České, či přesněji středoevropské, pevnosti doby předhusitské měly svá specifika, kterými se lišily od západoevropských. Po stavební stránce byly méně vyvinuté, zvláště ve srovnání s francouzskými nebo anglickými fortifikacemi, ale zato více využívaly vhodného terénu a to se ukázalo v době nastupujících palných zbraní jako velice důležité. Dobré umístění v terénu se netýkalo všech pevností a některé gotické "zámky" doby Karlovy a Václavovy či živelně vznikající města (např. Kutná Hora) byly umístěny v poloze z hlediska obrany vysloveně nevýhodné.
Na rozdíl od městského opevnění neměla převážná většina předhusitských hradů vyvinutý flankovací systém (věže a bašty pro boční střelbu) a jejich opevnění bylo tzv. pasivní. Tento handicap býval však zpravidla vyvážen výhodnou polohou na ostrožně nebo na kopci. Cílem bylo, aby nepřítel nepřekonal hradbu kvůli její výšce a tloušťce či terénní nepřístupnosti. Obrana se prováděla výhradně z ochozů, protože ve zdech nebyly střílny. Ono je to sice trochu divné, ale až do husitských válek bychom střílen proražených ve zdech našich hradů a měst našli velice málo. Spodní partie budov bývaly vybaveny úzkými okénky a průduchy, které zvenčí střílny připomínají, ale zevnitř je vidět, že pro střelbu z kuše nebo luku nebyly přizpůsobeny. Typickou dlouhou lukostřeleckou střílnu neznám z Čech ani jednu. V západní Evropě (Francie, Španělsko, Anglie) byly zcela běžné, ale v Čechách se nevyskytují.
Snad je důvodem fakt, že středoevropský typ luku byl u nás vytlačován kuší již od počátku stavby kamenných fortifikací (??).
Pro střelbu z kuše byly vhodné otevřené či kryté ochozy s cimbuřím. Někdy se nacházejí střílny pro kuše i v zubech (stínkách) cimbuří. Ne každý otvor ve stínce ale byl střílnou. Průstřelnice musela umožnit zamíření a střelbu s určitým náměrem a odměrem a k tomu byly nutné špalety dovnitř nálevkovitě rozevřené. Některé takové "střílny" v cimbuří jsou s velkou pravděpodobností pozorovacími otvory, které sloužily obráncům pro sledování útočníků, aby pak pro výstřel použili mezeru mezi stínkami. Asi nejzachovalejší hradby s originálním cimbuřím má hrad Helfenburk u Úštěku. Tuto vnější zeď nechal po r. 1380 postavit arcibiskup Jan z Jenštejna. Ve stínkách jsou obdélné otvory, které ale střílnami pro kuše nejspíš nejsou. Cimbuří je totiž dosti silné (cca 90cm) a otvory nemají dovnitř rozevřené ostění. Takovou "střílnou" by nešlo mířit a taky by hrozilo, že se šipka odrazí od ostění. Cimbuří na Helfenburku při pohledu zevnitř:
Opravdové střílny pro kuše ve stínkách cimbuří vypadají takto:
Střílna pro kuši v silné zdi musela být opatřena výklenkem (nikou) pro střelce:
Tenčí zdivo ochozů nebo parkánových hradeb výklenek nevyžadovalo:
Aby se snížila pravděpodobnost zasažení obránce, mohl být otvor střílny pro kuši zmenšen, např. takto:
Kromě kuší běžné velikosti se používaly i velké hradební kuše:
Měly obvyklé lučiště z přírodního kompozitu (rohovinové destičky, zvířecí šlachy, klíh), obvyklou sochu i spouštěcí mechanismus, ale vše zvětšené. Ořech, tj. váleček držící napnutou tětivu, byl u největších exemplářů ze železa. Rovněž tak bylo železné boční kování, které má běžná kuše z rohoviny. Velká hradební kuše dochovaná v Erfurtu má délku sochy 254 cm a rozpětí lučiště 265 cm.
V dobových pramenech bychom našli i speciální lavice s integrovaným heverem pro napínání velkých kuší:
Konrád Kyeser ve svém Bellifortis nakreslil velký pákový napínák, který mohl sloužit pro hromadné napínání hradebních kuší. Z těch nemnoha dochovaných soupisů výbavy hradních zbrojnic se zdá, že kuší tam mívali více, než napínacích háků, pák a heverů. Zřejmě se zde uplatňovala "dělba práce" a po každém výstřelu si střelec došel kuši napnout k centrálnímu napínáku. S ním to šlo rychle a bez námahy:
Obecně se má za to, že když obléhací stroje dostatečně rozbily ochozy (cimbuří, podsebití), tak byl hrad bezbranný a nedal se bránit. Je to domněnka vycházející zřejmě z popisu dobytí
Nového Hradu u Kunratic v lednu r. 1421.
"Item, že s Hradu Nového silnice, aby špíže do Prahy vezena byla, měla překážku, a protož předposledního dne měsíce prosince Pražané svůj lid jízdný, pěší, s vozy poslali a zpravili sou dobývati Nového hradu a ihned na vrch hory Hřeben blízko příkop hradu boudy a stany rozbili sou a ohradili se příkopy se všech stran, aby se mohli nepřátelům brániti a z pušek a ze tří prakův nesčíslné kameny metali sou, tak že všechny střechy kamením zeprali sou. A přiblíživše se na příkopy zdvihli sou prak, z něhoto všecky havíře s podsebitím zbili sou. ... A když to viděl rytíř Fulštejn, hejtman, že nemůže odolati, ujednal na den Obrácení sv. Pavla léta Páně 1421 s Pražany dohodu ..." (Vavřinec z Březové).
Jenže ono to bylo nejspíše trochu jinak. Spolu s ochozy byly rozbity i střechy a stropy hradních budov. Obránci byli vystaveni nepřízni počasí - v lednu. Někdo možná tento důvod nebere za dostatečný, ale stačí si představit, že v takovém počasí jako je nyní, přijdeme o střechu nad hlavou, prší na nás, sněží, mrzne a nejde ani pořádně zatopit, vlhne střelný prach, lučiště i tětivy kuší, nepřátelská palba neustává a všude dopadají střely nebo trosky budov. Podle mne pádný důvod k vydání hradu, zvláště když naděje na pomoc je nulová. Fulštejn kapituloval za svobodný odchod a byl by hloupý, kdyby této možnosti nevyužil. Kdyby měl kapitulovat bezpodmínečně a riskovat popravu nebo žalář, jistě by hrad bránil dále. Cílem Pražanů ale bylo zničit Zikmundův hrad v nepříjemné blízkosti města a nikoliv osobní msta na jeho posádce.
K těm rozstříleným hradebním ochozům. Cimbuří, hrázděné a dřevěné podsebití nemohlo odolat obléhací palbě a jejich poškození je zákonité. Kdyby se pevnosti vzdávaly hned po zničení ochozů, asi by se nikdo nenamáhal bořit vlastní silné zdivo. Jenže třeba mnohem později r. 1648 bránili Pražané novoměstské hradby, které švédská děla změnila v hromady sutin – a ubránili je.
Je taky faktem, že mnohé hradby neměly vůbec žádné ochozy a byly ukončeny jen strmou stříškou, aby je neničil déšť. Obrana spočívala na věžích (města Tachov, Nymburk aj.) či na sedlových vížkách (hrad Osek) nebo se s jejich aktivní obranou vůbec nepočítalo (např. část hradby předhradí na Choustníku). Pokud na takovou zeď útočníci vylezli, spatřili na druhé straně jenom hlubinu, ochoz prostě nebyl. Takováto hradba by se musela rozstřílet do základu nebo podkopat. Podrobnější pojednání viz zde:
http://www.pruzkumypamatek.cz/pdf/1997-02-09.pdf
V době husitských válek bylo obléháno mnoho hradů, měst a tvrzí a je s podivem, že někdy se dlouho bránila pevnost slaběji opevněná a jiná lépe opevněná naopak byla dobyta. Velmi totiž záleželo na motivaci obránců. Motivace mohla být finanční (žold, uložené poklady), často taky šlo o obranu domova, náboženského nebo politického přesvědčení, ale největší motivací k hrdinné obraně byl strach. Strach z ukrutností páchaných dobyvateli na obráncích i jejich rodinách. Tento strach mohl vést k vydání pevnosti bez boje, ale také naopak k její urputné obraně do posledního dechu. Příkladů bychom našli mnoho.