Jiří Motyčka píše:
Zároveň však připouštím, že neméně důležité jsou i ... historická klimatologie ...
Já už když poprvé psal Kroniku, tak jsem si povšimnul, že se některé civilizační změny nápadně pojí s výraznějšími klimatickými změnami. V době Karla IV. bylo klima příznivé, což přispělo k hospodářskému rozvoji českých zemí, naopak na přelomu 20. a 30. let 15. století bylo neobvykle neklidné a nevyrovnané, což uspíšilo rozklad polních vojsk. V dob správcovství Jiříka z Poděbrad bylo opět příznivé, takže nastal hospodářský rozkvět, který dokonce vyústil v nadbytek a mírný blahobyt, což bylo po minulém půl století takřka zjevením, i když i J. Čechura (Lucemburkové na českém trůně, II. díl, Praha 2000) upozorňuje, že po roce 1434 se z českých zemí vyváželo jak obilí, tak i pivo, takže zase tak zle, že by lidé museli jíst hlínu nebo kůru stromů, nebylo. To jen pro stálé vojsko živobití nebylo, o to více, že okolní země tehdy postihla drahota a rejsy nepřinášely požadovanou píci pro koně a potraviny pro vojáky, z nichž někteří už měli válčení až po krk.
A to nemluvě o tom, jak klima poznamenalo novověké dějiny. Četl jsem zajímavou teorii, že Švédské království ve třicetilé válce vedla k výbojům a kořistění také snaha odlehčit království, na které dopadl klimatický výkyv, který přinesl výrazné ochlazení, které zemědělství nepřálo. A co teprve rok 1812, kdy Napoleon táhl do Ruska a nechal zde umrznout nejméně 400 000 vojáků. Natož ruská zima let 1941/1942, která Hitlerovi - naštěstí - zabránila dotáhnout bleskovou válku do konce (zřejmě stejně neúspěšnou, ale kdo ví, já bych to neriskoval).
) i pro laiky. Proto IMHO je historiografie i o vyprávění příběhu a to dokonce velice čtivým způsobem (to ve velké míře platí právě pro husitologii, ale nejenom pro ni). Zároveň však připouštím, že neméně důležité jsou i kulturní dějiny, dějiny umění, historická klimatologie, antropologie, sociologie ad. vědní discilíny i to, co uvádí Theodor [(1) a (2)].
