Zkusím oprášit téma...
...často uvažuju nad tím, bylo-li možné zachránit lucemburskou dynastii před vymřením. Kupodivu se nabízejí 3 možnosti, které by mohly slavit úspěch. Je to samozřejmě kontrafaktuální historie, nicméně vycházím z reálných faktů.
Takže, pro začátek souhrn faktů. Třetí generace Lucemburků na českém trůnu čítala v roce 1378 při úmrtí Karla IV. tyto údy: Václav IV., Zikmund a Jan Zhořelecký z pražské rodové větve, a Jošt, Prokop a Jan Soběslav z větve moravské. Víme, že z pěti dospělých příslušníků této dynastie (Jan Soběslav byl zasvěcen církevní dráze, neboť se zdálo, že budoucnost dynastie je zajištěna, kdo však ví, třeba by to nakonec byl Jan Soběslav, kdo by plodil potomstvo, historie totiž umí být někdy velmi ironická) vzešly pouze dvě dcery, a to Eliška, dcera Jana Zhořeleckého (nar. 1390), a Alžběta (nar. 1409). Dynastie tedy vymřela po meči roku 1437, kdy Zikmund Lucemburský zemřel ve Znojmě. Pokračovala tedy po přeslici, ale přešla fakticky na Habsburky, avšak i tato dynastie vymřela po meči již roku 1457 smrtí Ladislava Pohrobka. Nuže, jaké byly alternativy předejít tomuto hořkému konci?
Teorie první -
Král Václav IV., který otázku nástupnictví za svého života prakticky neřešil, což je jeho neodpustitelnou chybou neboť byl dlouhá desetiletí hlavou rodu a také držitelem dvojího trůnu, v Říši a v Čechách, mohl tento problém zčásti, možná i zcela vyřešit, stačilo málo. Měl totiž neteř Elišku, již zmiňovanou dceru Jana Zhořeleckého, který zemřel roku 1396. Pokud by král reagoval energicky a s jasnou koncepcí, mohl Elišku formálně adoptovat, tedy stát se jejím opatrovníkem, nechat jí vychovávat na královském dvoře Praze a dát jí patřičné vzdělání i vědomí dynastické odpovědnosti. Až by přišel čas, našel by jí vhodného ženicha, například Wittelsbachy. Konala by se svatba a Václav IV. by mohl Eliščina manžela postupně uvádět jako svého následníka, možná jej i za svého života dát korunovat. Ano, vznikla by tím dynastie lucembursko-wittelsbašská, ale rod by mohl po přeslici pokračovat stejně, jako kdysi Přemyslovci. Navíc! S podporou Wittelsbachů by mohli Václav a jeho teoretický následník v budoucnu čelit pravděpodobným překážkám ze strany Zikmunda, který by se o své dědické právo jistě nedal bez boje obrat, neboť nástupnický řád počítal s výhradním právem mužských členů rodu, teprve poté mohly ke slovu přijít lucemburské ženy. Ovšem jak by se proti takovému kroku postavil například markrabě Jošt, těžko odhadnout. Přesto se tato možnost jeví jako možná
Šance na úspěch: 40%
Teorie druhá -
Tentokrát by odpovědnost vzal na svá bedra Zikmund. On jako jediný ze svých bratrů a bratranců měl dar plodnosti. S první manželkou o potomka však přišel a druhé manželství s Barborou Celjskou už brzy po svatbě (1408) krachlo a manželé žili odděleně. Kdyby byl Zikmund stejně dynasticky pyšný a odpovědný, jako jeho otec, mohl se pokusit o rozvázání manželství s Barborou. Poté by si mohl najít novou nevěstu a pokusit se s ní splodit syna. V době, o které mluvíme, tedy cca kolem roku 1410, už měl Zikmund sice hodně přes čtyřicet, ale byl stále velmi vitální, koneckonců i jeho otec se dědice dočkal až v podobně vysokém věku. A rozvázat manželství by nemusel být problém pro někoho, kdo byl od roku 1411 římským králem, a kdo de facto vyřešil papežské schizma a pomohl do Říma novému a jedinému papeži, od kterého mohl něco žádat na oplátku. A rozvázat manželství nebylo ve středověku sice běžné, ale ani ne nemožné. Své by o tom mohli vyprávět například oba Přemyslové. Ovšem stinnou stránku by bylo, že rozvodové řízení by se jistě protáhlo na celá léta a vzhledem k husitské revoluci, která přirozeně odčerpala Zikmundovu energii jiným směrem, není jisté, jestli by Zikmund stihl splodit syna. Šance na úspěch by zde ale byla vyšší, nežli v prvním případě.
Šance na úspěch: 55%
Teorie třetí -
Ta počítá s tím, že Eliška Zhořelecká (zemřela 1451) mohla po Zikmundově smrti v roce 1437 jakožto poslední žijící člen rodu snadno uplatnit dědická práva k lucemburskému panství. Tato možnost byla dokonce zvažována, ovšem byl zde vážný problém: Eliška byla v této době již dvojnásobnou vdovou bez živých potomků. Musela by se tedy za někoho provdat, to však již stárnoucí Eliška odmítla a navíc byla již dlouhá léta vytržena z českého prostředí, takže ani neměla hlubší zájem angažovat se kdesi v království, jehož stav po husitských válkách jí navíc vysloveně děsil. Sama se tedy dědického práva zřekla. Tato možnost je tedy nejméně pravděpodobná.
Šance na úspěch: 20%
Jak vidno, mnoho nadějí na uniknutí svému osudu Lucemburkové neměli. Že však o budoucnost svého rodinného dědictví ani jeden z jejích členů nebojoval a nástupnictví snadno a lacino předali Habsburkům, bylo nejen jejich osobním a kolektivním selháním, ale také pošlapáním památky velkého císaře a krále Karla IV.