do herního plánu se to asi nevejde, ale jinak Blaník je od Ratají cca 30 km, zdá se ti to jako zpráva zdaleka?

Pro Warhorse asi jo, tam nebude herní svět zase tak rozsáhlý

_________________

Zveřejním část toho, co jsem nedávno posílal Warhorse.

Základní shrnutí vývoje let 1402 - 1403

Pokusím se v jednotlivých bodech popsat zásadní zvraty a nejnovější stav bádání o druhém zajetí Václava IV. Nebude to definitivní „scénář“, nýbrž načrtnutí bodů A, B a C tak, jak se k němu dnes kloní převažující část české historické obce. Tedy nejpravděpodobnější scénář, který tehdy nastal.

Srpen 1400

- Václav IV. byl z důvodu vlastní pasivity a neschopnosti čelit opozičním náladám v Říši sesazen z římského trůnu. Namísto něho byl zvolen falcký kurfiřt Ruprecht (III.) Falcký z dynastie Wittelsbachů, který začal ihned obsazovat české korunní majetky v Horní Falci. Václav IV. rozhodnutí říšských kurfiřtů neuznal a Ruprechtovi vyhlásil nepřátelství. Ztráta římské koruny byla pro Lucemburky i českou veřejnost šokem. Římský trůn totiž patřil Lucemburkům již od roku 1346. Jošt i Zikmund byli vývojem zaskočeni, nikoli však tím, že by Václav ztratil římský trůn, ale tím, že římský trůn připadl konkurenčním Wittelsbachům. Václav obvinil Jošta z toho, že zapříčinil neúspěch v Říši ⇒ hluboká roztržka mezi Joštem a Václavem. Zikmund byl tehdy zaneprázdněn v Uhrách, kde upevňoval svou moc, a proto nemohl bezprostředně zasáhnout do vývoje v Čechách a v Říši.

Květen 1401

- vpád míšeňského vojska do severních Čech, který podpořili Ruprecht Falcký i Jošt. Šlo o pokus definitivně oslabit Václavovy zbylé pozice v Říši. Naprostá pasivita Václava IV. vedla k tomu, že míšeňské vojsko v červenci oblehlo Prahu. Vojsko „cizáků“ bylo nakonec vytlačeno z království vojskem panské jednoty (navazovala na spolek šlechty z 90. let 14. století, který bojoval proti králi) a oddíly markraběte Jošta ⇒ faktický pád Václavovy vlády, neboť v září musel přistoupit na podmínky panské jednoty, kterými odevzdal valnou část své moci do rukou čtyř nejvýznamnějších šlechticů (arcibiskup Olbram ze Škvorce, Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova a Jan Krušina z Lichtenberka).

Přelom let 1401/1402

- tragické selhání Václava IV. vedlo představitele šlechty k tomu, aby s nadějemi vzhlíželi k Zikmundovi. Ten si konečně uvolnil ruce v Uhrách a mohl intenzivněji vstoupit do rozhádaných českých poměrů. Je paradoxem, že i Václav po zářijové „kapitulaci“ upnul naivní naděje právě k Zikmundovi, jakožto jediné a poslední naděje na zvrácení poměrů doma i v zahraničí. Zikmund sice stál za Václavovým zajetím v roce 1394, ale v posledních letech se výrazněji neangažoval v českém dění, tudíž nebyl ve Václavových očích odpovědný za jeho sesazení z římského trůnu a nedávný míšeňský vpád. Zikmund jevil ochotu Václavovi pomoci a zabránit tomu, aby se Ruprecht Falcký stal císařem, jelikož Ruprecht v této době vytáhl s vojskem do Itálie a zahájil tak svou římskou jízdu ⇒ Václav ochotně pozval Zikmunda do Čech.

Nyní krátká odbočka, vstupujeme totiž na první tenký led, kdy musíme vytyčit důležitý bod B, otázka zní: „Proč se Zikmund rozhodl Václavovi pomoci?“ Podle všech náznaků i následného vývoje se zdá, že Zikmund skutečně zamýšlel upevnit lucemburské pozice v Čechách a v Říši, následně vjet do Itálie a zajistit Václavovi císařský diadém. Počítal však s tím, že mu Václav nejenže předá vládu v Čechách, ale dopomůže mu i k zvolení římským králem (císařská a římská důstojnost se nijak nevylučovaly, císař byl pouze vrchním vládcem nad Říší). Václav by tak byl císařem, vrchním světským vládcem kontinentu, avšak bez větší hmotné základny, neboť faktickou vládu nad Říší a Čechami by převzal Zikmund. Zikmund spoléhal na to, že naivní a krátkozraký Václav na jeho podmínky přistoupí, jelikož byl po září 1401 v podstatě stejně králem bez království. Jak se dále přesvědčíme, Václav vůbec nebyl tak hloupý a naivní, jak si Zikmund myslel.

Únor 1402

- na osobní schůzce v Hradci Králové byla mezi Václavem IV. a Zikmundem uzavřena písemná dohoda, na základě které byl Zikmund jmenován správcem Českého království. Zikmund pod svou ochranu obdržel i všechny královské hrady a města v Čechách a na území Říše. Václavovi zůstala pouze pravomoc jmenovat zemské úředníky, ale zde měl Zikmund právo veta. Na oplátku Václav obdržel od Zikmunda slib, že mu dopomůže k císařské koruně a zůstane mu vrchní vláda nad Říší i Českým královstvím. Ještě v témže měsíci se konal zemský sněm, na němž představitelé panské jednoty přijali usnesení, že je prvořadým úkolem panstva skoncovat s drobnou válkou v zemi a rostoucí kriminalitou. To je důležité si zapamatovat, jelikož zde tkví odpověď na otázku, proč se proti Zikmundovi později postavili i ti páni, jež mu zprvu přísahali věrnost. Sněm osobně řídil Zikmund, Václav nebyl ani připuštěn na jednání ⇒ teprve tehdy si Václav naplno uvědomil, že přišel o veškerou moc v zemi, a proto se rozhodl postavit na odpor.

Březen 1402

- Václav odmítl jakkoli spolupracovat se Zikmundem a dokonce vyzval své sympatizanty, včetně bratrance Prokopa, jež, jak víme, byl jeho leníkem, aby vyhlásili nepřátelství hradům a městům, jež už měl ve své moci Zikmund ⇒ začátek občanské války v Čechách. Válka vypukla jako první v oblasti dnešní Vysočiny, neboť ozbrojené oddíly známých lapků Jana Sokola z Lamberka a Zikmunda z Křižanova, pravděpodobně na samotné vyzvání Prokopa, obsadily královské město Jihlavu. Zikmund reagoval okamžitě, nařídil zatknout Václava v jeho královské rezidenci na Starém Městě pražském (tzv. Králův dvůr, stával v místech dnešního Obecního domu) a uvěznit na Pražském hradě. Královo zajetí se Zikmund snažil před českou veřejností bagatelizovat a vyvolat dojem, že se spolu s Václavem chystá v nejbližší době odebrat do Itálie a zahájit tak slibovanou římskou jízdu. Už tehdy však v podstatě improvizoval, jelikož se mu hroutily jeho plány. Václav se totiž najednou začal chovat neobvykle statečně, jelikož odmítal v zajetí konsignovat Zikmundovy královské listiny a glejty, a tím tak došlo k vážnému zpochybnění legitimity Zikmundova správcovství.

Duben 1402

- římská jízda Ruprechta Falckého skončila fiaskem. Věrný stoupenec Václava IV. v Itálii, milánský vévoda Giangaleazzo Visconti, zahradil říšským oddílům cestu u Brescie, a tak se Ruprecht musel s velkou blamáží, jež silně otřásla jeho postavením, stáhnout zpět na říšské území a vzdálit se do svého sídla v Hiedelberku ⇒ Lucemburkům se naskytla jedinečná příležitost Ruprechta izolovat, svrhnout a znovu se ujmout vlády ve Svaté říši římské. Klíčem k tomu bylo dosažení císařské koruny, která by znovu vrátila lucemburské dynastii prestiž na mezinárodním kolbišti. Válka v Čechách se mezitím rozšířila i na další místa království, zejména do severozápadních Čech, kde se koncentrovala kolem strategicky důležitého hradu a města Mostu. Do Prahy někdy v této době přijíždí i Jošt, který zprvu vystupoval jako smírčí třetí strana, jíž šlo o kompromisní řešení. Zikmundovi však nedělalo větší potíže přesvědčit Jošta, že po jeho boku může pouze získat a definitivně skoncovat s nepřátelstvím svého bratra Prokopa.

Červen 1402

- Zikmunda začal tlačit čas. Hodlal i se zajatým Václavem zahájit tažení do Itálie. Než tak ale mohl učinit, musel zlikvidovat ohniska neklidu a opozičních nálad, jež v Čechách vyvolával Prokop. Nabídl mu proto udělení dvou slezských vévodství (Svídnicko-Javorsko a Frankenštejn) výměnou za to, že složí zbraně a opustí české území. Prokop nabídku odmítl a i nadále burcoval šlechtu proti Zikmundovi. To se mu dařilo až nečekaně úspěšně, jelikož vysoké daně uvržené Zikmundovým podkomořím Otou z Bergova na královská města, i kořistnický způsob počínání samotného Zikmunda (vyloupení Králova dvora), včetně prosakujících zpráv o skutečné povaze Václavova zadržení, vedli k zformování početné opozice, jež se postavila za Václavovo propuštění ⇒ Zikmund se rozhodl spor vyřešit silou. Svolal vojsko a přitáhl k pevnému Bezdězu, který patřil už od roku 1398 Prokopovi jako zástava. Obléhání bylo neúspěšné, a proto Zikmund navrhl osobní schůzku. Pod záminkou ochranného glejtu byl Prokop z hradu vylákán, uvězněn a internován v uherském Prešpurku (dnešní Bratislava).

Léto 1402

- v Čechách narůstá odpor proti Zikmundovu počínání. Česká veřejnost byla roztrpčena nejen zrádným zajetím Václava a Prokopa, ale také prohlubující se nestabilitou a válkou v království. Roli hrál i vyspělý český dobový nacionalismus, který považoval vzniklou situaci za potupení české královské důstojnosti, království jako takového, i jako snahu „Uhrů“ podrobit si český stát ⇒ Zikmundova obliba v Čechách rychle upadala.

Srpen 1402

- i se zajatým Václavem IV. nastoupil Zikmund cestu na jih. Přes Český Krumlov, který patřil Rožmberkům, Zikmundovým věrným spojencům, Zikmund dorazil na hornorakouský hrad Schaumburg u Lince. Dále už výprava, jež měla dle permanentních Zikmundových prohlášení mířit do Itálie a Říma, nedojela. Tudíž do žádného Curychu, jak mi bylo v SZ na husitstvi.cz naznačeno, Václav IV. ani Zikmund nikdy nedorazili, pravděpodobně sem ani nemířili. Na Schaumburgu totiž Zikmund v září obdržel zprávu, že milánský vévoda Visconti nedávno zemřel ⇒ všechny naděje na uskutečnění římské jízdy tím definitivně padly. Zikmund neměl peněz nazbyt, české angažmá už jej stálo celé jmění, takže o vojsku potřebném k uskutečnění výpravy nebo o nutných úplatcích v severní Itálii a Římě nemohlo být ani řeči.

Nyní opět tápeme. Historikové dodnes přesně nevědí, na základě kterých myšlenkových pochodů Zikmund po srpnu 1402 jednal. Jeho původní plán o hladkém předání moci v Čechách a v Říši, včetně dosažení císařské koruny pro Václava, byl totiž nyní zcela v troskách. Nejvěrohodnější vysvětlení představuje to, že Zikmund musel opět improvizovat a pokusit se zachránit alespoň něco. Václav byl cenný rukojmí, Prokop byl ze hry a s Joštem i odbojným panstvem by se dalo jistě za oboustranně prospěšných podmínek zasednout k jednacímu stolu. V Zikmundových očích tak ještě nebylo nic ztraceno, stále zde byla možnost vynutit si předání vlády v Čechách a v budoucnu možná i dosažení vysněného římského trůnu. Ovšem stejně jako předtím, i nyní Zikmund počítal, počítal, až se přepočítal, neboť události pro něj nabraly velmi nečekaný spád.

Přelom léta a podzimu 1402

- Po delším váhání na Schaumburgu Zikmund Václava IV. dopravil koncem září či počátkem listopadu (z pramenů je to nejasné) do Vídně, kde byl následně pod dohledem habsburských vévodů. Habsburkové byli Zikmundovými spojenci, nečinili tak však nezištně, jelikož využívali rozvratu Lucemburků ve svůj prospěch a tlačili na Zikmunda, aby jim přiznal nástupnické právo v Čechách. Zikmund následně odjel do Uher, aby zmobilizoval své síly, jimiž chtěl zasáhnout proti odbojníkům v Čechách ⇒ lucemburská krize přerostla v palčivý středoevropský problém, jenž měl rozhodnout o dalším směřování nejen lucemburské dynastie, ale především celé střední Evropy na dlouhá léta.

V Čechách zatím vypukla otevřená vzpoura proti Zikmundovi. Václavovi zachovala věrnost drtivá většina nižší šlechty, jež postupně vyhlásila válku nejen Pražanům (za Václavovým zajetím stála s největší pravděpodobností staroměstská rada v čele s purkmistrem, navíc v pražských městech se Zikmund těšil zdaleka největší podpoře i hmotným půjčkám), ale i Zikmundovým stoupencům. Na Václavovu stranu se přidala i některá města. Plnou podporu měl Václav ve Slezsku, kde místní knížata dokonce utvořili landfrýd na obranu králových zájmů. Některé části království se ponořily do stavu úplné anarchie, jelikož někteří využili dočasného rozkladu výkonné a soudní moci k tomu, aby vyhlásili válku konkurenčnímu pánovi, rodu, městu nebo cechu, či se pouze obohatili na úkor královských a církevních statků. To byla doba pravých žní pro známé kondotiéry své doby i lapkovské vůdce. Jan Sokol z Lamberka, Vaněk z Dubé, Bohuňk z Hořovic, Jan z Lestkova a Petr Zmrzlík ze Svojšína dokonce zaútočili na hrad Skálu, který patřil přednímu členu panské jednoty Břeňkovi z Rýzmberka. Situace byla značně nepřehledná. Zdálo se, že jsou všichni proti všem.

Za zajímavost stojí, že se odehrávaly i případy typu loupeživého tovaryšstva, které se tvářilo jako družina Václavova straníka Oldřicha Zajíce z Hazmburka, ale ve skutečnosti loupilo a drancovalo pouze pro vlastní účely. Asi se budete ptát, co Jan Žižka z Trocnova. Byl u toho? Prameny o něm na přelomu 14. a 15. století zcela mlčí, známým lapkou byl prokazatelně až o mnoho let později. Jeho účast v některé z lapkovských rot té doby ale vyloučit nemůžeme, dokonce je i pravděpodobná, také s ohledem na to, že Václav IV. později Žižku omilostnil a přijal na svůj dvůr na základě údajných dřívějších služeb a prokazované věrnosti.

Září 1402

- občanská válka v Čechách dostala zcela jiný a mnohem hlubší rozměr, když na obranu králových práv důrazně vystoupil Jošt. Důvod jeho zcela klíčového a osudového obratu není znám. I zde tak historikové pouze spekulují. Víme jen tolik, že Jošt využil konfliktu Václava a Zikmunda k tomu, aby vstoupil v tajná jednání s Ruprechtem Falckým, s nímž jednal o podmínkách, za kterých by mohl s podporou římského krále usednout na český trůn. Jednání ale nebyla nikdy dotažena do konce. Zdá se, že představy obou stran o budoucím vývoji středoevropského prostoru byly zkrátka příliš odlišné. Jošt si proto musel konečně zvolit stranu. Zikmundova případného triumfu se z pochopitelných důvodů obával, kdežto slabý Václav, jenž by se jeho přispěním dostal na svobodu a nešetřil velkorysostí, mu byl mnohem přitažlivější. Rozhodl se proto pro Václava, jistě i pod vlivem sílícího odporu Čechů k Zikmundovi a jeho uherským posádkám v zemi ⇒ vydání manifestu, jímž se Jošt oficiálně postavil do čela protizikmundovské opozice v Čechách, v němž se obyvatelé království vyzývali k odporu proti okupantům a boji za osvobození legitimního krále. Aby Jošt vylepšil své finanční postavení, zastavil v téže době rodové Lucembursko Ludvíkovi Orleánskému, díky čemuž získal důležité finance na postavení vojska.

Sklonek roku 1402

- Zikmund v Uhrách shromáždil silné vojsko o počtu několika tisíc mužů. Určit přesný počet mužů, jimiž Zikmund mohl operovat, či popřípadě přesné složení vojska, je dnes téměř nemožné. Tradičně se v literatuře uvádí počet 12 000 mužů, což je však číslo přehnané. Vzniklo klasickým kronikářským obratem té doby, kdy se kronikář při líčení nemohl samozřejmě opírat o žádné přesné počty a často ani očité svědky, a tak uvažoval vcelku infantilně: bylo-li vojáků hodně, uvedl obvykle tucet (12 000), tedy klasický početní ekvivalent středověké doby, bylo-li jich tolik, že lidé používali superlativy té doby, napsal jednoduše sto tisíc (viz případy křížových výprav proti husitům, kde jsou sto tisícové armády dnes již snadno vyvrácené). Musíme vycházet ze znalosti dobových reálií. Zikmund byl králem, navíc panovníkem nad rozsáhlým územím. Mohl tedy pouze ze svého, tj. královské posádky, vlastní tělesná stráž, apod. shromáždit jistě bez problému nějakých 1500 - 2000 mužů. To bylo elitní jádro panovníkovy armády. Z královské pokladny mohl najmout přibližně stejný počet žoldnéřů, avšak to u Zikmunda nehrozilo, jelikož měl hluboko do kapsy. Navíc již měl část své elitní armády rozesetu po klíčových hradech a městech v Čechách. Dále zde byli uherští magnáti se svými oddíly. To již byla síla jistě větší, avšak pro boj v dalekých Čechách s nejistým výsledkem, navíc pod prapory nepříliš oblíbeného Zikmunda, se nikdo v letech 1402 - 1403 moc nehrnul. Navíc uherští magnáti viděli v Zikmundově angažovanosti v Čechách jeho vlastní osobní podnik, který šel mimo zájmy Uherského království.

Jinými slovy, Zikmund musel získat jiné bojovníky, levnější a pokud možno ve velkém počtu. Využil proto obvyklého tahu uherských panovníků. Obrátil se na „Kumány“ (poněkud nepřesný a spíše pejorativní název, literaturou však dostatečně vžitý). To byli původně turkičtí nomádi z oblastí Černomoří a severního Kavkazu, které ve 13. století postupně vytlačili Mongolové do dnešní jihovýchodní Evropy. Podstatná část se jich usadila s povolením uherských králů na území Uher v oblasti mezi Dunajem a Tisou. Svůj kočovný způsob života jim dlouho zůstal. Svůj dluh uherským králům Kumáni následně spláceli při jejich častých vpádech na nepřátelská území. Tak se Kumáni dostali již ve 13. a následně i počátkem 14. století do kontaktu s českým obyvatelstvem, jelikož česko-uherské války byly ve středověku velmi časté. Kumáni byli vynikající jezdci na koních a lučištníci, kteří bojovali obvyklým nomádským „kočovným“ způsobem, který je znám třeba u Hunů, Avarů, Mongolů, Tatarů, apod. Byli to obávaní bojovníci vyznačující se krutostí a braním zajatců, jež odvlekli s sebou do Uher a později směnili s Turky a jinými jihoevropskými a asijskými národy za zboží nebo šperky. Zikmund je tedy povolal do vojska velmi snadno, jelikož jim slíbil to, co pro ně bylo největším lákadlem - válečnou kořist nejen v podobě zlata a šperků, ale především zajatců.

Zikmund tímto způsobem zlákal jistě několik tisíc Kumánů, což spolu s cca tisícovkou elitních bojovníků mohlo tvořit hrubým odhadem nějakých 6 000, max. 8 000 mužů. Na středověké poměry jistě úctyhodné číslo, ale mělo své úskalí. Armáda s převahou Kumánů, tj. lehké jízdy, nebyla příliš bojeschopná. Navíc byla neukázněná. Avšak Zikmund s žádnou velkou bitvou nepočítal, armáda měla být spíše psychologickou zbraní. Navíc ani na straně jeho nepřátel, tj. opozice vedené Joštem, nebyly síly příliš početné. Ani na české straně se totiž nepočítalo s nějakou velkou polní bitvou, obzvláště, když Zikmund ani Jošt nebyli žádnými vojevůdci a válečníky. Každopádně fakt, že Zikmund přivedl do Čech silné vojsko provázející takřka okamžitě po překročení českých hranic nekázeň, drancování a ukrutná zvěrstva na civilním obyvatelstvu, mělo efekt spíše opačný ⇒ na české straně vyvolalo hluboký odpor, opovržení a upevnění názoru, že Zikmundovi jde pouze o kořist.

Prosinec 1402

- Zikmundův vpád do Čech. Zamířil ke Kutné Hoře, nejdůležitějšímu městu království hned po Praze, kde se těžilo stříbro, a razily pražské groše ⇒ následovalo obléhání a plenění nejbližšího okolí města.

Leden 1403

- Kapitulace Kutné Hory, která musela zkousnout hořkou pilulku ponížení, zaplatit tučnou peněžitou pokutu a vydat Zikmundovi královské poklady Václava IV., jimiž Zikmund alespoň částečně splatil své stále narůstající dluhy a pohledávky věřitelů v Čechách, Rakousích i Uhrách ⇒ Zikmund si tvrdým a nemilosrdným postupem vůči Kutné Hoře dokonale zničil reputaci v Čechách. Dokonce tak, že se od něj začali obracet někteří členové panské jednoty a také Nové Město pražské.

Konec zimy a začátek jara 1403

- opozice v Čechách sílila každým dnem, avšak zima bránila větším vojenským operacím, na kterých ostatně opatrný Jošt neměl příliš zájem. Naopak se snažil podrýt Zikmundovo postavení v Uhrách. Jošt totiž dokonale využil svých kontaktů v uherském prostředí a v únoru 1403 uzavřel i spolu se zástupci české šlechty v Ostřihomi spolek s uherskými biskupy a samotným ostřihomským arcibiskupem, jehož hlavním bodem bylo Zikmundovo sesazení z uherského trůnu ⇒ toho se Zikmund zalekl a zažádal Jošta o příměří, jež bylo stvrzeno v dubnu v Olomouci. Příměří mělo vypršet v květnu.

Červenec 1403

- I když příměří minulo, větší vojenské akce se nerozjely. Zikmund totiž toužil po mírové smlouvě, na základě které by mohl vycouvat z české otázky alespoň se vztyčenou hlavou. Jošt však veškerá jednání takticky oddaloval, neboť čekal na konečný zvrat poměrů, neboť se Zikmundova vláda v Uhrách začala pomalu hroutit. Zikmund pochopil, že mu již mnoho času nezbývá, a proto obnovil boje. Avšak pouze na několik týdnů, jelikož koncem měsíce již musel spěchat do Uher, aby si zachránil korunu. Stihl však pobrat vše, co mělo alespoň nějakou cenu, a vylít si zlost na každém, kdo mu padl do rukou ⇒ fiasko z let 1402 - 1403 a Zikmundova bezohledná touha po kořistění a uchopení moci zůstaly v živé paměti české veřejnosti velmi dlouho. Už tehdy se začala rodit pověst o lstivém ryšavém Lucemburkovi.

Listopad 1403

- spolu s tím, jak se hroutily Zikmundovy pozice v Čechách, se lepšilo i postavení Václava IV. ve Vídni. Zprvu byl střežen dnem i nocí a držen v přísné internaci. Nikdo k němu nesměl a s nikým se nesměl stýkat. Později, když již bylo zřejmé, že Zikmund v Čechách pohoří, byly Václavovi na příkaz samotného věznitele vévody Albrechta IV. Habsburského zlepšeny podmínky vazby. Byl tak de facto hostem rakouského vévody. Bez jeho svolení se však nesměl z města vzdálit. Když si Václav na vévodovi vymohl alespoň krátké projížďky za městské hradby, využil jedné z nich k tomu, aby ve spolupráci se svými českými sympatizanty uprchl. Ještě v listopadu se Václav IV. vrátil do Prahy, kde byl triumfálně uvítán ⇒ chyby minulosti byly zapomenuty a Václav IV. zahájil druhou polovinu své vlády, během které nalezl alespoň částečnou cestu k panstvu a markraběti Joštovi, který se stal jeho věrným spojencem až do smrti. Poměry v zemi se tak konečně mohly stabilizovat a vrátit do uspokojivého, nikoli však idylického stavu.

Léto 1404

- epilogem let 1402 - 1403 je vojenský vpád Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV. na Moravu. Po vypořádání s opozicí v Uhrách neodolal Zikmund touze po pomstě na tom, kterého hlavně vinil ze svého nedávného neúspěchu v Čechách. Obléhání Znojma však ukončila epidemie úplavici, jíž rakouský vévoda podlehl. Zikmund, zbaven silného spojence a větší části vojska, tažení ukončil a stáhl se zpět do Uher ⇒ Zikmund tímto okamžikem definitivně zanevřel na vměšování do poměrů v zemích Koruny české a v dalších letech se úspěšně věnoval upevnění své moci v Uhrách a získání římského trůnu (1411). To už ale byl poněkud jiný Zikmund, než z let 1402 - 1403.

_________________

Nejenom.
On dění v Říši de facto vůbec nesledoval, ani ji neřídil jako král Říše. Pro říšská knížata i města bylo zase šokem, když porovnávali jeho "vládu" v Říši se skutečnou vládou jeho otce. Pravda, Karel IV. nasadil laťku vládnutí v Říši věru hodně vysoko.

Obávám se, že ve skutečnosti mu o to nikdy nešlo. Byl to od počátku jen zastírací manévr.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Václav IV. byl sesazen z římského trůnu v roce 1400, Karel IV. zemřel roku 1378, to je 22 let. Pamětníků, kteří aktivně pamatovali Karlovu říšskou politiku, už mnoho nebylo. Během 80. a 90. letech 14. století nastala generační obměna na předních středoevropských dvorech a kompletně se obměnili (někdy i několikrát) držitelé kurfiřtských hodností. Ve skutečnosti nebyl Karel IV. v Říši ani z poloviny tolik oblíben, jako v Čechách. Měl autoritu, to nesporně, ale všeobecné uznání postrádal, neboť říšská veřejnost nelibě nesla Karlovu severskou expanzivní politiku směřující proti wittelsbašským državám a zejména zapojování papežské kurie jako smírčího soudce v primárně říšských záležitostech. Na dějiny Svaté říše římské nelze nahlížet českou optikou. Václav IV. zahájil svou říšskou politiku vcelku slušně a nikdy se nedopustil žádných větších přehmatů. Teprve v 90. letech 14. století vinou ztráty pozic v zemích Koruny české a angažovaností Jošta i Zikmunda v říšské politice začala být Václavova říšská vláda vystavena kritice, kterou obratně využili skvěle taktizující Wittelsbachové. Ti v říšském prostředí vytvořili mýtus "líného a neněmeckého krále", aby ospravedlnili konání nové volby. Léta 1398 - 1399, kdy Václav IV. absolvoval vskutku masivní kampaň v Říši a v západní Evropě s cílem naklonit si tamní politické elity a zabránit své mezinárodní izolaci, byla jasným dokladem toho, že Václav IV. říšskou problematiku sledoval a uměl se v ní celkem slušně orientovat. Chyběla mu ale větší opora ze strany příbuzných a také důslednost v naplnění závazků, jež na sebe tehdy vzal.

Obávám se, že zde je Zikmund hodnocen poněkud zaujatě a s naivní i tendenční představou, že za všemi Zikmnudovými kroky z počátku 15. století se nacházela pouze touha po sobecké seberaalizaci na úkor Václava IV.

_________________

Každopádně pro Říši to bylo menší zlo (pokud by se to nemělo nazývat spíš dobrodiním) než to, co předváděl, či spíše nepředváděl Václav IV.

... naprosto souhlasím, přesto si dovolím tvrdit, že ...... Václava IV. nebavilo vládnout doma, natož v Říši. On na to prostě neměl! Můžeme se přít pouze o důvodech.

NE!

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

A co se Václavovi IV. v souvislosti s vládou v Říši vyčítá? Že sem nejezdil? Jenže na přelomu 14. a 15. století se římská titulatura už dávno proměnila v prestižní titul bez hlubší podstaty. Právě díky Zlaté bule Karla IV. z let 1355 - 1356 se Říše reformovala do podoby autonomních říšských knížectví spojených politickou ideou a silnou tradicí. Říšští kurfiřté měli od této chvíle svůj titul dědičný, tudíž nebylo třeba panovníka, aby je obměňoval. Na knížata připadly též soudní pravomoce, ap. Osobní přítomnost panovníka už nebylo zapotřebí. Systém vládnutí ve Svaté říši římské se radikálně změnil, snížila se frekvence říšských sněmů a soudů. To byl jeden z hlavních důvodů, proč panovníci pozdního středověku do Říše zavítali vždy jen sporadicky a vůbec mohli být zvoleni i ze zemí, jež k Říši buď nepatřily vůbec (Zikmund - Uhry) nebo jen formálně (Friedrich III. - Štýrsko).

To je nesmysl vyvěrající z chybné historické kalkulace a tendenční logiky. Člověk si představí léta 1415 - 1419 a druhou polovinu 90. let 14. století, a na základě těchto krizových let Václavova vládnutí a osobního selhání (deprese, alkoholismus, prudké výbuchy hněvu) vytvoří souvislou představu Václava IV. jako člověka, jehož vládnutí od samého počátku nebavilo a rezignoval na něj. Ve skutečnost léta 1378 - 1392 byla více než úspěšná a aktivní. Kdyby Václav zemřel třeba roku 1392, byl by v učebnicích dějepisu pravděpodobně zařazen mezi schopné vladaře. Teprve po roce 1393 narůstaly krizové jevy v českém státě, lucemburské dynastii a také u samotného Václava IV., na kterého v rychlém sledu dopadaly těžké rány osudu - neplodnost, devalvace rodinných vztahů, ap., jež jej proměnily v pasivní loutku hledající únik z frustrace v odlehlých lesích královských hvozdů.

Historik P. Čornej ponechává otázku Zikmundových skutečných pohnutek záměrně nezodpovězenou, obdobně činí i další historikové, pouze Jiří Motyčka má zcela a bytostně jasno už od samého počátku - Zikmund byl dravá ryšavá liška, která chtěla primitivním způsobem odstranit bratra Václava IV. a ujmout se českého trůnu. Budiž, nejsme historikové ani jeden, avšak já se snažím téma uchopit trochu více bez emocí a profesionálněji...

_________________

Zdaleka nejenom. Nesvolával říšské sněmy! Například. I když Václav IV. mohl v paláci, který jeho otec vystavěl v Norimberku, klidně pobývat v pohodlí a s celým dvorem vč. fraucimoru dlouhé měsíce. I na ten lov by mu zbyl čas.

A kdopak za to asi tak mohl především? (Viz předchozí replika.)

... ano, je to věc názoru.
Jsem všechno možné, jenom ne tendenční. Když se tady projdou mé příspěvky (ale, kdo by čet' dozadu, že ), tak je možné se přesvědčit, že se snažím dívat na Václava i jeho nevlastního bratra Zikmunda - pokud možno - vyváženě.

Na Zikmunda jako na "lišku ryšavou" jsem se možná díval v dobách malin nezralých. Možná! Snažím se, seč mi síly stačí, abych posuzoval osoby a události z historie bez emocí a pokud možno profesionálně. Pokud se mi to někdy nepodaří, nepodléhám trudomyslnosti, protože tomu se nevyhne ani profesionál.
BTW. Zdá se mi, že příliš zacházíš do osobní roviny, a to nemusí vést ke správným závěrům.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

2. část mého "psaní" Warhorse:

Vztahy mezi Lucemburky

Ještě než přikročím k hlavnímu bodu, což jest shrnutí základních záchytných bodů a nejnovější stav bádání o druhém zajetí Václava IV., zaměřím se na otázku vztahu mezi Lucemburky a zejména Václavem a Zikmundem na přelomu 14. a 15. století.

Lucemburkové nastoupili na český trůn v roce 1310 a vláda nad českým státem jim připadla až do roku 1437. Na českém trůnu se však za více jak století a čtvrt vystřídali jen čtyři Lucemburkové. Jednalo se celkem o tři generace. Nás zajímá 3. generace, která je nejpočetnější a mezi kterou byly vztahy zdaleka neproblematičtější a nejvíce disharmonické. Jednalo se celkem o šest Lucemburků pocházejících ze dvou rodových větví - pražské a moravské. Když roku 1378 zemřel Karel VI. a na římský a český trůn nastoupil Václav IV., skládala se lucemburská rodina ze tří synů Karla IV., kterými byli Václav IV. (nar. 1361), Zikmund (nar. 1368) a Jan Zhořelecký (nar. 1370), a tří synů moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., a to Jošta (nar. cca 1351), Prokopa (nar. cca 1355) a Jana Soběslava (nar. roku 1352 či pravděpodobněji po roce 1355). To znamená, že zde máme hned šest mužských představitelů rodu s různými ambicemi a ctižádostivostí. Problémem bylo již jen to, že seniorem rodu byl Jošt, avšak vrchním vládcem nad celým českým státem a Svatou říší římskou byl mnohem mladší Václav IV. Představme si jednotlivé Lucemburky.

Václav IV. - hlavní dědic jednoho z největších vrcholně středověkých císařů a králů po slavném otci mnoho genů nepodělil. Václav byl liknavý, nerozhodný a líný. Horečná diplomacie nebo dlouhé a namáhavé cestování pro něj nebyly. Osobně byl navíc uzavřenější a nesmělý. Rád vyhledával klid a samotu královských hvozdů a co mohl, odkládal na později. Bohužel s věkem a prvními výraznými neúspěchy vládnutí u něj narůstala frustrace a cholerické výbuchy hněvu, kdy se snažil chybějící autoritu vyvážit zdánlivou rozhodností a neústupností, ano i zastrašováním. Jenže tyto jeho stále častější návaly cholerismu, ještě umocněné sklonem k alkoholu v pozdějším věku, byly rychle střídány melancholickými stavy rezignovanosti a často i dětinské naivity, kdy byl ochoten snadno propadnout falešným nadějím a pocitu, že za něj někdo věci napraví. Jeho psychické rozpoložení silně ovlivnily neúspěšná manželství (neplodnost, neschopnost zplodit dědice) a také napjaté vztahy s vlastními příbuznými, ať již šlo o macechu Alžbětu Pomořanskou, bratrance Jošta a později zejména Zikmunda. Ve vztahu k příbuzným Václav pociťoval podezíravost, opatrnost, paranoiu i skutečný fyzický strach, jelikož je známo, že v 90. letech 14. století jen o vlásek unikl pokusu o otravu. Byl tedy v určité izolaci vůči příbuzným.

Zikmund - odjakživa trpěl stigmatem druhorozeného, které jej tížilo o to více, že na rozdíl od Václava IV. byl skutečným dědicem politických schopností Karla IV., alespoň co se týče zápalu pro vrcholnou politiku, intelektu, a schopnosti včasné a rychlé improvizace i osobní obětavosti. Jenže mezi Zikmundem a Karlem IV. byl obrovský rozdíl v tom, že Zikmund byl velmi bezohledný, tvrdý a cynický. Jeho pravidlem, kterým se po celý život řídil, bylo, že účel VŽDY světí prostředky. Zde se silně podepsalo Zikmundovo dospívání, které strávil v Uhrách, kde musel být panovník především nemilosrdný a silný, jinak by jej z trůnu smetli uherští magnáti. Tedy v lepším případě, jelikož v Uhrách byla velká tradice panovnických atentátů. Uherské prostředí u Zikmunda zvýraznilo jeho vrozenou lstivost a přísnost, stejně tak jako u něj zcela odbouralo princip a vědomí dynastické loajálnosti. Vše, co podnikal, bylo v jeho vlastním zájmu. Teprve s pozdějším věkem u něj přicházela odpovědnost, moudrost a skutečné státnické myšlení. Ve svých příbuzných spatřoval především nezdravou konkurenci. V osobním životě byl velmi společenský, žoviální, zkrátka ideální společník, jenž dokázal svým vystupováním a přetvářkou zmást téměř každého.

Jan Zhořelecký - není nutné se o něm zmiňovat, jelikož zemřel již roku 1396, pravděpodobně byl otráven někým ze svých příbuzných, kterým svou iniciativou překážel, či některým z věřitelů, jelikož se na sklonku života silně zadlužil.

Jošt - je kontroverzní postavou české historie, ačkoli v moravském prostředí je často glorifikován, jelikož dokázal výrazně ovlivnit dějiny celé střední Evropy a na sklonku života se dokonce stát římským králem. Jošt byl velmi vzdělaný, kultivovaný a schopný. Vědělo se o něm, že je skvělý hospodář a brilantně se pohybuje v diplomacii a politice. Byl do značné míry ještě o kousek lepším politikem, než Zikmund, jelikož u něj dominovala vypočítavost a chladný kalkul. Oproti Zikmundovi navíc nebyl tak zbrklý ani ukvapený. Na straně druhé byl ovšem lakomý, ješitný, sebestředný a žárlil nejen na Václava IV., proti kterému často intrikoval a prosazoval se na jeho úkor, ale především na Zikmunda, neboť se obával, že jej takzvaně „předběhne“ a vyšachuje Václava sám, a tím tak slízne smetanu. Osobně byl Jošt klidný, neústupný, nejspíše i silně nesympatický. Kromě Zikmunda nenáviděl i svého mladšího bratra Prokopa, s nímž svedl několik markraběcích válek na Moravě.

Prokop - byl černou ovcí rodiny. Podobal se hodně Václavovi IV., jelikož i on byl neprůbojný a podle všech známých faktů i celkem průměrný člověk. Téměř v ničem nevynikal. Nedokázal se prosadit ani na Moravě, kde měl dle závěti otce vládnout spolu s Joštem, natož v lucemburské hierarchii. Ve sporu s Joštem byl vždy v pasivitě, tj. tahal za kratší konec, což jej přivedlo do téměř vazalského postavení ve vztahu k Václavovi. Ze strachu před Joštem hledal nakonec útočiště v Praze, kde de facto vstoupil do Václavových služeb jako jeho leník. Dost možná živil naděje, že jej jednoho dne bezdětný Václav jmenuje následníkem trůnu nebo mu udělí Moravu v léno. Každopádně tím se stal v očích Jošta a Zikmunda překážkou. Oba tak měli v letech 1402 - 1403 důvod se Prokopa zbavit, což se také nakonec stalo. Vinou Zikmundova tvrdého žalářování Prokop nakonec zemřel už roku 1405.

Jan Soběslav - nepodstatný pro nás, neboť byl jednak zasvěcen církevní dráze, a jednak zemřel již roku 1394.

Vše, co jsem uvedl, je nutné dát do souvislostí. Předně v sázce bylo ohromné lucemburské impérium. Lucemburkové na přelomu 14. a 15. století vládli nejen v zemích Koruny české (Čechy, Morava, celé Slezsko, Horní a Dolní Lužice, Braniborsko a také daleké Lucembursko), ale také ve Svaté říši římské se svými imperiálními ambicemi v západní Evropě a na severu Itálie, a přičiněním Zikmunda i v Uherském království. Důvodem, proč se do sebe Lucemburkové tehdy tak silně „zakousli“ bylo také z větší míry to, že v dynastii propukla dynastická krize. Ani jeden z výše jmenovaných Lucemburků totiž nedokázal zplodit mužského potomka, v dynastii tak chyběl dědic, což značně komplikovalo nástupnickou otázku a dynastii oslabovalo vně i navenek. O nástupnictví a budoucnosti dynastie tak měla rozhodnout síla a momentální mocenské uskupení, jež se však vinou nestabilních politických poměrů v celé Evropě rychle přeskupovalo. Paradoxně tak nakonec z krize let 1402 - 1403 vzešel jako vítěz nejslabší člen rodu, tj. Václav IV., kdežto Zikmund utrpěl ostudné fiasko.

Nyní přejdeme ke vztahu mezi Václavem IV. a Zikmundem. Něco málo již bylo nastíněno. Václav byl starší o sedm let, což nám dnes asi nepřijde mnoho, tehdy to však byl zcela zásadní faktor, který ovlivňoval vzájemné vztahy. Zikmund byl totiž už od počátku druhorozeným následníkem trůnu a v lucemburské rodině vždy druhým v pořadí, což někoho jeho ctižádostivosti a temperamentu muselo těžce ubíjet. Karel IV. věnoval všechnu pozornost Václavovi, a i když své další děti miloval, přece jen dával okázale najevo na veřejnosti i v soukromí, že jeho náklonost patří prvorozenému. Pochopitelně tak u Zikmunda rostla žárlivost, která byla o to pikantnější, že lásku a zastání našel u své matky Alžběty Pomořanské, jež naopak neměla příliš v lásce Václava. Alžběta Pomořanská zemřela až roku 1393 a byla tak Václavovou macechou po řadu let (Václavova rodná matka Anna Svídnická zemřela již roku 1362). Václav a Zikmund tak byli pouze polorodnými bratry (měli jen stejného otce). Ve středověku tato skutečnost často odcizovala sourozence zrozené z různých manželství, jelikož v dobovém chápání byl výraznější vliv a prestiž té manželky, jež dala králi dědice. Alžběta Pomořanská tak na úkor Václava prosazovala Zikmunda a přispívala tak k sourozenecké rivalitě, která později propukla v otevřené nepřátelství.

Je velkou ironií dějin, že nebýt Václava IV., Zikmund by se nejspíše nikdy nestal uherským králem. Dosazení Zikmunda na uherský trůn v druhé polovině 80. let 14. století byl totiž skutečně ambiciózní podnik. Václav projekt zaštítil autoritou a politickým vlivem římského a českého krále, Jošt jej sponzoroval finančně a zbylí Lucemburkové Prokop a Jan Zhořelecký se zase angažovali v lucemburském vojsku, jež Zikmunda dosadilo na trůn. Byl to jediný příklad, kdy spolu Lucemburkové této generace svorně spolupracovali. Zikmund se uherským králem stal roku 1387. V zemi se zprvu těžko prosazoval, ale nakonec se mu podařilo upevnit svou moc a začít reformovat velkou, avšak v řadě případů zaostalou zemi. Tady je důležité zmínit, že ve středověku existovala velmi silná česko-uherská rivalita, kterou lze přirovnat k pozdější rivalitě česko-německé. Zikmund si totiž po čase zvyknul na uherské prostředí natolik, že se ostatním Lucemburkům značně odcizil smýšlením, chováním i vystupováním. Jenže jelikož byl doslova uchvácen mezinárodní politikou a toužil navázat na otcovo dílo, a tak de facto sobě i svému okolí dokázat, že on je skutečným dědicem velkého císaře, začal daleko více sledovat dění v Čechách a ve Svaté říši římské.

V 90. letech 14. století se začaly hroutit pozice Václava IV. v Říši i v Čechách, čehož Zikmund obratně využil k posílení svého vlivu v zemích Koruny české. Jako protřelý politik chápal, že navázat na otcovo dílo může jedině tak, když se zmocní vlády v Říši, dosáhne císařské koruny a odstraní papežské schizma. K tomu, aby vůbec mohl pomýšlet na římskou korunu, potřeboval mít v prvé řadě tu českou, neboť České království bylo součástí Říše, český král měl kurfiřtský hlas, a české země byly hlavní mocenskou základnou Lucemburků v Evropě. Zikmund ale nechtěl Václava odstranit přímo, takový scénář se mu příčil. Spíše kalkuloval s tím, že se mu podaří Václava v Čechách izolovat, zbavit mocenské opory v zemi, tj. především podpory panstva, a nakonec jej donutí k tomu, aby jej vyhlásil následníkem trůnu, na což si tehdy brousil zuby Jan Zhořelecký, ke kterému měl Václav mnohem blíže, než k Zikmundovi. V roce 1394 tak Zikmund stál za Václavovým prvním zajetím. To však nedopadlo úplně podle jeho představ, i na základě vojenského zásahu Jana Zhořeleckého. Václav se dostal na svobodu a Zikmund musel raději zpět do Uher, kde se proti němu bouřila šlechta a narůstalo nebezpečí ze strany Osmanské říše (Turci). Tyto události byly částečně předehrou let 1402 - 1403, neboť:

- část české šlechty sympatizovala se Zikmundem, v němž viděla schopnosti a ráznost skoncovat s nestabilitou v zemi, což byly aspekty, které u Václava IV. postrádala. Zikmund tak měl v Čechách svou mocenskou klientelu, jež by jeho usednutí na trůn uvítala

- Zikmund si ověřil, že tváří v tvář silnému tlaku jeho bratr podlehne a ustoupí, tj. měl reálnou možnost skutečně se domoci trůnu soustředěným nátlakem bez použití vojenského řešení nebo fyzické likvidace svého bratra

- Václav pochopil, že Zikmundovi jde o český trůn, a proto k němu pociťoval hlubokou nedůvěru, odpor i fyzický strach. Rozhodl se proto sblížit s Joštem, který však sledoval vlastní mocenské zájmy a sám chtěl Václava vyšachovat ze hry

- hluboký rozkol v lucemburské dynastii oslabil Václavovy pozice ve Svaté říši římské, na mezinárodním poli (úplná ztráta spojenců a vazalů), a vedl ke ztrátě prestiže v Čechách, a to v očích šlechty i veřejnosti

Jak jsem však již hovořil, mocenské uskupení v Evropě i v českém státě se rychle měnilo, takže věci nakonec nabraly poněkud jiný scénář.

_________________

Je s podivem, že těmito důležitými událostmi, které málem skončily královraždou, jsme se v tomto tématu, majícím aktuálně 129 příspěvků, podrobně vůbec nezabývali.

O co koncem roku 1393 šlo? V tomto roce (s přestávkami) zuřila lokální válka mezi bratry Prokopem a Joštem, která jenom prohlubovala příbuzenskou krizi v Lucemburském rodě. Václav IV. pocítil potřebu, že by tento neblahý stav dynastických věcí měl nějak řešit. Pozval proto do Prahy znesvářené bratry Prokopa a Jošta, své bratrance. V tomto záměru mu měli být nápomocni bratr Jan Zhořelecký a vévoda bavorský Fridrich. Před jednáním na počátku prosince byla uspořádána slavnostní hostina, na níž Václav IV. a Fridrich Bavorský požili jed, který nepůsobil okamžitě. Bavorský vévoda však již 4. prosince cestou do Vídně v Českých Budějovicích zemřel. Václava nakonec zachránili jeho lékaři.
Naskýtá se klasická otázka "cui bono", resp. kdo za tímto neúspěšným pokusem o královraždu stál. Jako v drtivé většině podobných případů se můžeme pouze dohadovat. Spěváček má za to, že za touto, pro Lucemburky hanebnou událostí stojí Zikmund, Jošt a falckrabí od Rýna Ruprecht III., velký rival Václavův, který se za sedm let stal římským králem, nahradivším sesazeného Václava IV.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Pojmenování Václava IV. jako patrona husitů je ojedinělé a ani nevím, odkud ten obrázek pochází.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

... ono to označení svým způsobem sedí, i když jeho vztah k husitům nebyl zdaleka konzistentní. Když ho něčím naštvali, přestal je mít rád a naopak. Bohužel Husův osud v Kostnici mu byl lhostejný, protože si nechtěl pálit prsty.

... ze spisu Františka Lützowa - Život a doba mistra Jana Husa, který vyšel v angličtině u E.P. Dutton & Co. London v r. 1909 (1. vydání) a v r. 1929 druhé:
https://archive.org/details/lifetimesofhus00ltuoft

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Děkuji hejtmanovi za odpověď, tak tedy Angličané ho mají za patrona husitů. Asi i proto, že zachránil život Janu Žižkovi bez kterého by to husitství nebylo ono.

Bohužel Václav IV. by mohl být i patronem všech milovníků psů, kteří si vylévají vztek na malých kočkách, protože je nedokážou ovládat. Už jsme si tady o tom psali, že vydal nařízení o jejich vybití v celém království. viewtopic.php?f=25&t=1032&p=11374&hilit=ko%C4%8Dky#p11374

Milí historikové, byla bych moc ráda, kdyby sem někdo z vás mohl dát - nejlépe ofotit přímo z Hájkovy kroniky - ten zápis. Na internetu o tom totiž nic není, zato, že měl zálibu v milcích je tam snad 100x. Byli bychom tedy první web s nějakým důkazem. Poprvé jsem o tom slyšela v pořadu Z rodu Lucemburků, který ale v iVysílání nejde spustit z důvodu autorských práv. Zajímavé je, že měl hrůzu jen z malých koček - velké kočkovité šelmy měl rád - dokonce nechal zbudovat lvinec. Přitom všechny kočky mohly léčit jeho nemoc, protože předou na léčivé frekvenci 24 cyklů za minutu, která pomáhá zvládat stres, vibrační pásy s kočičím předením mají proto na sobě i kosmonouti, když letí do vesmíru. https://www.psychologiechaosu.cz/symbol ... za-minutu/

Po defenestraci král umírá, brzy vypuknou husitské války a kočičky jsou zachráněny. Sláva že je nevybili stejně jako naše předky, na které jsem hrdá!

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

I kdyby někdo Hájka ocitoval, nebyl by to žádný důkaz, neboť Hájek si velké množství svých příběhů vymyslel. Tohle je jeden z nich, nehledě na to, že to nebyl ani současník Václava IV. Žil až v 16. století. Jeho Kronika je krásné literární dílo, avšak jeho historická věrnost je prakticky nulová...

_________________

Děkuji Ti, nevěděla jsem do jaké míry je Hájkova kronika věrohodná a také mi přišlo divné, že by prostí lidé krále Václava IV. tak uctívali a měli rádi, kdyby museli plnit nařízení, po kterém by se přemnožili hlodavci a sežrali úrodu. Žižka by byl také určitě proti. Jinak kočičky měly v Čechách namále hlavně díky církvi, která v nich viděla ďábla.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.