Jiří Motyčka píše:
Pro člověka bez empatie a ateistovi se tohle obtížně vysvětluje. Hus se dovolává Boha jako svědka. (…) A proti tomu stojí kanonické právo, jako instrument pro vedení kauz při pozemských soudech, při nichž je v inkvizičních procesech na obžalovaného z kacířství uplatňována presumpce viny.
To je dvojnásobně matoucí a zavádějící. Jednak proti tomu stojí
veškeré právo, nikoli snad výlučně to kanonické (což,
Jiří Kejř uvádí výslovně, když mne tedy tak nabádáš k jeho pečlivému čtení) a jedinou výjimkou jsou právě jen ty
ordály. Jednak nemožnost odvolat se ke Kristu či Bohu nebo ke svědomí nemá nic společného s presumpcí viny či neviny, ale čistě jen s tím, že
svědek musí dát určitým, soudcům srozumitelným a nepochybným, způsobem najevo, co tvrdí, což od Boha ani svědomí obviněného pochopitelně očekávat nelze (opět s výjimkou oněch ordálů, kdy něco bylo vykládáno jako boží znamení, čili bráno za boží svědectví).
Proto bych to neviděl (narozdíl od Tebe asi) jako
protiklad neempatického ateisty proti empatickému teistovi, jako spíše
problém náležitého pochopení toho, co se od svědka u soudu obecně vyžaduje a co tudíž musí splňovat.
Ostatně,
Jiří Kejř je v tomto bodě (odvolání ke Kristu) na mé straně, jak se lze snadno přesvědčit.
Jiří Motyčka píše:
Obávám se, žes vůbec nic nepochopil a ještě navíc prof. Šmahelovi křivdíš.
V čem konkrétně jsem ho nepochopil a v čem mu křivdím?
Šmahel tvrdí, že proces s Horákovou a spol. proběhl, podobně jako kostnický s Husem,
podle v té době platného práva.
Já naproti tomu tvrdím, že ten s Horákovou nikoli, kdežto (spolu s
Kejřem) ten s Husem ano. Jeden z důvodů (a domnívám se, že dost podstatný a sám o sobě postačující), proč to nebylo v souladu s československým právem, uvádím.
Můžeš mi jasně říct, čemu z toho vlastně odporuješ, aniž by ses zabýval něčím, co jsem nenapsal a co je mimo námět těchto tvrzení?
Vyjadřoval jsem se k dotyčnému výroku a nespekuloval o důvodech, proč tu nehoráznost pronesl, a u toho bych, s dovolením, zůstal. (Samozřejmě nějaký názor na to mám.) Napsal jsem, že jsem výroky o tom, že procesy s „nepřáteli lidu“ jako byl ten s Horákovou a spol., probíhaly podle platného práva, dosud slyšel jen od stalinských bolševiků, a to je pravda. Nevylučuji ovšem, že je někdo slyšel také od nějakých jiných výtečníků. To za prvé.
Co mi vadí, je – doufám – jasné:
Podobnost nelze zakládat na lživém (v případě historika těžko mluvit jen o omylu)
předpokladu. Nepravda v základu činí paralelu pochybnou a je úplně jedno k čemu ji kdo zamýšlí použít.
A za druhé. Otázka,
nakolik kdo trpěl, je mimo téma. Podstatné v otázce,
zda byly dodrženy právní předpisy, není nakolik Hus trpěl spoutáním do okovů a uvězněním v kobce nebo Horáková zavěšením za nohy a bitím přes chodidla či soustavným upíráním spánku, nýbrž že první se dělo podle tehdy uznávaných právních předpisů, kdežto druhé v rozporu s nimi.
Kdyby Šmahel, jak Ty říkáš, pouze naznačoval, že i při dodržení právních předpisů může být odsouzen nevinný, nic bych mu nevytýkal.
Podsouvat však soulad se zákonem tam, kde byl ve skutečnosti hrubě porušován, je u historika politováníhodné selhání. - Na pojem
„justiční vraždy“ budeme mít asi jiná měřítka. Já v tom následuji
Jiřího Kejře:
„Dokonce bývalo prohlašováno, že se koncil dopustil justiční vraždy. Ale v takových úvahách nevzali jejich autoři na vědomí základní skutečnost, totiž to, že na koncilu sice byli někteří zapřisáhlí nepřátelé, kteří si přáli vidět Husa na hranici, ale rozhodně to nebyl sám soud a původně ani král Zikmund.“ (Jan Hus známý i neznámý, s. 88)
Jiří Motyčka píše:
Prosím tě, nespekuluj, buď tak nevšedně laskav a nejprve si poctivě nastuduj toho Kejře, pak se tady zase stav a dáme řeč, jo.
.
Není jasné, která z mých tvrzení pokládáš za spekulaci a zejména proč. Nic jsi přesně nevyznačil ani nezdůvodnil. Takto jde o pouhopouhou nálepku a osobní, ničím nepodložený dojem.
V Tebou citovaných dvou odstavcích neprovádím žádnou úvahu: V druhém z nich pouze charakterizuji ony dva druhy námitek, aby bylo jasné proti komu nebo proti čemu směřují. V prvním pak předkládám svůj názor, přičemž tvrzení (1) je - domnívám se - všeobecně přijatelné, a tvrzení (2) je obecná zásada zpochybnitelnosti rozsudku, nic víc.
Netuším tedy, proti čemu tu brojíš a odkud se bere Tvůj dojem, že je tu někde přítomna nějaká „spekulace“.
Co se týká
Jiřího Kejře, ten jde v knize
Jan Hus známý i neznámý dokonce nad rámec toho, co zde tvrdím, jelikož nejen že označuje kostnický proces za
formálně správný (na mnoha místech, zejména v kapitolách X. Koncil kostnický a XI. Očima žalobců), ale navíc prohlašuje, že
soud právem pokládal některé Husovy články za bludné, protože se příčily učení církve (což právě bylo součástí definice kacířství). (Viz např. s. 96 a srov. se s. 91.)
Já teď přinejmenším do července nebudu mít čas, takže si ode mne všichni, které vyvádím z míry svými výroky, nebo jejichž mysl jitří jejich vlastní výklad mých výroků, oddechnou. (Mezitím mohou též nahlédnout do toho Kejře, a stačí i ta menší knížečka.)
Jiří Motyčka píše:
… Argumentace přísahou, potažmo obavami o spásu je naprosto lichá! Takoví falešní svědci neváhali přísahat na kříž svého Spasitele.
Co je podle Tebe lichého na tom, že svědectví, které bylo podáno pod přísahou, muselo být soudem považováno za pravdivé a tedy za argument svědčící v něčí prospěch či neprospěch? S tím, že se svědkové mohli dopustit (a také dopouštěli) křivopřísežnictví, to nemá nic společného. Dokud jim křivopřísežnictví nebylo prokázáno, jejich svědectví muselo být pokládáno za platné. Popisoval jsem, jak mohl být z dobrých důvodů takový předpoklad obecně přijímán.
Jiří Motyčka píše:
P.S.
Vím, že na mě nedáš a mně nezbývá, než se s tím smířit. Tak se aspoň mrkni na toho Kejře. No, jak v čem, záleží na argumentech. Kupř. v nijak nezdůvodněném označení dvou odstavců za „spekulaci“ jaksi ani nemám v čem na Tebe dát, poněvadž není zřejmé ani jaké mé tvrzení se Ti takovým jeví, ani – a to především – proč. … Tak ten
Husův proces si samozřejmě rád přečtu, to jsem ostatně psal hned zkraje, protože je pochopitelně mnohem podrobnější než to, co jsem od něj četl a oč jsem se tu opíral.