… dokončeníJM píše:
... Hned v úvodu své recenze bych si dovolil polemizovat s textem anotace, ať už je jejím autorem kdokoli. Možná, že se česká historiografie k tomuto Lucemburkovi chovala "macešsky", ale nikde jsem v ní nenalezl tak jednoznačné a přímočaré obvinění Zikmundovo z Husovy smrti v Kostnici, jak nám to předestřel autor recenzované publikace (...). Z jednadvaceti kapitol je šest kapitol – jestli jsem to dobře spočítal – věnováno českým dějinám. Bohužel v těchto kapitolách týkajících se Husa a husitů autor recenze shledal několik nepřesností, které méně znalý a poučený čtenář nemá šanci odhalit (viz dále). ...
Recenzovaná publikace obsahuje velké množství událostí, které s životopisem ryšavého Lucemburka souvisí pouze okrajově, pokud vůbec. Také geografický záběr líčených menších či větších historických příběhů je úctyhodný. To vše se valí na čtenáře v rychlém sledu jako příboj a on se musí opravdu hodně snažit, aby se v něm neutopil.
Zároveň se dozvídáme, že si Zikmund v Říši občas udělal ze Zlaté buly, říšského zákoníku svého otce Karla IV., takříkajíc "trhací kalendář". Například, když za svého vikáře v Říši místo falckrabího od Rýna ustanovil zcela jiného kurfiřta jenom proto, že vyhovoval lépe jemu a jeho politickým záměrům.
Pojďme se však podívat na zmiňované nepřesnosti, jež nemohly dle skromného názoru recenzenta vzniknout chybným překladem. (Nejsou zde uvedeny zdaleka všechny.) Na str. 58 Baum k překvapení poučeného čtenáře píše: "
Vévoda Vilém, jenž krále Zikmunda neměl rád, a nadto byl ženat s Ladislavovou dcerou Janou, už neměl žádný zájem Václava (IV. - pozn. JM)
nadále věznit ve Vídni, a v listopadu 1403 jej propustil." A o pouhých 10 stran dále, na str. 68, nám autor recenzované publikace zase sděluje, že "
… do Prahy se po svém útěku z Vídně navrátil král Václav …"
Na str. 213 se dozvídáme, že "
Žižka se stále více opíral o orebity a radikální křídlo táborů (…)
Nakonec … rozešel se s tábory." Po Žižkově smrti si podle Bauma (str. 221) "
Část táborů začala říkat 'sirotci'." (Byli to především orebité a bývalí táboři dohromady – pozn. JM.) Z výše uvedených dvou příkladů, jejichž protiřečení není od sebe příliš textově vzdáleno, je naprosto zřejmé, že se stylistickou kontinuitou si autor recenzované knihy nedělá vůbec žádné starosti. O historických konsekvencích jeho diskontinuity raději pomlčme.
Na str. 192 se píše o Německém (Havlíčkově) Brodě po ostudné Zikmundově porážce na počátku r. 1422 toto: "
Táboři obsadili Německý Brod, vyvraždili obyvatelstvo a město obrátili v popel." Je to typická věta naprosto vytržená z kontextu! Čtenář se totiž nedozví to podstatné. Přepad města, kterého se nezúčastnili všichni Žižkovi bojovníci, se udál v době, kdy probíhalo vyjednávání mezi obránci a obléhateli města (sic!), a Žižka o útoku vůbec nevěděl, natož aby k němu vydal rozkaz. Takovéto "detaily" však Baum bohužel vůbec neřeší.
Autor recenzované knihy udělal vítěze u Lipan z Menharta z Hradce. O Miletínkovi, skutečném vítězi, ani zmínka (str. 303). Tato velice nepříjemná nepřesnost se nedá svést na to, že Baum čerpal ze starší české literatury.
Na str. 147 Baum tvrdí o podílu Zikmunda na Husově vině toto: "
Až do reformátorovy smrti věřil (Zikmund – pozn. JM)
, že jej lze přesvědčováním přimět k ústupkům. Svým chováním se usvědčoval z viny na porušení glejtu. To zůstane poskvrnou na jeho osobnosti."
To je jednoznačné a nekompromisní označení viníka. Obávám se však, že Baum si neuvědomuje, či snad dokonce neví, jak to bylo s jasnou hranicí vlivu mezi koncilem (mocí duchovní) a římským králem (mocí světskou) a jakou ochranu měl ve skutečnosti poskytovat glejt, který byl "jen" jakýmsi cestovním pasem po Říši. Pokud bychom měli porovnat názory moderní české historiografie s názorem Baumovým, tak tento rakouský historik a teolog zastává paradoxně a překvapivě starší a konzervativnější názor na tento důležitý aspekt v životě posledního Lucemburka na českém trůnu než tuzemská historiografie.
A dále. Na str. 150 autor recenzované publikace nálepkuje a škatulkuje Husa jako
fanatika,
fundamentalistu a
konsekventního (důsledného)
dogmatika. Chci věřit, že to snad Baum nemínil pejorativně. Nejsem si totiž jistý, zda je možné nazývat někoho, kdo se snaží důsledně uplatňovat biblické zásady a principy v praktickém životě prostého křesťana i kléru, fundamentalistou. Dogmata, která nebyla v souladu s Biblí, Hus pochopitelně odmítal jako lidské nálezky. Tak jakýpak dogmatik, že. Je-li fanatikem míněn horlitel pro Zákon Boží, člověk vášnivě zaujatý pro hlubokou reformu znemravněné církve, pak ano, Hus byl i fanatikem. A kdyby těmito vlastnostmi, které jsem si dovolil zpřesnit, nedisponoval, pak by nejspíš v Kostnici odvolal. Baum o Husovi také tvrdí, že "
nepřijal most, který mu chtěli postavit." Nepřijal, protože on takovou nabídku chápal jako "most" přes slzavé údolí víry, lásky a naděje, které se tím překročí, a pak se za oním mostem bezprostředně vstoupí už jenom na cestu do pekel.
Bohužel i Baum přijal Piccolominiho báchorku o spiknutí Barbory Celské proti císaři Zikmundovi ve spojení s českými husity (str. 338 - 339) za svou. Ani se nenamáhal komparací dobových pomluv s listinným materiálem a bylo pro něj pohodlnější převzít hypotézu autora
Historie české, který Barboru bytostně nenáviděl. Budiž Baumovi čestně přiznáno, že v tomto ohledu nezůstal jediným historikem, kterému se to přihodilo. Erudovanou analýzu vycházející ze zmiňované komparace provedla
Dvořáková, str. 195 - 203. Věcně doložila, že se naopak jednalo pravděpodobně o spiknutí jejího zetě Albrechta Habsburského proti ní, s čímž čeští husité neměli vůbec nic společného. Nejmodernější hypotéza (hraničící s jistotou) Dvořákové je samozřejmě daleko věrohodnější a zároveň je dokladem zlovolné Albrechtovy povahy, ničeho se neštítící a jež je všeobecně známá. Albrecht obávající se po Zikmundově smrti velkého vlivu své tchyně, která navíc nebyla o mnoho let starší než on, vymyslel se svými společníky tento ďábelský plán a bylo velice snadné umírajícího císaře v tomto smyslu zmanipulovat.
Recenzent se konečně dobral závěru s tím, že by rád poděkoval všem čtenářům, kteří to s ním vydrželi až sem.
Recenzovaná publikace je nesporně snahou o objektivní a vyvážené hodnocení posledního Lucemburka ("
… můžeme Zikmunda považovat za nejvýznamnějšího německého císaře 15. století, snad dokonce za nejzajímavější postavu mezi panovníky pozdního středověku." - str. 345). Toto konstatovaní lze přijmout bez ohledu na výše uvedené chyby a nepřesnosti. Někdy však "jenom" snaha nestačí, jak je i z mé recenze patrné. Autor recenze by knihu přesto doporučil těm, kteří se o Zikmundovi chtějí dozvědět nejen z tuzemské historiografické literatury. Jiný důvod pro doporučení však nenašel.
Knihu hodnotím známkou dvě až tři.
zvýraznění - autor recenze