Je načase, abych se konečně vyjádřil k tomuto tématu a snažil se též odpovědět na problematiku týkající se práčat v husitském vojsku. Záměrně jsem však tento příspěvek s širšími souvislostmi nevložil do kapitoly "Husitské vojenství".
I v úvodu tohoto příspěvku je třeba akcentovat již několikrát zmiňovanou husitskou zbožnost danou vztahem k Písmu svatému. Proto neudivuje, že postoj husitů, zejména táboritů k dětem vycházel z Kristova výroku, kterým Ježíš reagoval na k němu přinášené děti, kterých se měl dotknout, a učedníci to chtěli zakázat. Ježíš jim řekl: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží." (Mk 10, 14)
V počátcích přijímání podobojí se rozhořel takřka antagonistický spor o to, zda již děti mohou být účastny přijímání. Děti se začaly zúčastňovat se svými rodiči poutí na hory i husitských bohoslužeb, kde většinou přijímaly i z kalicha. K této problematice podrobněji viz tady. Nakonec i dospělí bojovníci byli dítkami (božími) svého hejtmana Žižky a po jeho smrti sirotky.

Bohužel tvrdá realita válečné doby způsobila, že dítě i teenaeager byli postupně vtaženi do válečné vřavy. Tak tomu bylo např. v r. 1420, kdy se děti podílely na budování opevnění obležené Prahy a výrostci se již zapojovali aktivněji ("zřejmě jako tzv. práčata" - Čornej) do bojových operací. Žižka pasující se do role rytířského ochránce vdov, sirotků (i ostatních dětí) popustil uzdu své nesmiřitelnosti v prosinci 1420, kdy u Říčan bylo upáleno 11 zajatých kněží. Exekuci svěřil dozajista svému veliteli oddaným práčatům(!). Podrobnosti o tom jsou uvedeny ZDE. (K práčatům viz také toto téma ...)
Můžeme se těmto excesům divit, když děti se běžně stávaly oběťmi běsnění válečné fúrie, jak o tom svědčí zvířecí řádění Zikmundových Kumánů z období 1420-22, kterého nebyly ušetřeny ani děti za mlčenlivého souhlasu "nejkřesťanštějšího" panovníka, který byl jistě přesvědčen, že kacířský plevel je třeba zničit s Boží pomocí v samém jeho zárodku? Dalším hrůzným příkladem bylo upálení husitského faráře Václava z Arnoštovic spolu se 4 dětmi. Tato 4 jehňátka nalezla společnou smrt v plamenech i se svým pastýřem. Tohoto ničím neomluvitelného činu se dopustili rakouští křižáci, etc. Tyto události se staly oprávněnými argumenty v husitské agitaci proti katolickým intervenčním armádám. A můžeme se pak pozastavovat nad krutostí husitské odplaty? Ponechávám bez komentáře...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Je zajímavé se nad tím zamyslet. Dle mého názoru prostě doba byla krutá a zapojení se do bojů už v dětském věku je asi normální. Pokud v této době žili, tak mnozí přišli i o své rodiče a to převážně otce.
Touha se pomstít nebo bojovat za víru je velice silná a určitě k tomu patří i to, že v dětech žilo i to jak s nima může být zacházeno a tak měli touhu a snahu dělat vše pro to aby se tak nestalo a snažili se svou mírou přispět k bojům.
Navíc vítěžství která provázela husity musela v dětech vzbuzovat i nebojácnost a touhu cítit se mocně.
Toť můj názor. Určitě bych husity neodsuzoval za tuto věc. Je to jev běžný a s těží to bude někdy jinak.

_________________
Nic neskončilo ...jsme stále tady!
PRAVDA VÍTĚZÍ!
...miluj vlast, braň vlast a bojuj za vlast až do smtri!

Není ani proč. Husitské děti vyznávaly víru svých rodičů, přijímaly podobojí a ti starší již měly povědomost i o Husově mučednické smrti, kterou vnímaly v naprosté shodě se vými rodiči. A pak již byl jen krůček k tomu, že do boje šly spontánně, protože věděly, za co jdou bojovat, aniž by je o tom museli rodiče dvakrát přesvědčovat...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

K bojujícím husitským ženám a dětem jsem někde četl případnou poznámku: Byla li smrt jedinou alternativou v případě porážky, pak se chápali zbraní.

_________________
trener

Myslím si, že tady je špatně položená úvaha. Příčinu nepochybně nelze hledat ve ztrátě rodičů nebo v krutosti doby a následné motivaci v pomstě. Pokud děcko ztratilo někoho z rodičů ve válce, stejně jako válečná doba sama o sobě, působí více traumaticky než k agresivní emotivitě.
Děti mají tu tendenci se prát, nebo si hrát "bojovým způsobem", (tím se od zvířat moc nelišíme). Názorně je vidět třeba ve válečných incidentech na středním východě, jak se mládež emotivně zapojuje do půtek třeba jen "kameny proti tankům" - Když to zjednoduším. Tím se také do nebezpečně "vzrušující zábavy" aktivně zapojují, aniž by si vůbec zcela uvědomovali možné důsledky.
Mladí jsou mnohem více ovlivnitelní a tam bych také viděl jejich druhotnou angažovanost, podobně jako lze připodobnit k poměrně nedávné době Hitlerjungend. Doba se sice mění, ale lidé zůstávají titíž.

Tuto událost dopodrobna popisuje Vavřinec z Březové ve své kronice.
Stalo se to před bitvou na Vítkově, kdy Albrecht Habsburský se svým vojskem táhl ku Praze za Zikmundem. Farář Václav byl zrazen svými katolickými kolegy. Šedesát Habsburkových jezdců si přijelo 6. 7. do Arnoštovic pro něj a jeho vikáře. Posadili je na jednoho koně a odvezli do Bystřice (u Benešova) kde je předali vévodovi Albrechtovi. Celou noc je vodili "od čerta k ďáblu" a dělali na ně nátlak, aby se káli a zřekli podobojí. Když byl Václav vyzván, aby se zřekl podávání podobojí, odpověděl: "Je to v evangeliu a v praxi prvotní církve a zde ve vašem psaném misálu. Vymažte toto písmo nebo sežerte toto evagelium." Načež ho jeden z vojáků praštil železnou rukavicí tak, že mu začala téci z nosu krev.
Druhý den ráno v neděli 7. 7. AD 1420 posadili faráře s vikářem, 3 starými sedláky a 4 dětmi (7, 8, 10 a 11 let) na hranici. Vavřinec píše, že "dítka jako noví rytíři" seděli kolem faráře a ten je objímal. Byli naposledy vyzváni, aby se zřekli své víry, když odmítli, byla hranice zapálena. Ještě chvíli bylo slyšel chvalozpěv Bohu, který všichni začali zpívat, než jim kouř a plameny zavřely ústa...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Mezi nejdůležitější křesťanské svátosti bez ohledu na vyznání, tj. napříč konfesním spektrem a bez ohledu na pořadí důležitosti patří bezesporu křest a přijímání (podobojí), neboli eucharistie, tedy svátost oltářní, jíž je slavena Večeře Páně. Tento můj příspěvek se bude týkat husitského pojetí těchto dvou svátostí ve vztahu k dětem.
Jak je tomu dnes? Svátosti křtu se dítěti může dostat velice brzy po narození, eucharistie se účastní až mladí lidé, kteří již vědí, o co se jedná a čeho jsou účastny. Ale jak je to v tomto ohledu s křtem? No, tady by měli zafungovat především rodiče a kmotrové. Rodiče pokřtěného děcka by měli svého potomka k víře vést za účinné pomoci kmotrů. A až dítě dospěje, pak velice snadno pochopí, proč bylo pokřtěno.
Tento poněkud delší úvod jsem si nemohl odpustit, abychom mohli lépe pochopit, jak tomu bylo u husitských dětí a teenagerů.

U husitských dětí se s oběma svátostmi začínalo v raném věku s tím, že podle mnohých husitských teologů může dítě přijímat pod obojí způsobou krátce po udělení svátosti křtu. Podle jednoho z největších husitských teologů Jakoubka ze Stříbra je třeba dětem podávat podobojí co nejdříve, aby tak mohli spolu s křtem čelit dědičnému hříchu. Toto zdůvodnění bylo postaveno na tom, že eucharistie umocní zahlazení dědičného hříchu. Hus spolu s Janem z Jesenice, který shromáždil komplexní argumentaci, s touto interpretací nesouhlasili, neboť dítě nemůže dost dobře rozlišit subjekt a objekt při vysluhování Večeře Páně.
Husité především radikálního proudu si s tímto vůbec nelámali hlavu. Děti křtili třeba v potocích s odkazem na Jana Křtitele křtícího lidi z Jeruzaléma i Judska v řece Jordánu (Mt 3, 5–6). Vše ostatní, tj. dogmatický rituál oficiální církve spojený s proslovem, svěcenou vodou, křižmem (svěceným olejem), ev. špetkou soli vkládané křtěnému dítku do pusinky husité odvrhli jako nepotřebný balast. Mikuláš z Pelhřimova ve své táborské konfesi však také kladl důraz na objasnění svátosti křtu v době, kdy dítě dospěje (ve středověku kolem 14. roku) s nepopiratelnou rolí rodičů a kmotrů.
A co se týče eucharistie, tak dítka se podle husitů při přijímání stávala plnoprávnými účastníky Večeře Páně, bez ohledu na to, že nevěděla, o co se jedná. Mj. také bouřlivák a rebel Václav Koranda nejenže souhlasil s přijímáním podobojí u nemluvňat, ale ho i prosazoval.
Tento přístup se nám může zdát nelogický a probíhalo-li přijímání podobojí právě v době, kdy husitská žena kojila, může se to celé jevit dokonce jako absurdní. Ale v husitském prostředí, které prokazovalo velkou úctu kalichu jako symbolu demokratického pojetí jedné z nejdůležitějších křesťanských svátostí, to je docela dobře pochopitelné. Sami dospělí mnohdy zdůrazňovali, že jsou dítkami Božími a v tomto smyslu je třeba chápat i dítka lidská, zjednodušeně řečeno ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O práčatech viz také tady a ještě zde ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

zajímalo by mne, jak velký profil mohli používat, zda byl kámen opracován a jaký byl asi dostřel ? Při představě, že s tím točím, bych si asi urazil hlavu...
Viděl jsem zde ve vláknu odkaz na "Praky" /velké obléhací/ , kde je krátká ukázka tohoto ručního vrhače, ale příjde mě kámen velký, i když výsledek stojí za to ...

_________________
Koiko Tomio

Já vám s těmi práčaty nevím. Asi jsem stále více ve vleku Broďanova skepticismu, ale stále méně si dokážu představit účinné zapojení práčat do husitské bitvy. Vyběhnout před srážkou před vozovou hradbu a vystřelit? Kudy? Tváří v tvář řítícímu se nepříteli nebude hradba rozpojena. Střelba z vozů? Při roztočení praku shora dolů nevystřelíte kvůli bočnici. Když ho roztočíte vodorovně nad hlavou, mohou být (při délce vozu cca 3m) na voze nejvýše dvě práčata. Mnohem účinnější bude postavit tam těch 5 střelců ze samostřílů a ručnic. Jediný způsob, který by snad byl možný, je stát v řídké řadě za vozovou hradbou a zálohami, jako ve filmu Jan Žižka, a přestřelovat horní skupinou úhlů bez nároků na mířenou střelbu. Proti tomu ovšem mluví určitá nespolehlivost praků, koneckonců se na filmovou bitvu u Sudoměře podívejte sami

_________________
trener

Jak mohl Vavřinec vědět takové podrobnosti? Nevzpomínám si, že by to tam bylo.

... je to velice jednoduché. Byl Husův generační vrstevník akorát, že ho o cca 20 let přežil. Viz také replika níže.

Viz ZDE, II. vydání, str. 83 ...
Je třeba si uvědomit, že takto brutální čin na faráři podobojí a jeho malých farnících si husiti bezpochyby předávali orálním podáním se všemi podrobnostmi.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Na praktické užití ručního praku jsem narazil u severoamerických indiánů. Lovili jejich pomocí drobnou zvěř, sysly, zajíce, ... Konstrukce praku je trochu jiná, než jak se nejspíš používal v evropském středověku pro bojové účely. Ten indiánský je velmi praktický a snadno zhotovitelný spletením tří šňůr o délce nějakých 3m. Ty se nejprve spletou klasickým copánkem od prostředka v délce pár centimetrů, a pak se spletou dohromady opět do klasického copánku ale po dvou šňůrách v každém proudu. V necelé polovině se dělá rozdvojka, pokračuje se dvěma paralelními copánky nějakých 15 cm a ty se opět spojí do jednoho proudu ze šesti šňůr. Ten končí uzlem. Pokud člověk nespěchá, vznikne rovná plochá stuha s očkem na jednom konci, které se navléká na prsteníček, "kapsou" tvořenou zdvojeným pletením uprostřed stuhy a uzlem, který se drží mezi ukazováčkem a prostředníčkem a který funguje jako spoušť.

Při hodu na cíl se prak neroztáčí, jen si člověk pomůže úvodním zhoupnutím dopředu. Není třeba žádná velká síla a podstatné je kořist nevyplašit, což je pravý opak nějakého točení ať už nad hlavou, nebo podél těla. Tomu odpovídá i postoj, který je stejný jako u lukostřelby. Pohyb praku je tak částečně kryt za tělem lovce.

Touto technikou lze házet kameny o hmotnosti kolem 0.3Kg na nějakých 25 - 30 metrů (bez míření, pro lov se počítá s cílem do 15 metrů a mnohem lehčími kameny) bez většího tréningu, zdatnější jedinci s praxí se dostanou nejspíš o 10m dál. Určitě lze dostřel zvětšit roztočením praku, ale osobně se mi to ještě nezdařilo.

Ruční praky se užívaly od starověku a zdá se, že už tehdy byla jejich obsluha delegována na mládež. Není se co divit, neb šlo o jednu z nejdostupnějších a při tom velice účinných zbraní. Lze předpokládat, že střelba z praku byla oblíbená zábava dětí a adolescentů od blízkého východu po prérie Apačů, od Asýrie až po husitské Čechy.

Nejčastěji se ruční praky používaly na způsob současného malého pěchotního minometu. Tedy těsně za aktivní linií je parta práčat, která metá bez míření (horní skupinou úhlů) kámen za kamenem na nepřítele dotírajícího na dospělé bojovníky před nimi. Do vynálezu samostřílu byly praky mnohde považovány za účinnější, než lukostřelba. Představte si 50 práčat, co na vaší železnou a ukrutně drahou jízdu hrne doslova kamenné krupobití ... útočte pak na cokoliv natož vozovou hradbu, za kterou se ty kacířský pancharti schovávají.

V současnosti ruční prak uvidíte nejčastěji u palestinských výrostků, nebo na demonstracích v EU/USA, kde se užívají pro zpětné doručení dýmovnic a slzných granátů, kterými nás obšťastňují panští biřici.