Název: Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce
Autor: PhDr. Jiří Jurok, CSc
Vydalo: nakladatelství a vydavatelství B. Němec - Veduta, České Budějovice 2006
Obal:Jiří Jurok, historik a kurátor regionálního Muzea Novojičínska v Novém Jičíně, v předmluvě knihy čtenáři sděluje, že tato kniha je spíše sborníkem, jehož akcent byl položen na "
nový strukturní, mocenský, sociální, správní a regionální rozbor hlavních sil husitské revoluce" v zemích Koruny české. Autor se rovněž snažil postihnout příčiny a důsledky husitské revoluce a součástí knihy jsou i biografie méně známých aktérů husitství. Jurok chce také čtenáře přesvědčit o tom, že při analýze složení hlavních sil revoluce se snažil aplikovat nové přístupy, v současnosti prý přehlížené.
Kniha sestává ze
6 hlav, které jsou rozděleny na kapitoly a ty obsáhlejší i na podkapitoly, a na závěr každé kapitoly je uveden poznámkový aparát. Na konci knihy je uveden
závěr,
doslov autora a
přílohy,
seznam zkratek a
rejstřík.
I. Městské svazy, šlechta a husitští radikálové za husitské revoluce v Čechách – podrobný rozbor struktur husitských svazů v Čechách se zajímavými postřehy týkajícími se politicko-vojenských vzájemných vztahů, které v období relativního klidu zbraní nebyly zcela idylické, jak je obecně známo. Jurok tuto část také zalidnil spoustou jmen (to není výtka, pouhé konstatování), což mj. dokládá, jak je někdy velice obtížné se orientovat v problematice tohoto tématu. Autor publikace dospěl k úchvatnému číslu kolem 685(!) jmen šlechticů, hejtmanů, měšťanů a kněží doložitelných prameny, z toho cca 105 jmen týkajících se Moravy. Samostatné kapitoly jsou věnovány také šlechtě v rámci jednotlivých husitských svazů. Tady je třeba s Jurokem souhlasit, že tuto problematiku ještě čeká hodně badatelské práce a podrobnější zpracování.
II. Moravští husité, Slezsko a Slovensko – přestože na Moravě se nevytvořily husitské svazy – podobně jako v Čechách –, i v tomto regionu nalezneme vojenské skupiny např. kolem Jana Tovačovského z Cimburka, které se podílely na dění v Čechách, na Moravě, ve Slezsku ale i v Horních Uhrách. Rovněž tak i skupina Zikmunda Korybuta s "husity" ze zahraničí si dle Juroka zaslouží pozornost. A o tom především pojednává tato druhá část.
III. Husitské organizační struktura v Lužicích a ve Slezsku – v této méně obsáhlé části se nám dostane nejprve poučení o tom, co jsou vedlejší země Koruny a jaká je jejich analogie u jiných evropských státních celků. Dále pak je zde uvedeno pojednání o tom, které husitské posádky vznikly v Lužicích (sirotčí sféra vlivu) a ve Slezsku (táborská). Jurok také pojednává o utrakvistické slezské šlechtě (jednak přijímající z kalicha nebo "pouze" spolupracující) a o některých představitelích slezské šlechty v Korybutově družině.
IV. K příčinám husitské revoluce v Čechách a na Moravě a druhé reformace v Evropě – tady se autor s vervou pustil do věčného tématu, které zůstane zřejmě ještě dlouho otevřené. Jurok zde uvádí pět důvodů, které vedly k tomu, že se "
husitská revoluce prosadila jako první evropská reformace ve státě, v němž byla ... panovnická moc nejslabší v Evropě" (str. 160). Tyto důvody dále rozvádí, aplikuje na druhou evropskou reformaci a české stavovské povstání, kterým začala 30letá válka, neváhá nazvat také revolucí.
V. Čeští husité a antihusité z Moravy v Polsku ve 14.-15. století – kapitola s docela podrobnými životopisy např. Jana Helma, Jana Sokola z Lamberka - účastníků bitvy u Grunwaldu, Lacka a Jana z Kravař, lékaře Dr. Pavla z Kravař, Jana Talafúse z Ostrova ad.
VI. Čeští husitští a katoličtí kondotiéři z Moravy na Slovensku v 15. století – obsahuje další životopisy takzvaně "méně známých" protagonistů husitské éry jako např. Blažeje z Borotína, Petra Kutěje, Jana Vrbenského, bratrů Bočka a Viléma Puklice z Pozořic, Jana z Messenpeka, Martina Brcála ajv. U těch známějších postav jsou životopisy velice podrobné a doplněné zajímavými detaily, které odrážejí poslední badatelské objevy či postřehy. To se týká např. Jana Čapka ze Sán, Jana Jiskry z Brandýsa ad.
V
doslovu nás autor mj. nabádá k tomu, aby v moderní historiografii nebyly upřednostňovány
dějiny každodennosti a historická antropologie na úkor metodologie strukturalismu a komparativních a sociologizujících dějin. Tuto přehršli pro laika možná nesrozumitelných cizích slov se pokusím rozvést.
Historická antropologie je oborem, který se zabývá člověkem v konkrétním historickém období a snaží se o interpretaci jeho jednání, myšlení, postojů, pocitů atd. v daných dobových souvislostech a prostředí. Nejsem si zcela jist, zda je tento obor upřednostňován na úkor čehosi jiného, neboť ani bez něho by se neobešel vznik jakékoli relevantní hypotézy resp. dalšího poznání vůbec. Také
dějiny každodennosti přispívají ke komplexnějšímu poznání historie a historických procesů.
Je pochopitelné, že Jurok akcentuje
strukturalismus (výzkum struktury objektů s důrazem na prioritu celku vůči částem a zkoumání vztahů mezi prvky daného objektu nebo celého systému), když recenzovaná publikace je zejména o strukturách husitských svazů (viz názvy kapitol). Obecně
komparativní (srovnávací) metody moderní historiografie rozhodně aplikuje v hojné míře a jsem přesvědčen, že nejsou nikterak podceňovány. A to, že Jiřím Jurokem zdůrazňované metody "převládaly" v 70. a 80. letech, nemůže být jakýmsi pofiderním argumentem pro jejich upozaďování v současnosti. Bylo by to pošetilé.
Tuto publikaci, kterou Jurok nazývá spíše sborníkem, lze zcela nepochybně doporučit těm, kteří se zajímají o organizační struktury husitských svazů, a to nejen v Čechách, ale i na Moravě a v dalších vedlejších zemích Koruny s akcentem na ty posledně jmenované. Na tomto místě by autor recenze rád vyzvedl podrobné grafické znázornění správních struktur ("pavouků") husitských svazů v různých obdobích husitské revoluce. Tyto grafické přílohy se týkají pražského, táborského, sirotčího a žatecko-lounského svazu. Je zde uvedeno i schéma Žižkova Menšího Tábora v letech 1423/24. Přestože některá tato schémata částečně vycházejí ze Šmahela, je třeba konstatovat, že přinášejí nový vhled do tohoto tématu a především velice podrobnou analýzu těchto struktur.
Z pohledu autora této recenze asi nejkontroverznější kapitolou je neadekvátně stručná kapitola o příčinách husitské revoluce a druhé reformace. To druhé jmenované podtéma bych zcela pominul, ale co se týče příčin husitské revoluce a první reformace, tam bych se "konzervativně" přidržel spíše analýz Františka Šmahela, Petra Čorneje a v neposlední řadě i Jiřích Spěváčka a Kejře.
Publikace obsahuje některé duplicitní informace, ale to autor recenze přičítá povaze této knihy, která je mj. vytvořena i z nezávislých a v různém čase publikovaných studií.
Je velice vhodné – a já bych si dovolil tvrdit dokonce i nezbytné –, aby i odborná publikace byla tzv. čtivá a srozumitelná pro co možná nejširší okruh čtenářů, kteří se o historii zajímají. Obávám se, že tato kriteria kniha ne zcela splňuje, neboť občas obsahuje zvláštní výrazy, poněkud hůře srozumitelné stavby vět a relativně značnou koncentraci cizích slov.
Proto na základě uvedených skutečností hodnotím tuto recenzovanou knihu známkou dvě.