Měl-li bych se stručně zamyslet nad tím, co se skrývá za obsahem názvu tohoto nově založeného tématu, tak musím nejprve konstatovat, že úloha historie je prostě nezastupitelná a že to věděli už staří Řekové a Římané.
Jak toho docílit? Tak třeba tím, že na středních školách bude místo povinné maturity z matematiky povinná maturita z dějepisu.
Ne však v tom smyslu, že test z dějepisu bude sestaven pouze z otázek na letopočty, i když každý by měl vědět, co se událo např. 26. srpna 1278 nebo 6. července 1415 ap. Ti, kteří prosazují povinnou matematiku, to zdůvodňují tím, že tato disciplína rozvíjí logické myšlení tak potřebné pro mnoho jiných, zejména exaktních oborů, ale také např. pro studium práv atd. Toto zdůvodnění se stalo jakousi mantrou nekompromisních prosazovatelů povinné matematiky u maturity. Troufám si tvrdit, že výklad dějin a nacházení geopolitických souvislostí historických událostí vyžaduje také jistou míru logického uvažovaní. Nechci však uměle a lacině vytvářet protiargumenty.
Součástí identity každého národa je jeho historie. O té "české" historii to platí možná o to více, že náš národ, patřící do kmene slovanských národů, nezmizel v propadlišti dějin - což mu také reálně hrozilo -, nebo že si nemusíme tvrdě prosazovat a vybojovávat výuku mateřského jazyka ve školách, obklopených mořem neslovanského jazyka.
Každý člověk, který se chce nazývat kulturním, by měl mít nějakou základní povědomost o dějinách své země. A tady má nezastupitelnou roli škola a kvalitní kantoři dějepisu. Nelze pominout ani úlohu rodičů. Co však může rodič svému potomku předat, když o historii ví velice málo, pokud vůbec něco?
Nelze v této malé úvaze pominout ani význam historie jako vědní disciplíny. Zdá se mi, že po listopadu '89 se klade nepoměrně velký důraz na dějiny 20. století s dvěma světovými válkami a hrůzyplnými totalitami. Nic proti tomu! Nemělo by se však zapomínat ani na starší české dějiny a dějiny raného novověku. Komunistický výklad dějin by neměl být nahrazen "katolickým"! Co mám na mysli? Neměl by být uměle potlačován akcent na reformaci českou ("protestantský" výklad dějin) a nahrazen "novými" interpretacemi protireformace a neadekvátním důrazem na ni, maskovaným kunsthistorickým zdůrazňováním baroka. (K tomu viz také něco
tady ...)
Jedním z mnoha výstupů historické bádání jsou vydání oborné literatury. Jsem přesvědčen, že tato literatura by měla být určena nejen profesionálním historikům, nýbrž i laické veřejnosti. Dovolím si vyslovit kacířskou myšlenku spočívající v tom, že to posledně jmenované určení odborné literatury je možná ještě důležitější. Taková literatura však musí být napsána čtivým způsobem, aby si ji mohl přečíst i ten, který se o daném tématu chce dozvědět něco více a podrobněji a nemá příslušné vzdělání. Odborná literatura se pak může stát smělým konkurentem beletristické literatury. Beletrii někteří autoři "tvoří" jako prefabrikáty, ač sami jsou profesionálními historiky. Nemá smysl však tento druh literatury šmahem zatracovat, protože většina lidí spíše sáhne po beletrii než po odborné literatuře a má tak šanci se aspoň tímto způsobem o historii něco dozvědět, popřípadě si doplnit vzdělání.
Někteří mí známí mi často kladou otázku, zda je vůbec možné v historii ještě něco nového vybádat? Pochopitelně já nejsem tím kompetentním, který by na tuto otázku měl dát uspokojivou odpověď. Přesto si dovolím malou úvahu i na toto téma. Absolventů vysokých škol, na nichž vystudovali obor historie nebo jemu příbuzný, neustále přibývá skoro geometrickou řadou. Aby se uplatnili na poli, kde roste málo hlávek salátu, avšak slimáčků je na něm hodně, tak své studium nekončí magisterským, ale vzdělání si doplňují doktorandským studiem. Dle mého názoru nastává doba inflace "velkých doktorátů" a to bohužel neplatí jen v oboru historie. Měla by se pomalu - či spíše rychleji - nastolit situace, kdy se toto studium zkvalitní a zpřísní natolik, aby ten, kdo získá titul Ph.D. měl faktický kvalifikační náskok, a to ne jenom "papírově". To by však mělo platit obecně, tj. i o studiích bakalářských a magisterských.
Když čteme odbornou literaturu našich předních historiků, jak se v ní občas dozvíme, že v nějakém konkrétním problému je třeba ještě mnoho usilovné a mravenčí práce, aby byl uspokojivě dořešen, nebo se v jeho řešení aspoň zásadně pokročilo. A to je jednou z vícero příležitostí pro novou, nastupující generaci historiků a talentovaných badatelů. Jsem tedy přesvědčen, že jsou stále témata i subtémata, která čekají na své řešitele.
Moderní technologie, zejména IT, otevírají další netušené možnosti v práci badatelů a v dnešním tak uspěchaném světě ji i usnadňují. Pořád tady však bude nezastupitelná úloha člověka jako subjektu, který dovede s těmito sofistikovanými instrumenty smysluplně nakládat a využívat je plnohodnotně pro svoji práci. Díky těmto technologiím se postupně budou měnit i výstupy badatelů i badatelských týmů. Jinak řečeno - papír bude nahrazen mnoha druhy elektronických výstupů v rozmanitých podobách. Současný člověk se lépe vyzná v těchto moderních technologiích než v historii vlastního národa. A elektronické produkty pro něj pak budou srozumitelnější i v poznávání nejen historie.