byl."
Vše nasvědčuje tomu, že v této části listu Lupáčovi s odstupem půl století splynuly tři události (výzva k odevzdání Viklefových spisů arcibiskupské kanceláři 1408, jejich spálení 1410 a odpustkové bouře 1412) v jednu. To však není vůbec na závadu, protože v listě jde Lupáčovi o něco jiného. Přesto i tento text patří mezi významná svědectví přímého účastníka odpustkových bouří především ze strany studentů pražské univerzity. Velice podrobně popisuje alegorický průvod, který v ostře satiricky naladěném duchu odsuzuje prodej odpustků, vyhlášených papežem, který byl pro účastníky tohoto nevázaného veselí pouhým "rufiánem", tj. kuplířem prodávajícím nemravné a Božímu zákonu odporující služby nevěstky zvané Církev. Tyto osobní vzpomínky slouží Lupáčovi pro podepření argumentace o zkaženosti římské církve, kterou nepřestává nazývat "nevěstkou z Apokalypsy".
Protože ty tam jsou revoluční doby a věci se navracejí do starých kolejí, Lupáč klade nejen adresátovi listu sugestivní a naléhavé otázky, na něž si musí zodpovědět každý sám za sebe. Dávno zpochybněné postuláty a teze římské církve už nejsou skrytými tenaty, do nichž bývávali lapeni věřící, jsou spíše lehce protržitelnými pavučinami.
Diskreditací skutečnosti, že byl apoštol Petr v Římě umučen a popraven, Lupáč zpochybňuje samotné sídelní město papežovo i papeže sedícího na Petrově stolci. Kam až se Lupáč ve svých úvahách z poč. 60. let 15. století nebál zajít, je něco neslýchaného a zároveň obdivuhodného! ...
Zvýraznění autor příspěvků.
_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)
|
