V tomto traktátu Hus polemizuje dokonce se svým učitelem Stanislavem ze Znojma, především s jeho traktátem Alma et venerabilis ("dobrotivá a ctihodný" - poč. slova traktátu). Je to proto, že i Stanislav ze Znojma spolu se svým druhem Štěpánem z Pálče po návratu z Boloně, kde získali neblahé zkušenosti s totalitní mocí, se v r. 1409 obrátili zase zpátky jak "raci" na "pravou" víru římské církve. Dostali strach a z lidského hlediska je to pochopitelné, avšak obtížně omluvitelné. Tím se oba od Husa diametrálně odlišovali, a proto se domnívám, že Hus měl morální oprávnění je za tuto změnu postojů kritizovat.
Polemika se Stanislavem ze Znojma už není tak vyhrocená, jako proti Pálčovi, nicméně ani ona není shovívavá a je zásadová dle pricipu "padni komu padni". V tomto traktátu Hus svého učitele nazývá "doktorem" a hodně s ním polemizuje o postavení papeže a jeho kardinálského sboru v církvi ve světle evangelijní zvěsti (viz níže) ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V této části svého traktátu Hus kritizuje Konstantinovu donaci a především její aplikaci, a to ještě vůbec netušil, že se jedná o plagiát:
"Ba laik císař Konstantin rozhodl a rozkázal, ustanovil a určil léta Páně 301., aby veškerý oděv císařský, jehož sám užíval, vládna pohansky (před přijetím křtu – pozn. JM), nosil římský biskup. Proto v dist. 96. ve svém rozhodnutí a ustanovení mluví takto: 'Svatému Silvestrovi a všem jeho nástupcům odevzdáváme tímto Lateránský palác našeho císařství. Potom diadém a korunu naší hlavy, zároveň tiáru i náramky, totiž lorum, který obyčejně obepíná krk císařův.' A níže: 'Dále také purpurový plášť a šarlatové roucho a veškerý oděv císařský, ba i důstojnost císařských velitelů jízdy, udílejíce mu také císařské žezlo a zároveň veškeré odznaky a náramky a různé ozdoby císařské a veškerý průvod vrcholu císařského a slávu naší moci.' A níže: 'A jako moc císařská jest ozdobena různými úřady komorníků a ovšem i dveřníků a všech panošů, tak chceme, aby i svatá římská církev byla ozdobena; a aby papežská zdoba nejvíce zářila, ustanovujeme, aby duchovní téže římské církve v pláštích a tkaních lněných, tj. ozdobených běloskvoucí barvou na koních jezdili. A jako náš senát užívá obuvi a střevíců z kozlí srsti, tj. bílou tkaní, nechť září.' A níže: 'Proto ustanovujeme i to, aby on a jeho zástupce měl užívati tohoto diadému, totiž koruny, kterou jsme mu postoupili se své hlavy, z nejčistšího zlata a cenných drahokamů.'
Hle, tento dekret laika císaře horlivěji jest uvažován papežem s kardinály a s jeho dvorem, než ono ustanovení Krista, krále a biskupa nejvyššího … (následují citace těchto biblických odkazů: Mt 10, 8-9; Mt 20, 25-27; Mk 16, 15; L 14, 33 – pozn. JM). A proto papež a kardinálové plníce bedlivěji, horlivěji, stáleji, neopomíjitelněji a zjevněji dekret laika císaře, než Krista, krále a biskupa nejvyššího, ukazují svým jednáním, že jsou spíše náměstky císaře, než Pána Ježíše Krista. Neboť zajisté svatý svatých učí slovem i skutkem, že jeho učedníci a tak i jeho náměstkové mají zanechávati světského panování a slávy – a náměstkové apoštolů skutkem učí neb ukazují opak. A Spasitel praví v 10. kap. evangelia Janova: '… skutkům věřte!' (J 10, 38 – pozn. JM) Jakž by tedy lid, znaje ustanovení Kristovo a život apoštolů se životem Kristovým přímo opačný životu náměstků, kteří patrněji zastupují císaře než Krista a apoštoly, neřekl, že zastupují laika císaře a plní ustanovení jeho spíše, než biskupa Pána Ježíše Krista?"

Jan Hus v této pasáži traktátu zpochybňuje Konstantinovu donaci logickým zdůvodněním, že papež a kardinálové přece nemohou přijmout jakési nařízení laického císaře, resp. světského panovníka. Toto nařízení je totiž v příkrém rozporu s tím, že mají následovati toliko Krista, krále králů, a jeho ustanovení dané Písmem. Ano, papeži i jeho kardinálům, žijícím v nesouladu s Písmem a disponujícím značným majetkem, bylo pochopitelně bližší velice vstřícné ustanovení světského císaře než přísné Kristovské direktivy Nového zákona, na něž Hus v uvedeném textu odkazuje.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Hus ve svém polemickém traktátu dále píše:
"A v poslední kap. evangelia Markova vymezuje se místo pravomoci: 'Jdouce,' vece, 'po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.' (Mk 16, 15 - pozn. JM)
Z toho jde předně, že oslovuje všechny apoštoly za ně a jich náměstky. Proto šli apoštolé do Asie, do Afriky a do Evropy. Proto vyšla po celém obydleném světě jejich moc a jejich hlas, když učili prostředně i bezprostředně veškerá pokolení národů, Řeky, Římany i barbary. Ale, běda, tak nečiní hlava, srdce, pramen a řečiště (těmito synonymy nazývá Stanislav ze Znojma papeže - pozn. JM) se svými kardinály, ježto oni nekráčejí do celého světa, by učili národy evangeliu Kristovu, leč přihodí-li se některému jíti sbírati peníze od lidu. A nevycházejí apoštolé papežského paláce (tj. kardinálové - pozn. JM), aby učili zachovávati všecko, cožkoli přikázal Kristus, ale aby učili, cožkoli přikázal nejsvětější Otec (tj. papež - pozn. JM), vynášeje přikázání svá nad přikázání Pána Ježíše Krista.
Po druhé jde ze slov Kristových, že nevymezil Petrovi k pravomoci celý svět ani toliko jednu krajinu, jakož ani ostatním apoštolům. Avšak někteří z nich více, jiní méně krajin prochodili kážíce království boží, jako Pavel, který pracoval více než všichni, tělesně navštívil a obrátil více krajin. A proto bylo každému apoštolu nebo jeho náměstku dovoleno obrátiti nebo utvrditi ve víře Kristově tolik národa nebo země, kolik by stačil, a nebylo zúžení pravomoci, leč z nedostatečnosti."

Stanislav obhajuje stávající praxi postavení papeže a jeho kardinálů jako následovníků Petra a apoštolů. Hus s tímto nesouhlasí a ve své argumentaci se důsledně přidržuje Písma. Papež a jeho kardinálové by jako následovníci apoštolů neměli sedět – s prominutím – na zadku v Římě (tato praxe nakonec zůstala dodnes), ale měli by se rozejít do světa a kázat evangelium všemu lidu, jak to přikázal Ježíš svým apoštolům. Místo toho kardinálové maximálně od lidí vybírají peníze a káží papežova nařízení, která nadřazují příkazům Ježíše Krista. A tady je něco špatně! Stanislav obhajuje soudobou praxi římské kurie, Hus proti tomu předkládá evangelium a biblické skutky apoštolů. Hus také důrazně připomíná, že Petrovi nebyl svěřen pod jeho působení celý svět, ba ani jedna země, a to samé platí i o apoštolech. Nemohli by to totiž zvládnout, chtěli-li by své poslání realizovat poctivě ve smyslu evangelia.

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V polemice mezi autorem traktátu a jeho učitelem se jako červená nit táhne spor o pojetí papežství (papež=hlava církve, dle Stanislava ze Znojma, hájící oficiální stanovisko církve) a početného sboru kardinálů (=tělo církve). Hus o tom v 8. kapitole mj. píše:
"Jako již jménem uvedení, i ostatní apoštolé a věrní kněží Páně pilně řídili církev v potřebách ke spáse dříve, než byl uveden úřad papežský, tak by činili, i kdyby, což jest nejvíce možno, papež scházel, až do dne soudu, neboť Kristus sám bez papeže může nejlépe říditi svou církev svými věrnými kněžími. A proto jestliže papež s kardinály myslí, že jsou hlavy obecné svaté církve apoštolské nebo jinak, že jsou nejdůstojnější a nejpřednější v té církvi, pak neznají onen článek víry: 'Církev svatou obecnou'. A jsouce zaměstnáni světskými záležitostmi, nejsou schopni učiti a říditi kázáním v článcích víry a přikázáních Páně údy svaté církve obecné a Pána Ježíše Krista. Avšak pokorní Kristovi kněží chudí, kteří odvrhli ctižádost a veškerou bezbožnost světa, vedeni jsouce milostí Ducha Páně, učí, zpravují a řídí syny církve v článcích víry a přikázáních nevyhnutelných ke spáse. A naskytne-li se pochybnost, tu po způsobu apoštolů a svatých později zvítězivších, utíkají se modlitbami k nejvíce stačujícímu a nejbezpečnějšímu útočišti, k Duchu svatému a ke Kristu, ženichu církve, prosíce Otce ve jménu jeho, aby je řídil ku prospěchu církve, a nebyl jich vzdálen, budou-li za něco řádně prositi ve jménu Ježíše, neboť řekl v 16. kap. Janově (evangeliu - pozn. JM): 'Amen, amen pravím vám: Že zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dáť vám.' (J 16, 23 - pozn. JM). A opět ve 14. kap. téhož evangelia: 'A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, …' (J 14, 13 - pozn. JM). A velmi vhodně k tomu praví v 18. kap. evangelia Matoušova takto: 'Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterouž by koli prosili, staneť se jim od Otce mého nebeského. Nebo kdežkoli shromáždí se dva tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich.' (Mt 18, 19-20 – pozn. JM). A těmito slovy Kristovými posíleni a spokojeni jsouce, apoštolé Kristovi a později svatí po dlouhý čas bez okolků a kacířství řídili církev v zákoně Páně."

Jinak řečeno – co se týče fungování církve úplně k tomu dle Husa postačí živý Kristus sedící po pravici Boha Otce a jemu oddaní a věrní kněží, žijící skromně a v pokoře před zákonem Božím, poctivě vykonávající práci sluhy Božího a spoléhající se na milost Ducha svatého. V raných dobách církve přece taky neexistoval papež a kardinálové, píše Hus ve svém traktátu.
Z výše uvedeného citátu vyplývá, že by Hus byl možná ochoten připustit i nadřízené kněžím, tj. biskupy, kardinály a papeže, kdyby i oni žili v souladu s biblickými principy a neskvěli se v nádheře a světském panování. To mělo platit v dobách Husových, ale pochopitelně by to mělo platit i dnes. Mnohé Husovy apely týkající se fungování (nejen) římskokatolické církve jsou totiž nadčasové.

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Dále Hus v této kapitole píše:
"Majiť se také všecky údy církve radovati, z onoho Kristova slova: 'Nebo kdežkoli shromáždí se dva tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich.' (Mt 18, 20 – pozn. JM) Takovým nemůže býti žádný papež, poněvadž jest pramen nestálý a útočiště ne bezpečné, nedovedoucí často říditi sebe sama, a jest pramen kacířství, lakomství ctižádosti a útočíště lakomých a nepořádných, bojujících a svářících se o věci světské. A proto jsou ony hlavy, ony prameny a ona nedostatečná útočiště až po dnešní den uvrženy ve zmatek rozkoly. Avšak synové nevěsty Kristovy bez takovéhoto zmatku v pokorném Duchu znajíce zákon Páně, radostně a pilně bojují proti zlobě Antikristově. Neboť oni, jak bylo řečeno, vedeni jsou Duchem božím, nezmítajíce se ve zmatku příliš nebezpečném, jak bájí doktor."

Je třeba k tomu vůbec něco dodávat?
Snad jenom pár poznámek. Hus zde opět vyjmenovává, proč (mnohý) papež nemůže patřit ke shromáždění ve jménu Kristově. Protože je to pramen nestálý, útočiště, které nedovede řídit samo sebe, zdroj kacířství, zdroj lakomství a ctižádosti a útočiště lakomců a nepořádných lidí, kteří uvrhávají papežský úřad svými zmatky do rozkolů. Jsou to přímá obvinění, která si Hus nevymyslel proto, že by se mu do textu tendenčně hodila, ale tak tomu skutečně bylo.
Koho Hus míní oněmi syny nevěsty Kristovy (=syny církve)? Nepochybně ty kněze, kteří vedeni Duchem svatým, hlásají slovo Boží a bojují proti Antikristovi i uvnitř této církve. Těmi syny jsou zřejmě míněni i zbožní a pokorní prostí věřící, kteří jsou poslušni oněch poctivých kněží.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V této kapitole Hus mj. shrnuje klikatou cestu Stanislava ze Znojma od remanence k transsubstanciaci:
"Nechť vezme před sebe také onen svůj výklad, který sepsal na '4 knihy sentencí' (Petra Lombarda – pozn. JM), kde se praví: 'Já pravím jedno: Není-li známo z výroků písma svatého, ani z formy vymezení svaté matky církve, ani z postačitelného důvodu, že chléb přestává býti chlebem a případky jsou bez podmětu, pak jsem si jist, že pro pouhé domněnky scholastické a pro legendy nebo modlitby, zhotovené z oněch domněnek, nejsem vázán věřiti pod trestem smrtelného hříchu ani já ani jiný, že chléb přestává býti chlebem a že případky jsou bez podmětu. Nebude-li tedy moci dokázati to nové vymezení svaté matky církve nebo postačitelný důvod, nemusí to být katolicky věřeno.' Tať jsou slova doktorova, která učil ve veřejných přednáškách a která zanechal ve spise (tzn. nechají se doložit – pozn. JM). A jelikož již velmi často odpovídá ve spisech, že jest ohavné a hrozné kacířství to, že ve svátosti oltářní zůstává chléb hmotný, může i hrubý teolog nahmatati, že doktor sám sobě odporuje ve spisech o předních věcech církevních. Nechť tedy odkryje své svědomí a koná z jedné části věcí sobě odporujících řádné pokání."

Tuto Stanislavovu cestu, nebo chcete-li jeho názorový posun, bych s dovolením ve stručnosti a v souvislosti s výše uvedenou citací připomenul. Pak lze lépe pochopit, o čem že to betlémský kazatel vlastně píše.
V traktátu De corpore Christi (O Kristově těle) popsal Stanislav ze Znojma své názory na eucharistii a svůj výklad mírné remanentní nauky, tzv. konsubstanciace (k tomu viz podrobněji sem). Tento spis vzbudil velký rozruch v odborných i církevních kruzích a Stanislav byl přinucen onen traktát dopracovat a vzdát se remanentního názoru. Dílo však našlo odezvu ve stoupencích církevní reformy. Stanislav byl proto na základě obžaloby německého mistra Meistermana povolán k papežské kurii ohledně vyšetření celé záležitosti. Stanislav ze Znojma se na podzim r. 1408 vydal na cestu do Říma spolu se svým přítelem Štěpánem Pálčem. V Boloni byli oba zatčeni, uvězněni a až v únoru 1409 byli propuštěni. Mezitím byl inkriminovaný traktát přezkoumáván teology boloňské univerzity a po jejich dobrozdání výrok nakonec potvrdil i nově zvolený papež Alexandr V. Tato velice nepříjemná životní zkušenost způsobila, že se Stanislav postupně začal odklánět od reformistů, aby nakonec stanul na opačném názorovém břehu s tím, že začal vyznávat ortodoxní transsubstanciační nauku.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)