Název: Hynce Ptáček z Pirkštejna - Opomíjený vítěz husitské revoluce
Autor: PhDr. Martin Šandera, Ph.D.
Vydalo: Nakladatelství Vyšehrad, Praha 2011
Počet stran: 200 stran
Orientační cena: 248 Kč
Obal:


Edice "Velké postavy českých dějin" nám v minulých letech představila hned řadu významných postav české historie, od panovníků Boleslava II. a Vratislava II., přes politiky Karla Kramáře a Arnošta z Pardubic, až po velké národní buditele Josefa Jungmanna a Františka Palackého. Poměrně úspěšná řada historických monografií z dílny našich předních historiků se husitského období dotkla již jednou, a to publikací o Petru Chelčickém. Doufejme, že v budoucnu se na husitské období zaměří edice ještě více, vždyť husitský věk dal českým zemím i Evropě mnoho významných mužů, kteří jen dokazují vyspělý duchovní i hmotný potenciál českého středověku.
Nyní vám představím čerstvě vydanou monografii o Hynci Ptáčkovi z Pirkštejna, ke kterému se česká historiografie až dodnes stavila nepochopitelně zády, ačkoliv se jednalo o významného představitele husitské stavovské obce a učitele a mentora Jiříka z Poděbrad, jenž se stal pokračovatelem státnického díla Ptáčka z Pirkštejna.

Autorem monografie je historik Martin Šandera působící na Historickém ústavu FF Univerzity v Hradci Králové. Martin Šandera se zaměřuje na české dějiny pozdního středověku, a to hlavně v oblasti politických a správních dějin. Jakožto krajský patriot a znalec místních archívů se Martin Šandera právem řadí mezi největší znalce pozdně středověkých dějin východních Čech, tedy prostředí, se kterým byl výrazně svázán právě Hynce Ptáček z Pirkštejna a později i Jiřík z Poděbrad. Zpracování monografie tak bylo svěřeno do těch nejsprávnějších rukou. O to více, že pan Šandera má i vlastnost, která nebývá u historiků zrovna denním chlebem: umí čtivě a záživně vypravovat historii.

Znalost východočeských archívů dokazuje autor již v první kapitole zaměřené na dějiny rodu Ptáčků z Pirkštejna a politický vzestup mladého Hynce Ptáčka z Pirkštejna. V další kapitole nás autor seznamuje s úlohou do té doby nepříliš známého příslušníka nižší východočeské šlechty, který přestoupil ke kališnické víře až v průběhu revoluce, v závěru husitských válek. Veká pozornost je věnována Ptáčkovi z Pirkštejna však až po roce 1437, kdy odešel ze scény poslední Lucemburk na českém trůnu a nastala nepříliš známá, přesto však pro další běh našich dějin klíčová doba let 1437 - 1457.

Doba konsolidace a hledání cest ke stabilizaci politických a náboženských poměrů v Českém království tvoří hlavní osu Ptáčkovy monografie. Je to jedině dobře, protože autor si je až příliš dobře vědom, že děje do roku 1437 jsou dobře probádaným úsekem husitského věku, ačkoliv ani zde nechybí bílých míst, které je ještě nutno doplnit. Krátká doba vlády Albrechta II. Habsburského, vznik landfrýdů roku 1440 a neúspěšný pokus o zvolení bavorského vévody Albrechta českým králem (korunu nepřijal) byly silně ovlivňovány politickým vlivem "nekorunovaného krále východních Čech" a muže, kterého Eneáš S. Piccolomini později hanlivě označil za kariéristu, který chtěl být "...raději prvním mezi kacíři, než prostředním mezi katolíky".

Ve skutečnosti, jak autor mnohokrát zdůrazňuje, byl Hynce Ptáček z Pirkštejna rozený politický talent a státník, jakých naše země měla vždy jako šafránu. Schopnost politického reálného kompromisu, jenž byl vždy příznivý zemi, a talent zchladit horké hlavy na obou stranách nesmiřitelného tábora katolíků a kališníků jasně dokazují, že Hynce Ptáček byl výjimečný muž a politik, který rozuměl potřebám země. Velkou měrou přispěl ke zklidnění poměrů v zemi zubožené dlouhou válkou a nepokoji. Sám také přispěl k dosažení kompromisu mezi radikálními a umírněnými kališníky, čímž zachránil výdobytky husitské revoluce. Nejdůležitější však bylo, že dokázal rozpoznat a rozvíjet nevšední politický talent a um u Jiříka z Poděbrad, ve kterém vždy viděl i přes rozdílnost věku svého přítele a politického dědice. Nespletl se.

Šanderova kniha je plná nových výsledků bádání o politickém i soukromém životě velkého muže českých dějin 15. století, které sice nijak výrazněji neposunou naše znalosti a náhled na české dějiny té doby, přinášejí ale střípkovité novinky do velké mozaiky výjímečného věku, který tak mnoho poznamenal naše dějiny. V tomto ohledu splnil autor úkol dokonale. Pro zájemce českých dějin v době mezi Lipany a Jiříkovým zvolením za českého krále je přečtení této knížky povinností a nutností.
Knihu hodnotím velmi vysoko a vytknu pouze běžný nešvar historiografických knih v posledních letech - poznámkový aparát, který zde zabírá rovnou jednu čtvrtinu celkového obsahu knihy. Zbytečně, bohužel...

Ještě by se zřejmě slušelo doplnit, že knihu lektorovali profesoři Petr Čornej a Vladimír Wolf.

Ano, mohu potvrdit.
Je to pochopitelně velice důležitá schopnost a já bych se nebál použít i termínu "talent", kterým ke škodě čtenářů a studentů ne všichni badatelé nejen ve vědní disciplíně zvané historie disponují, jak naznačuje i Napo_Leon. Recenzovaná knížka dokazuje, že Martin Šandera historii vskutku vyprávět umí.
Na straně 129 čteme: "... laskavý čtenář promine malou spekulaci ...".
Málokdy, pokud vůbec se můžeme těchto sympatických ohledů k čtenáři dočkat od autorů odborných textů. Ti většinou spekulují ostošest a je jim zcela lhostejno, co na to čtenář, nota bene nepoučený. Je však třeba zároveň konstatovat, že spekulace a hypotézy jsou nedílnou součástí historikovy instrumentální výbavy.

. . . . . . . . . . . . . . .(jejíž nedílnou součástí bylo hledání nového krále a spory o něj)
Ano.
A jak Šandera ve své publikaci dokládá, Ptáček uměl i prohrávat a nebránil se konstruktivním kompromisům. Z proher se dokázal poučit, protože jen idiot opakuje stejné chyby dvakrát, neřkuli vícekrát. Mnoho našich politiků, kteří Ptáčkovy politické předpoklady nemají, by si z něho mohlo a mělo vzít příklad. To by si však museli pozorně přečíst tuto subtilní knížku, což však u drtivé většiny z nich nehrozí.

Takto příkře jako hlavní recenzent bych si poznámkový aparát resp. jeho obsáhlost nedovolil posuzovat.
Tady jsou poznámky uvedeny až na konci knihy. Můžeme se dohadovat, co je "výhodnější", zda na konci knihy nebo pod čarou na konci každé stránky. Každá varianta má své pro i proti, ale poznámkový aparát nelze jednoduše zatratit jako nešvar.
Již se mi mnohokráte stalo, že jsem se z poznámky dozvěděl více než z textu, k němuž se vztahovala. Ba dokonce poznámka může nastavit směr dalšího poznání a poznávání. A to už vůbec nemluvím o nezbytné poznámce, která určuje zdroj, z něhož vychází číslem poznámky označená část textu. To ale neříkám vůbec nic nového a jsem si toho plně vědom! Pouze jsem považoval za důležité to znovu připomenout formou stručné, obecné taky poznámky.

Ještě se s dovolením krátce pozastavím u posledních tří kapitol této biografie, týkajících se povahy a soukromého života Hynce Ptáčka, jeho dominia a Ptáčkovy, dcery Markéty, která se zřejmě jako jediná z dětí dožila dospělosti.
Co se týče Ptáčkovy povahy, tak M. Šandera na základě dochovaných pramenů a historických souvislostí velice erudovaně odvozuje krok za krokem povahové vlastnosti pána na Ratajích a v Polné. Přesto bych si dovolil tvrdit, že i o tom lze s větší či menší pravděpodobností pouze spekulovat. Dokonce i zmínka současníka o něčích povahových vlastnostech může být velice subjektivní a nebo dokonce účelově pomlouvačná a tím pádem zavádějící.
Přehled Ptáčkova panství je velice srozumitelně prezentovaný a obsahuje zajímavé podrobnosti např. z oblasti fortifikačních systémů Ptáčkových hradů. Měli-li bychom Hynce Ptáčka dle jeho majetku zařadit dle současných sociologických kategorií, tak Šandera mu přiřkl postavení příslušníka "vyšší střední vrstvy" (str. 143).
Kapitolka o Ptáčkově dceři Markétě je pro autora této knihy rovněž příležitostí pro stručný popis vztahů mezi Markétiným otcem a Jiřím z Poděbrad, Markétiným tchánem (Poděbradův syn Viktorín pojal Markétu za svoji manželku). Šandera se zabývá i tím, proč k tomuto skoro mesaliančnímu sňatku došlo, když Viktorín mohl pomýšlet na nevěstu z nejvyšších evropských panovnických pater. Závěr této kapitolky se zabývá osudem Ptáčkova dědictví po Markétině smrti v r. 1469.
V samém závěru na str. 151 Šandera píše: "Cesta, kterou volil, vedla k cíli prospěšnému pro celou zem. Zahájil a zajistil naplnění toho, co svého času nedokázal ani Jan Žižka či Prokop Holý – sjednotit všechny, kdo vyznávali kalich, do jednoho mocného bloku do jednoho mocného bloku s ... plně respektovanou světskou a církevní hlavou." Budiž! Ale je třeba důrazně připomenout, že na sjednocovací "neschopy" Žižku a Prokopa Holého mohl Ptáček navázat. Bez nich by totiž nesjednotil nic ani brilantní politik Ptáčkova formátu, to je nutné zcela otevřeně konstatovat. Na Ptáčkovo (sjednocovací) dílo pak plynule navázal zase Jiří z Poděbrad.
Zajímavou součástí knížky je i hustě zaplněný "Ptáčkův itinerář" (str. 156, 157) pro léta 1424 až 1444, který svědčí o jeho hektickém a politikou vyplněném životě. Dle tohoto itineráře by se dalo říci, že Hynce skoro vůbec nezahálel a naplnil tak svůj relativně krátký život beze zbytku.

Leckdo by mohl ještě namítnout, že knížka není obsáhlá, protože vlastního textu o Ptáčkovi je "jen" něco kolem 150 stran. Jsem bytostně přesvědčen, že Šandera o Hynce Ptáčkovi z Pirkštejna řekl vše, co považoval za nutné sdělit. Ano, mohl se věnovat daleko šířeji politickým a geopolitickým souvislostem oněch 40 let, které byly Ptáčovi vyměřeny, a kniha by mohla mít klidně 300 i více stran. Pak by to nebyl text o Ptáčkovi, ale spíše o jeho době. Přesto pozorný a vnímavý čtenář i tohle v této subtilní knížce najde.

"Komu tedy tuto knihu doporučit?", nabízí se opět obligátní otázka. Hodně naznačil již hlavní recenzent a můj předřečník. Knihu lze doporučit každému, kdo se zajímá o podrobné CV tohoto bezesporu významného protagonisty husitské epochy a koho zajímají detaily, s nimiž se nemůže setkat v syntetických pracích o husitství našich předních husitologů.
Autor této stručné recenze hodnotí knihu známkou jedna.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Upozorňuji, že ukázka z této knihy je na netu zde: http://www.ivysehrad.cz/data/products/down_1925.pdf
Podle ukázky se kniha velmi dobře čte a je zajímavá.Trochu je mi v dnešní době je legrační jak bylo těžké sehnat krále do království, když dnes se o nejvyšší úřad zájemci perou. Samozřejmě, že chápu tehdejší zvyklosti následnictví.

Ano, s tím nelze, než souhlasit. Mě by kolikrát poznámkový a bibliografický aparát stačil místo vlastního textu. Navíc je téměř pravidlem, že bez poznámek a bibliografie bývá text často diskutabilní. I když do turistických publikací je zbytečné tyto "vymoženosti" vkládat, neboť jeho čtenáři nemají v úmyslu se něco dalšího dozvědět a tak jen suplují inteligentnější formu suvenýru. Což naštěstí není případ této řady publikací Vyšehradu.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

No já nevím, možná jsem asi četl jinou knihu ale mě přišla naopak suchopárná. Prokousal jsem se do půlky tak tak a pak toho nechal. Když to srovnám např. s Lipanskou křižovatkou, kterou jsem četl už po několikáté tak je mi líto. No každopádně ji měl Vyšehrad ve výprodeji za dvacku tak v pohodě.