Název: Čierna kráľovná Barbora Celjská (1392 – 1451)
autor: PhDr. Daniela Dvořáková, CSc
Vydalo: vydavateľstvo Rak a HÚ SAV, vydanie I. Budmerice, Bratislava 2013
Obal:


stručně o autorce:
D. Dvořáková se narodila v roce 1965 v Bratislavě. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského vystudovala odbor historie – archívnictví. Po studiích v roce 1991 nastoupila do HÚ SAV, do oddělení nejstarších dějin, kde působí dosud. V r. 1998 obhájila disertační práci s názvem Šlechta na Slovensku za Zikmunda Lucemburského (1387–1437) a získala titul CSc. Titul PhDr. jí byl udělen v následujícím roce. Dvořáková se věnuje výzkumu pozdněstředověkých dějin Uher, zvláště vládě Zikmunda Lucemburského. Ve svém výzkumu se orientuje nejen na problematiku šlechty, nýbrž zabývá se též otázkami dvorské kultury, komunikace a každodenního života ve středověku. Současně se též podílí na vydávání středověkých pramenů k dějinám Slovenska. Je jistě velkou znalkyní PVH diplomatiky, jak dokládá i tato recenzovaná kniha.

slovo autorky:
"V tieni výnimočného a slávneho Žigmunda sa celkom stráca jeho druhá manželka Barbora Celjská, ktorá prežila po jeho boku viac jako tridsať rokov a nesporne patrí k nejzaujímavejším ženským historickým postavám prvej polovice 15. storočia. Napriek tomu zostáva mimo pozornosti historikov. Aj sama som v knihe Ritier a jeho kráľ … venovala Barbore iba okrajovú a malú pozornosť … Stať o Barbore (v knize Ritier a jeho kráľ – pozn. JM) som nazvala Kráľovna so zlou povesťou. Dnes už viem, že by sa pokojne mohla volať Kráľovna s najhoršou povesťou. Máloktorá ženská postava našich dejín si totiž vytrpela od litarátov a historikov toľko príkoria a vstúpila do dejín s natoľko pošramocenou povesťou ako ona. V literatúre je Barbora systematicky očierňovaná už niekoľko stáročí, v historickej pamäti niektorých národov dostala dokonca přívlastok čierna kráľovná a premenila sa na mystickú či skôr démonickú postavu, ktorá sa stala súčasťou národného folklóru.
…
Verím, že predložená kniha prebudí záujem o Barboru Celjskú. Barboru zbavenú nánosov legiend a mýtov stvorených kedysi dávno jej nepriateľmi, ktorá už nebude viac v literatúre strašiť jako 'nemecká Messalina'. Hoci odstrániť legendu, ktorá žije už takmer šesťsto rokov, nebude jadnoduché."
Přesto se autor této recenze domnívá, že se to D. Dvořákové podařilo!

Obsah:
Úvod ...
I. Grófi Celjskí a Uhorsko
II. Barbora, z Božej milosti kráľovná uhorská (1405 - 1414)
III. Prvá dáma Európy (1414 - 1418)
IV. Manželská kríza a jej urovnanie (1419 - 1423)
V. Po druhý raz kráľovnou (1424 - 1430)
VI. Emancipovaná kráľovná (1430 - 1436)
VII. Cesta do Prahy a konflikt so Žigmundom (1436 - 1437)
VIII. Spravodlivý trest alebo sprisahanie? (1438 - 1439)
IX. Kráľovná v exile (144 - 1454)
X. Poškvrnená pamiatka. Ako sa rodí historická legenda
… záver
Nedílnou součástí publikace je pochopitelně i poznámkový aparát, edice pramenů, použitá literatura a rejstřík.

Největším přínosem recenzované knihy je skutečnost, že spolehlivě a se značnou mírou erudice boří mýty kolem císařovny Barbory Celské – a že jich nebylo málo! A na tomto zbořeništi je systematicky a cílevědomě budován nový, moderní pohled slovenské historičky D. Dvořákové.
Je vidět, že autorka knihy spolehlivě ovládá aplikaci PVH diplomatiky, když mapuje osudy a pohyb půvabné dámy Barbory Celské po velké šachovnici Evropy prostřednictvím desítek listin, které Barbora signovala a datovala na různých místech takřka celé Evropy a v průběhu dlouhých desetiletí.
Takto, krok za krokem, sleduje D. Dvořáková životopis pozoruhodné ženy, která držela prst na tepu doby. Spoustu pomluv, které Barboru vykreslují jako nevěrnici, prostopášnici a nenasytnou nymfomanku, bezbožnou ženu, ateistku nevěřící v posmrtný život a alchymistku zabývající se černou magií, mají na svědomí dva muži, nám dobře známí "výtečníci". Jsou to Kašpar Šlik, bezskrupulózní kariérista na dvorech Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského a Aeneas Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., jenž se ve svých dějepisných pracích, které oplývají značnými chybami a omyly, zabýval v negativních a očerňujících konotacích i Barborou Celskou.
Poté, co byla Barbora Celská – patrně neprávem – obviněna ze spiknutí proti manželovi Zikmundovi na samém konci jeho života, byly ji odebrány majetky v Horních Uhrách (nynější Slovensko) a byla internována na různých místech na Slovensku. Pak už měla věru málo zastánců a příznivců. Málokdo by je v této době hledal u českých husitů v čele s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, který ji v r. 1441 uvítal při zastávce v Chrudimi, cestou na Mělník, kdy se vracela z polského exilu. Skupina, která v Čechách prosazovala polskou kandidaturu na český trůn, s nebývalou neústupností požadovala na Albrechtu Habsburském propuštění Barbory Celské z internace jako součást jeho volební kapitulace. To, že našla zastání u mravokárných husitů by svědčilo spíše v Barbořin prospěch, alespoň co se týče jejích mravů.

Co říci závěrem? V první řadě je třeba zdůraznit to, že autorem této publikace je žena. Autor recenze si dovolí vyslovit přesvědčení, že je jenom dobře, že právě tuto publikaci napsala dáma slovenské historiografie. Zavilí mysoginové mi nyní namítnou, že to měl napsat naopak muž, protože ten by Barboře nenadržoval. Ano, možná nenadržoval, ale obávám se, že by zároveň nebyl objektivní a spíše by dopřál sluchu pomluvám Barbory. Tohle vše u D. Dvořákové domnívám se, nehrozí. Neměl jsem dojem, že by Barboře nekriticky fandila a tím přehlédla některé její nedostatky, které jistě měla také, jako každý jiný člověk bez ohledu na pohlaví.
Od této genderovové úvahy je třeba se nyní odpoutat a vyjádřit se rovněž k některým drobným nedostatkům, kterými kniha dle názoru recenzenta také disponuje. Nenalezl jich však mnoho. V publikaci je velký prostor věnován Barbořinu manželovi, a to nejen v obdobích, kdy Zikmund a Barbora prožívali společné okamžiky, které jsou často důkazem jejich upřímné lásky, nýbrž bohužel i v dobách, kdy byli na velký čas od sebe odloučeni. Dle skromného názoru recenzenta by si tato důležitá a moderní monografie rovněž zasloužila více barevných obrazových příloh (na kvalitnějším papíře!) a ne jenom na několika málo úvodních stranách.

Komu knihu doporučit? Jednoduchou odpovědí by bylo, že tomu, kdo se chce něco více dozvědět o Barboře Celské. Ale nejenom! Především by si ji měli přečíst ti, kteří Barboru znají jen z pomluv, jež se na ni navršily během jejího života pozemského i toho druhého. Zkrátka je to další biografie, která se tentokrát snaží o napravení pokřiveného obrazu římské císařovny v zrcadle staletí.
Knihu hodnotím známkou jedna.

Knihu jsem měl jenom v ruce, slyšel jsem přednášku na toto téma (v Brně), jinak jsem četl od autorky část Koně (neumím udělat stříšku nad o) a některé menší studie.

Autorka působí osobně strašně sympaticky, mile, pěkně přednáší a dobře píše. Její publikace ve všech aspektech překračují český standart. Podle mne jsou její knihy i dobře výpravné, se spoustou obrázků - což bude asi i vydavatelstvím.

Když se tohle porovnává třeba s Husitským stoletím, tak to prohrává, ale vůči běžným řadách českých dějin určitě ne.

_________________
https://www.e-stredovek.cz

... a fotek, které nafotil její manžel Dr. Pavel Dvořák, takto šéf a majitel v jedné osobě Vydavatelství Rak z Budmeric. Je to nepochybně užitečná rodinná spolupráce.
http://www.vydavatelstvorak.sk/sk/kontakt

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Aha, to sem nevěděl, tím se to vysvětluje

_________________
https://www.e-stredovek.cz

... a objevily se bohužel i na tomto DF.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... - zveřejňujeme s laskavým svolením autora níže uvedené recenze.

Už se to stalo tradicí. Knihy Daniely Dvořákové vycházejí z důkladné znalosti pramenů, jsou svižně napsané a vyznačují se skvostnou grafickou úpravou. Stejná slova lze bez rozpaků říci také o biografii Barbory Celjské, druhé choti Zikmunda Lucemburského a ženy, která v historické paměti střední Evropy zakotvila jako druhá Messalina a politická intrikánka. Slovenská badatelka však maluje jiný, podstatně sympatičtější obraz pozoruhodné a zřejmě i krásné královny.
Dříve než autorka přistoupila k rozsáhlé založenému pokusu změnit Barbořinu nevalnou image, zpřesnila její curriculum vitae. Z analýzy dostupných údajů vyplývá, že se dcera hraběte Hermanna II. Celjského a Anny ze Schaumburgu narodila nejspíš roku 1392, za Zikmunda se provdala krátce před 16. listopadem 1405, korunována uherskou královnou byla 6. prosince téhož roku, v průběhu ledna 1409 otěhotněla a někdy kolem 4. října porodila (možná v Tatě) dceru Alžbětu. Rekonstrukci základních životopisných dat zasadila Dvořáková do plasticky podaného dějinného rámce s důrazem na kulturně historické momenty (panovnické sňatky a svatby, křtiny, „adventus regis“, příkladně demonstrovaný na Zikmundově a Barbořině vstupu do Kostnice o Svaté noci 1414) i na čtenářsky vděčné záležitosti soukromého charakteru. Tak se prostřednictvím lékařského spisu dozvídáme, že Zikmund dlouho nemohl přivést svou druhou manželku do jiného stavu. To jen potvrzuje uvadající potenci posledních mužských členů lucemburské dynastie. Ryšavého panovníka trápily též ledvinové kameny, což, dodávám na základě vlastní zkušenosti, asi umocňovalo jeho pověstné výbuchy hněvu.
Nesmírně zajímavé jsou rovněž průhledy do historie hrabat Celjských, pocházejících z nynějšího Slovinska, vlastnících posléze statky v Slavonii a významně zasahujících do dějin rakouských, alpských, uherských a částečně i českých zemí. Jako tvrdá skála tu vyčnívá osobnost Hermanna II., jehož přičiněním pojal Zikmund Barboru za svou choť, zatímco vzdálená sestřenice Alžběta se stala druhou ženou polského krále Vladislava II. Jagellonského. Vzestup Celjských do nejvyšší středoevropské politiky ale nebyl prost rodinných tragédií. Dramatický příběh Fridricha II., jehož druhou manželku Veroniku Desenišku, utopili pochopové jejího tchána Hermanna II., v mnohém připomíná obdobný případ Albrechta III. Bavorského a jeho partnerky Anežky Bernauerové.
Za atraktivním textem se skrývají tisíce hodin badatelské práce, strávené studiem Barbořiných a Zikmundových listin a dalších souvisejících materiálů. Díky této úmorné činnosti Dvořáková dopodrobna vykreslila Barbořino majetkové zázemí, které z ní od roku 1424 učinilo nejbohatší osobu v Uhrách, a zároveň kategoricky přehodnotila dosavadní vžité pohledy na démonizovanou osobu. Ostatně změna historického nazírání je hlavním smyslem celé publikace. Některé autorčiny závěry lze bez rozpaků podepsat. Na prvním místě je to poznatek, že Johannes Wallenroth nebyl v druhé polovině druhého decennia 15. věku Barbořiným milencem, neboť se v její blízkosti pohyboval až v letech 1431-1435. Také vyprávění o královniných sexuálních eskapádách na Mělníce a o jejím údajném bezvěrectví patří nepochybně do říše smyšlenek. Jejich cílem bylo difamovat Barboru, udržující v té době těsné kontakty s husitskými politiky. Naproti tomu bych nevylučoval královnin zájem o alchymii, pěstovanou tehdy na mnoha panovnických dvorech.
K jisté opatrnosti však velí Dvořákovou poněkud idealizované Barbořino a Zikmundovo soužití, zvláště víme-li o opakujících se dlouhodobých manželských krizích (od prosince 1419 žila královna po pět let pod přísnou Lucemburkovou kuratelou), a také interpretace údajného Barbořina spiknutí, které v prosinci 1437 vedlo k jejímu zajetí a následnému odchodu z Uher. Autorka s odkazem na pečlivý rozbor pramenů pokládá celou konspiraci za účelovou smyšlenku, vytvořenou Barbořiným zetěm Albrechtem Habsburským, toužícím po záboru tchyniných uherských statků, a propagandisticky šířenou kancléřem Kašparem Šlikem a jeho přítelem Eneou Silviem Piccolominim. Vzdor této přesvědčivé analýze si dovoluji upozornit, že situace byla vzhledem k zájmům polské politiky, některých husitských představitelů i Rokycanových přívrženců přece jen komplikovanější. Ani Hynce Ptáček z Pirkštejna a Jiří Poděbradský Barboře jistě nepomáhali z vrozeného idealismu, nýbrž čistě pragmaticky. Její věnná města ležela ve východních Čechách, mocenské opoře rodící se Poděbradské jednoty, které se korunovaná česká královna v nejistých dobách interregna náramně hodila.
Ač Barbora asi nebyla tak dokonalá, jak se jeví na stránkách knihy, a mnohokrát předvedla otcovskou zarputilost i neústupnost, rozbořila Daniela Dvořáková četné historické stereotypy a vyvrátila mnohé smyšlenky. Znovu tak brilantně doložila, jak nezavršené a nejisté bývá historické poznání.

© Petr Čornej