|
František Táborský
ET IN TERRA PAX!
Kam pohlédneš, všecko bílé, bílé.
Přišly vánoce, ty svátky milé.
Mrazem jiskří sníh. V něm stopy vlčí.
Chlum i hora choulí se a krčí.
I ty staré domy Kostnice
i ty úzké její ulice
stojí schouleny jak stařeny
na prahu své těsné výměny.
U Dominikánů v Konstancii
bratří mniši pěkně v teple žijí;
oknem z kuchyně jde bílý vonný dým,
blahou předtuchou se plouží okolím.
Pod nimi však v hloubi, v podzemí,
kde se puch a vlhko družně tmí,
klášterní se tají vězení.
Dovnitř s vánicemi, bouřemi
oknem, jemuž krutost člověčí
dala mříž jen silnou v bezpečí,
déšť i chlad i mráz i sníh mu vniká,
vítr na mříž píská si a vzlyká.
U Dominikánů v Konstancii
libé vůně se stolů se lijí
refektářem velkým, plným mnišských líc,
hlasu lektorova a cinkotu lžic.
Nezabloudí ani maličká
s nebe dalekého třpytná hvězdička
v pusté vězení to klášterní,
kdy už dozní ''Ave'' večerní.
Jenom se zdí slzy kapají,
chvílí zdi jen hrůzou zalkají,
jak v nich šepot roste v mluvu jasnější,
slova vroucnější a odevzdanější:
''Hospodine, Tys mé slunce!
Ty mne zhříváš, kdy se třesu mrazem,
kdy už všechno na mne zanevřelo,
den i noc jen bičují mé tělo.
Ty je sílíš, aby neumřelo,
Ty mne zvedáš, kdy už padám na zem.
Hospodine, Tys mé slunce!
Dýcháš na mne, kdy mé údy křehnou,
Ty mne líbáš, kdy mé tělo stydne,
Ty mně šeptáš slovo živné, vlídné,
v hruď mi stavíš opory tak klidné,
že ni mráz ni žalář jimi nehnou.
Hospodine, Tys mé slunce!
Tys můj oheň, Tys mé teplo vábné,
Tys můj jarní vánek, ach, jak svěží!
Tys můj lék, když tělo choro leží,
lékař, jemuž odvděčím se stěží,
v jehož moc má víra neoslábne.
V Tebe věřím, Tvůj jsem všecek.
Přes ten mráz mé srdce k Tobě plane,
díky plane, oči díky slzí,
žes mé srdce učinil Svou tvrzí,
z níž má duše čista vyjde brzy
k Tobě, vpustíš-li ji, Pane, Pane.''
-------------------------------------------
U Dominikánů v Konstancii
v refektáři celou litanii
pojedli už mis, teď zapíjejí vínem.
Štědrý den dnes - Bůh svět spasil Synem.
Na ledové dlažbě vězeň klečí,
mistr Jan, se třesa jako v křeči,
v těsném, temném, syrém vězení,
schvácen horečkou a u vytržení.
A kolkolem všecko bílé, bílé.
Přišly vánoce, ty svátky milé.
Mrazem jiskří sníh. V něm stopy vlčí.
Dům i hora choulí se a krčí.
''Hospodine, Tys mé slunce!
Ty mne zhříváš, kdy se třesu mrazem,
kdy už všechno na mne zanevřelo,
den i noc jen bičují mé tělo,
Ty je sílíš, aby neumřelo,
Ty mne zvedáš, kdy už padám na zem.''
---------------------------------------------------
U Dominikánů v Konstancii
v refektáři poslední už pijí,
židle hrkají, ''benedictio'' zní -
bratry svolává už zvonek na jitřní.
----------------------------------------
V Kostnickém dómě zvony zahučely.
Zvěst slavnou nesou na svět celý,
zvěst slavnou, která omladit chce svět
kol pod sněhem tu v tuchách dřímající,
že cítíš semeno v něm klíčit chtící
a sbírat síly na jarní svůj květ
i na tu krásu plodů budoucích
a tvůrčích zárodků v nich, věčných, nemroucích.
Noc venku bezměsíčná, plná hvězd.
Zem pod sněhem jak v teplém kožichu
si šeptem opakuje potichu
tu milostnou a sladkoblahou zvěst,
již od hvězd slyšela už tisíckrát.
I Bodam ztich. Zří ještě ohně plát,
jež odrážejí se v něm v hluboké kdes dáli,
jak na dně na svícnech by opálových plály.
A také dóm se rozhořel sty svic.
Plá v presbyteři alej voskovic
jak sloupů bílých; s klenby lustry visí,
zdi hoří svícemi, jak v třpytu tom
by s nebem hvězdným závodit chtěl dóm,
a v lesk ten zlato s barvami se mísí
rouch knížat, šlechticů i halapartníků
a paní bohatých a městských tatíků.
Sám papež Jan v něm slouží půlnoční
a prvním jáhnem císař Zikmund jest,
jenž právě před chvílí svůj slavil vjezd
v to říšské město v záři pochodní.
Teď s korunou a v dalmatice pyšné
on králi králů přisluhuje v duši hříšné
a kleká k oltáři a majestát svůj stře
jak roucho na cestu mu v krotké pokoře.
A v pravo v levo září infule
a pluviáty z těžkých brokátů
tak různorodých otců prelátů,
jichž tváře bystré, tam zas odulé,
tu z očí plá ti výklad scholastický
a tam zas dým a oheň fanatický;
i vlídné sem tam rty, v nichž laskavý dlí smích,
víc ostrých, tenkých však neb chlipně vydutých.
Zříš v očích blesk tu Hispanie hrdé,
vtip Francie, tíž Germanie tvrdé,
hyb čilých Vlach, klid moudré Anglie,
i snivost východu tu hledí dumná
a sterá jiná tvář, tu vlídně umná,
tu zlostně líná. A co divných je
tu čel a kterak různotvarný nos!
Toť Sbor - úl. Včel? Ne, ne, v něm sršňů víc a vos.
K nim shlíží pode trůnním baldachýnem
a přepočítává v nich papež Jan
své soky, jimž - ó, tuší to! - je ve psí dán,
již vyrazí ho sekeru jak klínem.
A na tváři zvlášť utkvěl nemilé,
tam na tom energickém profile,
v němž opravdovost tkví a výmluvnost se tají -
přísného kardinála Petra d' Ailly.
Jak zabrán modlí se! Vzhled pouhý naň
mu dává cítit, že v tom těle duch
s rozmyslem odvážlivým rozpial kruh
své vlivné moci. Cítí jeho zbraň
i její ostří. Nemůž odtrhnout
svých zraků s něho, ač radš probodnout
by chtěl ho; nemůž snést té přesily,
jak vábí k obdivu a jak je nemilý.
''Ten gallský advokát s očima lstnýma,
tak příliš opatrný, by byl rekem,
a příliš smělý, by byl sluhou Říma,''
Jan papež prohlíží ho, plana vztekem;
''jenž příliš stár, by k sokům církve patřil,
a příliš mlád, by se starověry se bratřil,
však vždycky silný dost, by vedl celý Sbor
přes hlavu papeže a jemu na úkor.''
Toť on, co učí (že prý v nadsázce):
Na víře, naději a na lásce
je církev zbudována trvalá.
K ní víra spoustu kvádrů dodala,
k ní naděj zdi až nepřestupné vyhnala
a láska střechu všeobjemnou vypiala,
tož láska k bližnímu jak k Bohu stejná
a neproměnlivá a věčně neochvějná.
V ní plny ducha vnitřní stěny jsou,
v ní okna - kazatelé, učitelé jasní,
Božího slova pravdy - portálové krásní,
a sloupy pevnými v ní muži činní jsou,
pastýři, vůdci. Ne na písku, větru,
ne na plachém a zastrašeném Petru,
než přímo na Kristu je církev zbudována,
a jenom tak ji nepřemůže pekel brána.
''Jen tak! . . . Mně vyrážeti otěže,
v prach svrhovati mocnost papeže
ten sýček chce, ten sýček z Francie!''
Jan papež zraky své v něj zaryje.
''Je nebezpečný, přímo na mne míří:
'Když papeži teď tři jsou, proč ne třikrát čtyři?
Proč každý národ mít ho nemá, každá zem,
by jejich před Bohem byl představitelem?'
Ne hlavou však, když hlavou Kristus jest.
Tak Francie trůn Říma podtíná,
že stačí pak jen silná jedna pěst,
a trůn ten skácí se, Tak konec začíná.
Podrývá zvolna mysl podevratná,
tím nebezpečněji, když není chvatná,
však za to svůdná. Z rozvalin, až zajde Řím,
svůj vlastní vystaví si každá země Řím.
Tak buduje on církev, Petr druhý,
ne na skále však. Základ méně tuhý
jí dává, základ vratký, drobivý,
v němž není místa pro trůn papeži
ni vládu světem, jenž mu náleží
a již mu kácí duch ten hativý.
Jak všecek protivný je i ten jeho klid!''
Jan papež slyší hruď svou hovořit.
''Ten rozum Francie!'' . . . A vedle něho
jak věž se druhý přítelíček tyčí,
Řehořův vyslanec, Jan Dominici,
jak jeho pán pln ducha bojovného,
zrak do papeže klidně zarytý,
a zrak ten dí: ''Když on ne, ani ty!''
Jan papež dobře čet tu výzvu v pohledu
a na mžik sklopil zrak a zkrátil besedu.
To orel byl, jenž hrdě seděl, pevně,
jak jeho hnízdo na skalnatém břehu,
v nějž prudká Adria mu bourá hněvně
a jindy všecku slast a všecku nosí něhu.
Ten jeho Dubrovník, ten krunýř z ocele,
jenž z moře vynořuje se tak vesele,
jak racek obrovský by vyletoval tam -
ne krunýř pouhý však, duch hrdinný to sám.
A oba usedli si - o, res jucunda! -
hle, oba usedli si - blízko Zikmunda.
Tam sedí už - ''Zda náhoda či vnuknutí,
že tak se sesedli? - Ne, to je spiknutí!''
Jan papež uvažuje pátraje,
v tu tajnou schůzku soků zíraje -
Tam sedí kardinál Filastre z Francie -
''Ah, opět Francie!'' Jan papež zanyje.
A vedle něho, vnořen v graduál,
zpěv vážný vnímá vetchý kardinál
od Kosmy svatého a Damiána
v překrásné Florencii. Tvář tak bledá,
jak truchlila by, že jí kvésti nedá
ukrytý neduh, jímž hruď nahlodána,
však v očích svíce přesvědčivá, smělá -
to právník Paduy, Francesco Zabarella.
Jich klid a tichá zbožnost plnily
tím větším neklidem a vlnily
hruď papežovu plachým chvěním,
když cítil vzezření jich nelibá
a jak jich zrak se jemu vyhýbá
a mimo něho, přímo s povržením,
se nese k oltáři, kde na kříži
Bůh v člověku v chrám s láskou pohlíží.
Jan papež rozčilen se od nich trh
a ke svým věrným rychlý pohled vrh,
se spasit pádě v jejich náruče,
chtě spasné slovo vyrvat jejich rtům -
k svým věrným, věrným vlašským prelátům
a k arcibiskupovi z Mohuče,
než síla neznámá a divná jeho vzhled
k těm jeho soupeřům jen táhla zpět . . .
V Kostnickém dómě zvony zahučely.
S šumivým ruchem povstává chrám celý.
Je čtení evangelia, té zvěsti
tak předivné, té hvězdy na rozcestí.
Kůr dozpíval. A před papeže ke trůnu,
jenž sedě v zlatě nese trojí korunu,
tak tíživou, neb nesedí mu bezpečně,
an žárlí na ni Sbor neb zří k ní netečně,
jde pozvolna, se schýlenými lícemi
sbor kněží s kadidlem a svícemi,
a mezi nimi jáhen kardinál
přináší missál zlatem pobitý
a drahokamy těžce pokrytý,
by čtení jeho papež požehnal.
A na kolenou požehnání jeho vzav,
jej nese císaři, an hrobově ztich dav.
Ten na trůn pod baldachýn rozpiatý,
říšskými obklopen jsa knížaty,
z nichž jeden meč, ten říšské jablko nese,
ten korunu zas císařovi snímá
a onen říšský prapor tvrdě třímá,
sed proti papě, lehounko se třese,
an vidí, zraky všech jak na něm utkvěly,
a plachý jeho zrak dí, že je rozchvělý.
A jáhen císař povstal se trůnu,
na hlavě nesa říšskou korunu,
vzal kaditelnici a třikrát vonný dým
co pozdrav vyslal nad tím poselstvím,
jež ve slávě a světovládné moci
a v lesku, přepychu vstal vítat této noci
on, císař, s trůnu, v slávě největší,
zvěst božsky velebnou a prostě člověčí.
Nemoha zakrýt vzruch svůj dojatý,
co biskupové drží svíce rozžaty
kol kardinála, který missál zved
až nad hlavu, by císař z něho čet,
stál Zikmund, lehce odkašlal
a sepiav ruce hlasem chvělým číst se jal
a mírným, jak když rek meč na smír odpáše:
''Počíná svaté evangelium dle Lukáše.''
A velkým křížem přežehnal své čelo
a ústa svá a hříšná prsa svá,
a po něm celý chrám se znamená
týmž křížem oddaně, až zašumělo
to tichem chrámovým, jak z vyšších stran
by zavanul sem cizích vzduchů van.
A ruce sepiav zas on zpola pěl a čet
to čtení nezvyklé a v tváři lehce zbled:
''I stalo se v těch dnech, vyšlo jest vyrčení
od císaře Augusta, by byli sečteni
svět všecek s národy.
I šli všichni, by z nich zapsali každého,
každý do města svojeho.
Šel pak i Josef z Galilee na ta slova
do země Judské, města Davidova,
jež slově Betlém,
by zapsán byl s Marií, sobě snoubenou
manželkou, těhotnou.
I stalo se, když byli tam, že dnové
se naplnili a chvíle byla,
aby porodila.
I porodila syna prvorozeného
a plénkami obvinula tílko jeho
a položila ho do jeslí,
neb v hospodě místa neměli.''
Tu Zikmund oddych si a pohléd v chrám,
kde všecko stálo rovno figurám,
jež vyřezány v dřevě, v kameni
v chrám hledí vážně v světel plameni,
a zahléd papeže, jak oči svoje
naň upřel, oči plné nepokoje,
ba cítil, co mu papež říci chtěl:
'Kéž ve Sboru bys též tak pěkně pěl!'
A Zikmund dětskou radost pocítil,
že volnějším se stává, ostych mizí
i nesmělost a nezvyklost ta cizí,
že hlas nabývá živé modulace
a on že sám se stává pánem situace;
i sebral síly, srdce roznítil -
jak učeň připadal si, jenž se dosud třás -
a směle odkašlav, se rozpěl v jasný hlas:
''A pastýři byli v krajině té nocujíce,
stráž noční nad svým stádem konajíce.
A aj,
tu anděl Páně postavil se podle nich
a sláva Páně osvítila tváře jich;
i báli se bázní velikou.
I řekl jim anděl: 'Nebojte se!
Aj, zvěstuji vám radost velikou, radujte se,
jež bude všechněm národům:
neb narodil se vám dnes Spasitel,
jenž jest Kristus Pán, jak Bůh sám chtěl,
tož v městě Davidově.
A toto vám za znamení: najdete děťátko
plénkami obvinuté, v jeslech holátko.'
A hned s andělem
se zjevilo jim množství rytířů skvoucích,
nebeských, chválících Boha a řkoucích:
''Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle!''''
A Zikmund dopěv přežehnal se sám
a po něm přežehnal se všecek chrám,
pak čtené evangelium to políbil,
- tak rád byl v duchu, že ni jednou nechybil -
a průvod odnášel již knihu ku papeži,
by též políbil poselství to svěží.
Vše stálo v nezvyklém, až něžném pohnutí,
tou zvěstí andělskou na chvíli dotknuti.
Zrak Petra d'Ailly změkl v snivou zář,
níž sklonil Zabarella bledou tvář,
jen bojovně dál jako věž se tyčí
Řehořův vyslanec, Jan Dominici,
však sklopiv zrak . . . I papež stojící
se při čtení tom změnil na líci
a všechno panstvo stálo dojatě,
tou zvěstí zamlklí - žebráci ve zlatě.
A Zikmund spokojeně zíral v chrám
a div si ruce nemnul, jak byl rád.
Nad velké vítězství si vážil sám
té chvíle kratičké, v níž zdvih a spád
slov několika z duše pročtených
chrám všecek do světů vznes nesněných.
Ač nejasně, přec sladce cítil v rozchvění
vše podmaňující ach, sílu umění.
Tak matně, tušivě jen cítil: hrstka slov,
do krátkých několika převedena strof,
jak jarní bouř tvým nitrem otřese
a do světů tě čistších rázem přenese,
tvou duši zjasní, tluky srdce zmírní,
jak zefýři by šuměli tam smírní,
a všude samý květ a květ jen u cesty . . .
Však sama cesta tvá - ó, co v ní neřesti!
Víc ještě zrudla Zikmundova tvář.
Kdos nutí ho, by vzpomněl známých svých -
co vzpomínek se plíží zlých a zlých!
A ony dí: ''Jaký tys hnusný pletichář!''
I Husa vzpomněl - cítí jak ho nutí
jakési vnitřní naléhavé hnutí:
''Ty zaštítíš ho!'' . . . ba i slyší číst
tu zpupnou výstrahu, moravských pánů list:
''Jdou velké řeči mezi knížaty
a pány, žasne chudý, bohatý,
jak proti glejtu Milosti Tvé bez viny
muž spravedlivý dán je v žalář zločinný.
Neradi bychom, aby cti kdož dbalí
cti Tvojí Milosti se krutě dotýkali,
by příčiny se mnohým nestaly,
že přízně Milosti Tvé by se lekali.''
''Ta zpupnost!'' zrudlá Zikmundova líc
se stáhla v úšklebek, že sevřel ret -
však vzpamatoval se a ztlumil vznět
své prudkosti. Dnes nepřál si nic víc,
než poddati se dojmu na chvíli
a náladě, jež hlavu nachýlí
blíž k srdci na mžik v soulad lahodný.
Jen mžik; neb lidstva hruď - chrám dosud
nehodný...
A byli v chrámě jiní lidé zlí,
v svých tvrdých srdcích jako zamrzlí,
a stáli nesmělí a zaraženi.
Jich suché srdce, tvrdší vyschlé kůže,
tou vlahou zvěstí jak jerišská růže
se na mžik rozvilo a divně sladké chvění
tak jimi projelo, že hlavu schýlili
a mnozí v očích svých i vláhu cítili.
A dojem potrval a zůstal zjevným,
''Credo in unum Deum'' hlasem pevným
když papež zanotil, kůr vpadl sborem
a zvony dómské opět zahučely.
Jich hlaholy utichlou nocí se chvěly
a chvěly vlnivě, až v těle chorém
v žaláři podzemním zalehly zvučíce,
jak včely nebeské nad vězněm bzučíce.
-----------------------------------------------------
Na mrazivém loži vězeň sedí,
vnímá zvuky, pohnut do tmy hledí,
duch ji křídly svými rozhání.
''Noci svatá, milostná a sladká,
hvězdou věstíš příchod Jezulátka
pastýřům tam na stráni.
Z otevřených nebes andělé
zvěstují též mně ho vesele.
Vidím hvězdy, vidím Betlém chudý,
vidím pastýře a slyším dudy -
já též pastýř, já též všeho nechám
a jen Spasitele vítat spěchám
do Betléma, který do tmy září,
Antikristu oslepuje tváři,
který učinil jsem Východem,
odkud zjasněn národ vyjde s národem.
Zas jsem s vámi, v Betlémě nám drahém.
Zaklínám vás vašich duší blahem,
bratří, sestry, páni, rytíři,
ze svých srdcí vymeťte prach pýchy,
by v nich hostem Beránek byl tichý,
jemuž klanějte se s pastýři,
vůdci stád i vůdci národů,
síla králů, knížat, vévodů.
A ty prvý jednej, Český králi!
Svatý buď tvůj národ, dokonalý!
Země tvoje zemí svatou buď!
Každá chata v ní buď svatyní,
ona celá nebes předsíní,
kde je lampou čistou každá hruď,
aby království tvé, celá tvoje zem,
veškeren v ní národ byli Betlémem!
A ty, králi Polský, vznešený,
i ty, lide jeho, sbratřený,
buďte záloha vždy věrná, jistá;
pomáhejte potřít Antikrista!
A vy všichni druzí králové
a vy všichni velcí carové,
sestupte se, shromážděte sem -
celý svět učiňte Betlémem!
''Aj, duch Páně nade mnou,'' dím s prorokem,
''onť mne pomazal a poslal chudým všem
kázat evangelium; kdo srdcem zkroušení,
uzdravovat je a zvěstovati
jatým propuštění, slepým vidění,
a kdož souženi, těm volnost dáti.
A všem zvěstovati léto Páně vzácné . . .
Bylo veselo mně na vinici pracné.
Bylo, bylo - a zas bude, bude.
Plameny zřím vyšlehovat rudé,
plameny, v nichž na prach zhoří chvatem
všecek troud, však zlato bude zlatem.
Ba i modla, samý pych a nach,
modla světová se skácí v prach,
z něhož vzejde pak, až vytratí se dým,
nový Jeruzalém, nový Řím.''
-------------------------------------------------
Tak v horečce a u vytržení
v Betlémskou kapli z temna vězení
se přenes vězeň slovem hlasitým.
A z dómu zvony oknem nekrytým
- tam ''Ite, missa est!'' už odepěli -
zas zaléhaly do té chladné cely
a provázely temně papežovu řeč,
an v ruce Zikmundu klad - hájit církev - meč.
Meč velký, břitký, z chladné ocele,
jenž v hruď se bude vrážet vesele,
v ta srdce kacířská, ta srdce psí,
an celý svět blesk zjasnil poselství
a pastýřové v šalmaje a dudy
svých citů vkládají už zlaté hrudy
a nebes rytíři zvěst nesou na vesmír:
''Sláva na výsostech Bohu, lidem mír!''
(Kacíři)
_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.
|
