... dokončeníJako červená nit se recenzovanou publikací táhne neustálé porušování slibů, které Matyáš dal svým – jak to nejlépe nazvat – konkurentům i momentálním přátelům. Zvláště fatání bylo např. nesplnění slibů daných svému tchánovi Jiřímu z Poděbrad u
Vilémova. Kalous to zdůvodňuje tím, že slib daný kacíři, se nemusí dodržet. Jakýpak byl však Poděbrad kacíř? A toho si musel být moc dobře vědom i Korvín, ale tato naprosto účelová a primitivní výmluva se vždy hodila. Dále se však v této publikaci můžeme setkat i s vyváženým hodnocením postoje uherského krále ke středoevropskému prostoru. Korvín s obsedantní posedlostí vedl válku proti českým králům Jiřímu z Poděbrad a Vladislavu Jagellonskému s cílem získat strategický mocenský vliv ve středoevropském prostoru, přestože na jižní hranici Uher byl neustále ohrožován osmanskou expanzí a rovněž domácí opozice uherské magnatérie byla stále ve střehu a čekala na sebemenší chybný krok svého krále. Také římský císař Fridrich III. patřil mezi konkurenty, s nimiž byl Korvín mnohdy v napjatých vztazích (viz níže). A to nemluvě o tom, jaké nesmírné finanční prostředky, které by šly využít nepochybně daleko účelněji, tato dlouhá válka spolykala. Jediným výdobytkem těchto tažení bylo získání titulu českého (vzdoro)krále, vliv ve značné části teritoria zemí Koruny české a podpora Vratislavi i římské kurie. A to nebylo zrovna málo! Naskýtá se však relevantní otázka, zda to vůbec stálo za to, když si uvědomíme, že ohrozil bezpečnost jižní hranice Uher a ignoroval domácí opozici i císaře. (Korvínovi zřejmě ano!)
Ve vztahu k církvi Korvín uplatňoval princip nadřazenosti moci světské nad mocí církevní. Ale nijak dramaticky, spíš pragmaticky, aby z toho měl užitek především on. Své přátele ve vysokých církevních funkcích využíval mj. v diplomatických službách. Matyáš se také snažil být zainteresován při volbách biskupů v Olomouci a slezské Vratislavi tak, aby mu byli rovněž zavázáni dle jeho potřeb.
Z následujícího příkladu je zřejmé, že poměry v církvi se po husitské lekci stejně o mnoho nezměnily. V r. 1487 se totiž ostřihomským arcibiskupem stal Hipolit d'Este, teprve osmiletý(!) synovec Beatrix Aragonské, druhé Korvínovy manželky. Pomineme-li protěžování příbuzného na toto lukrativní obročí, tak je zřejmé, že 8leté dítě nemohlo tento úřad zastávat ani omylem, ale musel ho zastupovat někdo dospělý. Příjmy z tohoto obročí pak směřovaly na dvě místa a kam šla větší část, je naprosto evidentní. (Na str. 261 je chybně uvedeno, že Hipolit na tento post nastoupil v sedmi letech - pozn. JM.) Papež tuto volbu uznal teprve, když bylo Hipolitovi 18 let.
Z kapitoly o zahraniční politice je na první pohled zřejmé, že Korvínova politika vůči Osmanské říši nebyla zdaleka na prvním místě zájmu, ba právě naopak. Na druhou stranu je to pochopitelné, protože v nelehkém boji proti Turkům zůstával spíše osamocen. Od evropských vládců, kteří se bláhově domnívali, že hranice s Osmanskou říší je od nich poněkud daleko, se totiž Matyáš dočkal sotva morální podpory. To Itálie a římská kurie byla Osmanům blíže, takže uherskému králi poskytovaly "aspoň" nemalé finanční prostředky na vedení války proti Turecku. O tom, zda všechny tyto peníze byly použity jenom k tomuto účelu, si nedělejme pražádné iluze. Někteří papežové Korvína nabádali, že válka proti Turecku je daleko důležitější než válka proti českým "kacířům" a jiní zase naopak. Z tohoto nekonzistentního postoje pontifiků však Korvín nebyl nijak stresován, protože on realizoval zcela nezávislou (zahraniční) politiku na čemkoli a komkoli.
Jeho politika vůči italským republikám reprezentovaným Italskou ligou, která vznikla v pol. 15. st., aby zajišťovala mír mezi italskými státy, byla velice rozkolísaná. Proč? Na apeninském poloostrově existovaly jakési pomyslné a nekonvenční koalice, totiž papež - Benátky na jedné straně a Neapol - Florencie - Milán na straně druhé. A Korvín svoji přízeň mezi ně rozděloval podle toho, jak se mu to hodilo, takže si znepřátelil vždy tu druhou z uvedených koalic.
Také vztahy s císařem Fridrichem III. byly velice komplikované. Vždy, když chtěl Korvín vést válku na jižní hranici Uher proti Turkům, provedl nejprve vpád do rakouských zemí, aby měl zajištěný týl. Císaře pak donutil uzavřít mírovou dohodu a pak teprve vytáhl do pole proti Osmanské říši. Toho zase využil císař, který klidně porušil mírová ujednání s Matyášem, a vpadl do Uher. Proto Korvín proti císaři v r. 1482 zahájil již 3. rakouskou válku, jíž chtěl definitivně vyřešit vztah s císařem a kterou vedl až do konce svého života. Z tohoto vývoje nebyl nijak nadšený papež (Sixtus IV.), který by byl pochopitelně rád, kdyby se obě křesťanská vojska spojila proti Osmanům. Bylo to však od něj poněkud pokrytecké, neboť ve skrytu podporoval spíše císaře. Vyvrcholením 3. rakouské války bylo ovládnutí Vídně po vítězné bitvě u Leitzersdorfu. Do císařského rezidenčního města Matyáš slavnostně vstoupil 1. června 1485, čímž dal rázně najevo, že vládu v Dolních Rakousích přebírá on a tento stav trval až do jeho smrti v r. 1490. Korvínova správa v této části anektovaných Rakous měla obdobný charakter jako v zemích Koruny české, které taky ovládal. Za sídelní město začala Matyášovi sloužit Vídeň.
Pokud by se někdo domníval, že Matyáš Hunyadi byl především obhroublý voják, hluboce by se mýlil, jak dokládá především šestá kapitola. Korvín byl vpravdě renesanční člověk obklopující se vzdělanci i umělci s vazbami na italský humanismus a renesanci. Dokladem toho je i skvostná knihovna, která čítala cca 2000 až 2500 rukopisů, knih a prvotisků s celkovým počtem děl mezi třemi až pěti tisíci. Většina z nich byla bohužel zničena, když Turci obsadili Budín po vítězné bitvě u Moháče v r. 1526. (Nepřipomíná nám to něco? ...) Matyášova knihovna byla skutečným skvostem po všech stránkách a co do velikosti ji v Evropě prý předčila pouze knihovna římské kurie.
Tak to byly dle autora recenze některé postřehy, které považoval za nutné ve své recenzi uvést, aby si případný zájemce o tuto publikaci mohl udělat pokud možno plastičtější představu o ní. V samém závěru knihy její autor píše: "
Snad i tady se objeví konstruktivní diskuse mezi českými historiky, která by mohla navázat na značně rozvinutou matyášovskou historiografii maďarskou. Společná minulost obou zemí se zatím stále odráží v odlišných dějinách, které bylo někdy zatěžko psát společně. Přesto existuje mnoho styčných bodů, jež mohou přijmout za své jak maďarští, tak čeští historici. S chutí do toho."
A recenzentovi nezbývá, než s autorovou výzvou souhlasit a rovněž připojit své závěrečné slovo. V anotaci se mj. píše: "
Kniha Antonína Kalouse je pokusem o konečné odpoutání se od této interpretace české minulosti: v konfrontaci s maďarskou historickou tvorbou zpracovává životopis Matyáše Korvína (...)
v širokých dobových politických a kulturních souvislostech." Lze po prostudování této poměrně obsáhlé monografie konstatovat, že se to autorovi podařilo? Jsem přesvědčen, že ano. I to je jeden z důvodů, proč knihu hodnotím známkou nejvyšší. Rovněž lze konstatovat, že to je velice potřebná kniha, která nám tu opravdu chyběla a je tedy autorovou zásluhou, že se tohoto nelehkého úkolu směle chopil. Až na některé "výtky" uvedené výše se domnívám, že se Kalous snažil o vyvážený text, což je u historické osobnosti Korvínova formátu, vnímané spíše kontroverzně, nanejvýš důležité a záslužné. Je jenom dobře, že k maďarské historiografii, již nelze nepodezřívat z tendenčnosti, přibyl odborný text české provenience. Od této publikace bych ale přece jenom více očekával, že se bude věnovat některým podrobnostem Korvínovy české války s Jiřím z Poděbrad možná i s akcentem na vojenské, takticko-strategické a geopolitické aspekty vedení války. Bylo prý o tom hodně napsáno. Možná. Avšak zřejmě nejenom autora této recenze by zajímaly páně Kalousovy poznatky i názory na toto období života uherského a českého krále, rozvedené do méně známých podrobností. Na druhou stranu bych chtěl vyzvednout jeden zdánlivý detail. Kalous se neostýchá uvádět překlady cizojazyčných textů zejména latinských, což je v odborných publikacích tohoto typu málo obvyklé, či spíše tyto překlady v tomto druhu literatury zcela chybí.
Celkové hodnocení, jak z výše uvedeného hodnocení vyplývá, vyznívá pozitivně. Zbývá tedy odpovědět na obligátní otázku, komu bych knihu doporučil, což však může být ryze subjektivní názor. Určitě těm, kteří se zajímají o dějiny Uher, které Korvín významně ovlivnil, ale i těm, jež zajímá Matyášova vláda v zemích Koruny české i jeho osobnost jako taková.
No nic... 
S tím asi souvisí také poznámka v samotném závěru, kde autor odsuzuje všechny nadšence o středověké válečnictví (kdo má repliku středověkého meče - otázka jakého 
- je největší lůůůzr a nesmíme se s ním kamarádit...).
Děkuji za pozornost.
