Ano, Karel IV. byl bezesporu velký politik, ale opětovně musím říci, že jeho bezedná podpora církve a opření svého majestátu o ní, vedlo pouze k tomu, že skoro polovina Českého království spadla do chřátu antikrista a po Čechách, jako mor, se rozlezli kuklíci, jednušky a podobná chátra, která jenom parazitovala na bohatsví Čech. Pro srovnání, tuto chybu udělal i Přemysl Otakar II., který proti mocným Vítkovcům založil Trnovou (nyní Zlatou, proč asi?!) Korunu a následně tihle kuklíci začali zvát německé osadníky. K čemu to vedlo? Najednou bylo celé pohraničí německé, jednuškovské a čestí vojáci a civilisté museli umírat aby jej zachránili. To jsem ale odbočil. Pro představu kolik tady bylo těch parazitů: Jenom v Praze byl každý pátý člověk, mnich, kněz nebo jeptiška. Umíš si představit kolik lidí musela pracovat na tyhle netáhla, která jenom brala? A brala za všechno. Tohle všechno dohromady pomalu, ale jistě začalo kvasit až to vybuchlo v Husitskou revoluci. Že byl již Karel IV. po smrti, to už je jiná otázka, ale hlavní je to, že tento výbuch byl nevyhnutelný a k zapálení koudele došlo jednozančně za vlády Karla IV.
Jiří Motyčka píše:
Založení arcibiskupství nebyl akt podpory církve, ale ryze politický kalkul. Karlovi IV. se podařilo to, oč se snažili jeho předchůdci téměř tři a půl století. Karla prostě přestalo bavit, aby si český král, jeden ze 7 kurfiřtů, zajížděl pro pomazání k arcibiskupovi do vzdálené Mohuče. Očima současníků nelze ani docenit tyto Karlovy nadčasové státnické činy. Ještě malou poznámku k jeho vztahu k církvi. Karel, jako brilantní politik, který uměl číst politické chyby svých předchůdců, věděl, že od vysoké šlechty musí držet distanc. Tato zkušenost byla získána na základě fatálních důsledků „spolupráce“ s představiteli této stavovské skupiny, a to u Přemysla Otakara II. vrcholící porážkou na Moravském poli a u svého otce (střet s Jindřichem z Lipé). O nižší šlechtu se opřít předvídavě také nechtěl, víme, jak dopadl jeho syn. Pak už zbyl z této mocenské trojice jediný partner a tím byla církev. A ji Karel začal podporovat a využívat jako protiváhu k mocenským ambicím vysoké šlechty např. v diplomatických službách a jejích představitelů použil i jako svých rádců. Pozitivním příkladem této spolupráce byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Karel tedy nebyl zodpovědný za pozdější vývoj, nebo alespoň ne přímo. Krize v církvi, jejíž „hlavou“ byl papež, byla nastartována dávno před tím, než se církev stala nástrojem Karlovy vnitřní politiky.
To je to podělané "kdyby". Měli bychom ho při seriozním posuzování historie navždy vyškrtnout ze slovníku. Přání (=kdyby) je pak otcem myšlenky.
