Humanista Řehoř z Heimburgu studoval v Itálii a dosáhl v r. 1430 titulu doktora obojího práva. Jako účastník basilejského koncilu byl aktivním zastáncem
konciliarizmu (nadřazenost koncilu nad papežem), jinak řečeno byl odpůrcem
papalizmu, který nadřazoval roli papeže na úkor koncilů. A to byl jeho největší problém. Nelze se proto divit, že se v r. 1466 objevil na dvoře krále Jiřího z Poděbrad, jenž měl taky neustálé spory s římskou kurií, potažmo papeži, kteří stáli v jejím čele. Ještě dříve, 8. srpna 1465 však Heimburg zaslal kardinálu Carvajalovi list, v němž apeluje na to, aby římská kurie upustila od kontraproduktivních represí vůči českému králi.
Když Papež Pavel II. vynášel 26. března 1467 na Zelený čtvrtek svoji tradiční kletbu, byl do ní kromě husitů v čele s Poděbradem a Rokycanou zahrnut i Řehoř z Heimburgu. S odstupem času a s lehkou nadsázkou bychom mohli říci, že se objevil v dobré společnosti.
Ač původem katolík, stal se vlastně husitou.
Německý právník Řehoř z Heimburgu se stal hlavním architektem zahraniční politiky krále Jiřího. (Tuto oblast před ním zastřešoval Martin Mair.) To pochopitelně papeže vůbec netěšilo, ba právě naopak. K tomu, aby mohl zastávat roli poradce krále pro věci zahraniční politiky, měl docela slušné předpoklady. Disponoval důležitými zahraničními kontakty vč. Uher, takže se např. snažil uvést v život nereálný projekt česko-uherského a benátského spojenectví.
V r. 1466 sepsal Řehoř z Heimburgu
Apologii, v níž v jednotlivých bodech kritizoval postup římské kurie vůči českému králi s důrazem na to, aby tyto bilaterární vztahy byly určovány spíše tolerancí. Tato obhajoba se pochopitelně nesetkala s porozuměním u kurie, ani u uherského královského dvora a tím měně ve Vratislavi. Apologie však nebyla sepsána zbytečně, neboť aspoň na francouzském dvoře krále Ludvíka XI. se setkala se značně příznivým ohlasem, a to bylo velice důležité. Pravděpodobně díky této Apologii se francouzský král jako jediný za Jiřího z Poděbrad u papeže přimlouval.
Mezi husitské manifesty z období vlády krále Jiřího z Poděbrad řadí
Petr Čornej, str. 332 i Heimburgovy pamětní vzpomínkové listy
Kladský manifest a
Apelaci. Ten posledně jmenovaný manifest byl 14. dubna 1467 přečten před auditoriem čítajícím na 60 osob v Královském dvoře. Čtení Haimburgovy Apelace bylo reakcí na papežův nález z 25. prosince 1466, jímž byl Jiří z Poděbrad označen ze kacíře a krvopřísežníka, byl zbaven královského trůnu a vyloučen z církve.
Po smrti Jiřího z Poděbrad (†1471) Heimburg jako Němec vyzýval zetě českého krále, vévodu Albrechta Saského k tomu, aby se ucházel o český trůn.
Řehoř z Heimburgu přežil Jiřího z Poděbrad o více než jeden rok, tzn., že zemřel v r. 1472.