Je velice pravděpodobné, že když se Jeroným ve vězení po svém prvním odvolání trápil výčitkami svědomí a myslel na to, jak svého přítele Jana Husa zapřel, tak se mu v těchto chvílích mohla zároveň vybavit tato část pašijového příběhu z evangelií (citace z evangelia dle Matoušova sepsání):
"
V té hodině řekl Ježíš zástupům: 'Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne. Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co napsali proroci.' A tu ho všichni učedníci opustili a utekli. Ti, kteří Ježíše zatkli, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili zákoníci a starší. Petr šel za ním zpovzdálí až do veleknězova dvora; vstoupil dovnitř a posadil se mezi sluhy, aby viděl konec. Velekněží a celá rada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. Ale nenalezli, ačkoli předstupovalo mnoho křivých svědků. Konečně přišli dva a vypovídali: 'On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět.' Tu velekněz vstal a řekl mu: 'Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?' Ale Ježíš mlčel. A velekněz mu řekl: 'Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!' Ježíš odpověděl: 'Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.' Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: 'Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?' Jejich výrok zněl: 'Je hoden smrti.' Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře a říkali: 'Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!' Petr seděl venku v nádvoří. Tu k němu přistoupila jedna služka a řekla: 'I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!' Ale on přede všemi zapřel: 'Nevím, co mluvíš.' Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: 'Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem.' On znovu zapřel s přísahou: 'Neznám toho člověka.' Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: 'Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!' Tu se začal zaklínat a zapřísahat: 'Neznám toho člověka.' Vtom zakokrhal kohout; tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: 'Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.' Vyšel ven a hořce se rozplakal."
(
Mt 26, 55-75)
Jeroným si mohl v jakési asociaci fiktivně ztotožnit Husa s Ježíšem (učitel - Mistr) a sebe s apoštolem Petrem (žák - učedník), který Ježíše Krista třikrát zapřel. Proč? Sledujte pozorně biblický text (viz zejména
zvýrazněné části citace) v porovnání s mou níže uvedenou hypotézou.
Po Husově uvěznění v Kostnici následoval Jeroným svého přítele do města na břehu Bodamského jezera. Také před Husa byli přiváděni falešní svědci, kteří svá křivá svědectví proti Husovi stupňovali. Hus neodvolal - se skálopevným přesvědčením, že se před Božím soudem obhájí -, a tak byl odsouzen ke smrti upálením. Jeroným Husa taky poprvé zapřel jako sv. Petr svého Mistra, byť "jen" jednou. Nevíme, co vše se Jeronýmovi honilo hlavou po této fatální události, jedno je však jisté – v mysli mu nepochybně proběhla celá dlouhá řada rozmanitých obrazů. A jedním z nich mohl být i příběh apoštola Petra po Ježíšově zatčení.
JM 30. 6. 2005
tady píše:
... Hus je pro nás krystalicky čistým hrdinou. A u Jeronýma Pražského, člověka z masa a kostí, k dlouholetému "přehlížení" mohlo přispět právě jeho lidsky pochopitelné selhání, kdy na chvíli zaváhal. Zapochyboval o sobě, ale zvítězilo, dle mého názoru, jeho velké a ryzí přátelství k Husovi. Nevím, co se odehrávalo v mysli člověka zavřeného v kostnické smrduté kobce, co se mu honilo hlavou. Psychicky to musela být tak náročná situace, že si ji nikdo z nás nedovede ani na okamžik představit. A možná v této chvíli si uvědomil, že kdyby odvolal, zradil by především svého přítele Jana. Zároveň však věděl, že by mu to Hus s jeho křesťanským cítěním bez zaváhání odpustil. To bylo Jeronýmovo traumatizující dilema. Strach ze smrti a lidsky pochopitelná, přirozená touha po životě na straně jedné a pocit viny a výčitek svědomí nad tím, že by zradil svého přítele, s nímž ho spojovalo názorové souznění týkající se pojetí reformy církve na straně druhé. Jen morálně silná osobnost typu Jeronýma nakonec volí raději krutou smrt na základě nespravedlivého soudu, než zradu společné věci, kterou oba přátelé naladěni na stejnou notu nekompromisně prosazovali na půdě pražské univerzity ...