Jiří Motyčka píše:
M. Jeroným se hájil velice přesvědčivě, moudře ale i vtipně. Na výpad proti Jeronýmovi od kohosi z koncilu: „Však praví, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb“ Jeroným odpověděl: „U pekaře, arci!“.
Ano, v tomhle je nejvíce vidět Jeronýmova jízlivost, ale i opovrhování některými členy koncilu a slyšení. Vždyť Jeroným svou vzdělaností a učenností mnoho konciliárních prelátů předčil, čehož si byl dobře vědom. Když si člověk představí přeplněnou síň desítkami lidí, kteří křičí jeden přes druhého a útočí a využívají toho, že obžalovaný se nemůže dost dobře hájit, tak je pochopitelné, že byl Jeroným podrážděný. V tom se lišil od Husa, protože Jeroným byl přeci jen bouřlivější a houževnatější, než Hus. Ačkoli je pravda, že Jeronýmova slyšení před koncilem měla už alespoň trochu jakýs takýs řád, narozdíl od Husových slyšení. Poggio Bracciolini ještě uvádí, že na kohosi, kdo na něj neustále dotíral, odvětil:
"Mlč, ty pokrytče!". Jinému odpověděl:
"...to jest nejjistější cesta k oklamání" a některé, kteří byli zvlášť milí, dokonce oslovoval psem nebo oslem.
OT: trochu nechápu, jak mohl Jiří Kejř napsat, že bylo Husovo odsouzení podle práva. Protože na koncilu odsoudili i Husovy české spisy, které nebyly přeloženy, takže je církevní otcové neznající češtinu neměli právo odsoudit. Jestli některý ochotný Čech (Páleč, de Causis) koncilu předložil nebo vypověděl přibližný obsah těchto spisů, tak bych se dost divil, kdyby si nic nepřimyslel nebo neobrátil obsah textu.
Jiří Motyčka píše:
Hus je pro nás krystalicky čistým hrdinou. A u Jeronýma Pražského, člověka z masa a kostí, k dlouholetému "přehlížení" mohlo přispět právě jeho lidsky pochopitelné selhání, kdy na chvíli zaváhal...
A vidíš, hejtmane, zrovna kvůli tomu je u mně Jeroným hrdina jak z antické báje. Fascinuje mně osobnostní vývoj a proměna osobnosti. Člověk se nerodí hrdinou, tím se stává v průběhu života. Je utvářen a formován svým okolím. Strach ze smrti je to, čím se vyznačuje každá lidská (a nejen lidská) bytost. U Jeronýma hrála skutečnost také jistá vystřízlivělost. Tolik let unikali s Husem nástrahám všech nepřátel, ale najednou spadla klec a Hus byl upálen a jeho čekalo to samé. Jeroným tak rád unikal a ještě raději se posmíval svým nepřátelům, ale teď již to nešlo, protože stál na okraji propasti a zaváhal. Strach ze smrti a kruté věznění a z toho vzniklá psychická i fyzická povolnost pak vykonaly své. Odvolal, ale netušíme, jestli odvolal i vnitřně. Podpis na odvolání byl jen črtem husího brku, důležité bylo, co v tu chvíli cítil uvnitř. Vnitřně dál věřil všemu, čemu Hus. Snad doufal, že znovu unikne z klícky, ale přepočítal se. Pak již přišlo dlouhé věznění a poslední Jeronýmovo vystoupení, kdy se doslova vysmíval omezenosti a anarchii v koncilu. Prostě na sebe vzal dobrovolně masku hrdiny a ve shromáždění vyvolal pěkné pobouření a měl z toho jistě dobrý pocit. Třeba to tak bylo. Avšak Jeroným je významná evropská osobnost a je ostuda, že stále nemá žádnou českou monografii.