No a právě tím výrazem "ovlivněna (nebo ovlivněn) Duchem svatým" se dostáváme na "tenký led". Nemá zde asi smysl rozvádět kdo nebo co se tím může zaštítit. Vždy je velmi pravděpodobné, že je to lidská svévůle ve zlém i v dobrém.

A najdeme něco k tomuto artikulu i ve Starém zákoně?

Ano, například Druhá kniha Mojžíšova (Exodus) a Čtvrtá kniha Mojžíšova (Numeri):
"Promluvíš se všemi dovednými řemeslníky , které jsem naplnil duchem moudrosti; ti zhotoví Áronovi roucho, aby byl posvěcen a mohl mi sloužit jako kněz." (Ex 28, 3)
"Hospodin řekl Áronovi: 'V jejich zemi nebudeš mít mezi nimi dědictví ani podíl. Tvůj podíl i tvé dědictví uprostřed Izraelců jsem já. ...'" (Nu 18, 20)

v Páté knize Mojžíšově(Deuteronomium) čteme:
"Lévijští kněží, celý Léviův kmen, nebudou mít podíl ani dědictví s Izraelem. Budou živi z ohnivých obětí Hospodinových, tedy z jeho dědictví. Nebudou mít dědictví uprostřed svých bratří. Jejich dědictvím bude sám Hospodin, jak jim přislíbil." (Dt 18, 1-2)

A ještě Nový zákon, 1. epištola apoštola Pavla Timoteovi, 6. kapitola:
"Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost." (1Tm 6, 10-11)

Podrobnosti k výše uvedenému nalezneme v tomto manifestu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... a tato pasáž ze 6. kapitoly pokračuje ještě jistě neméně závažnými verši 9 až 11:
"Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! ..." (1Tm 6, 9-11)
Jsem přesvědčen, že doplňující komentář není třeba!

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... a ještě jeden ze 3. knihy Mojžíšovy (Leviticus):
"'Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli. Já jsem Hospodin, váš Bůh." (Lv 26, 1)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Takto píše apoštol Pavel ve druhé epištole ke svým bratřím v Korintu:
"Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť 'radostného dárce miluje Bůh'." (2K 9, 7)

Dle apoštola Pavla, když někdo dává ze svého, mělo by se to dít upřímně, nepokrytě, nezištně a dobrovolně, tedy od srdce. Takového dárce pak miluje i Bůh.
A takovými dárci byla jistě i většina z těch, kteří plnili kádě pro spolubratry na Táboře v jeho počátcích ...

upozornila: Dáša Nová

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Imperativ z třiadvacáté kapitoly 2. knihy Mojžíšovy (Exodu) zní:
"Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo." (Ex 23, 2)

Husité jistě velice dobře znali tento starozákonní verš. Takže, jak se asi tak mohli ztotožnit s většinovou církví tehdejší doby, resp. přidat se k ní, když páchala tolikeré zlo? Tento imperativ zavazuje zbožného křesťana k tomu, aby za určitých okolností jednal proti většině. Např. to znamená, že i kdyby se všichni kněží a preláti v církvi dopouštěli simonie (svatokupectví), tak husitský kněz se takhle chovat nemohl, či spíše nesměl ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Někdo možná s podivem zjistí, že se i v Bibli mluví o žoldu. Je to v deuterokanonické 1. knize Makabejské a v evangeliu podle Lukáše.
Jak to souvisí s husity? No, především s těmi válečníky, kteří už válčili za žold, tj. s husitskými žoldáky, nebo s těmi, kteří dostávali "aspoň" podíl na kořisti. Starali se snad oni, zda by mohli nalézti nějakou inspiraci v Bibli pro své peněžní příjmy za vojenskou činnost? To nevím, ale pokud někteří měli čirou náhodou problém se svým svědomím – jako že válčí za prachy –, pak se mohli obrátit k Písmu svatému …

Dlouhý nápis na bronzových deskách umístěných na sloupech na hoře Sijónu popisuje vítězství velekněze Šimeóna nad nepřáteli, který k tomu účelu vyzbrojil žoldnéřské vojsko, aby nepřítele mohl porazit. Proto součástí onoho nápisu je mj. i tato věta:
"Tu se postavil na odpor Šimeón a bojoval za svůj národ. Ze svého majetku věnoval mnoho peněz, aby vyzbrojil muže z vojska svého národa a vyplácel jim žold." (1Mak 14, 32)

Když začal Jan Křtitel křtít zástupy, ptali se ho obyčejní lidé i představitelé různých profesních skupin, co mají dělat, aby byli spaseni(?). "Tázali se ho i vojáci: 'A co máme dělat my?' Řekl jim: 'Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.'" (L 3, 14)
Je však zcela evidentní, že i husiti – např. při získávání zásob v době obléhání Plzně – se někdy proti výše uvedenému biblickému imperativu zpronevěřili.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V šesté kapitole druhé epištoly apoštola Pavla do Korintu čteme následují verš:
"... My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: 'Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.'" (2K 6,16)
Tím lidem je míněn izraelský lid, který byl Hospodinovým lidem vyvoleným.

Jak mohli tento verš pravděpodobně vnímat husitští Boží bojovníci? Oni sami sebe považovali za ty, které si vyvolil Bůh, aby přišli napravit zkažený svět ve jménu 4 pražských artikulů, které se staly husitským programem. Byla to pýcha, která husity přivedla na cestu tohoto samozvaného mesianizmu? Jsem přesvědčen, že nikoli. Husiti považovali svá přesvědčivá vítězství za Boží přízeň a odtud byl jen krůček k tomu, aby sami sebe vnímali jako ty vyvolené, které si Bůh vybral k nesnadné cestě směřující k nápravě světa.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

A tato Jakubova epištola pokračuje:
"Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno? Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: 'Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,' dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem." (Jk 2, 6-10)

Při definování akcentů na sociální rovnost v různých souvislostech a podobách vycházeli husiti právě z epištoly apoštola Jakuba, jak je z výše uvedeného zřejmé.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Po více jak roce a půl se vracíme do tohoto neprávem opomíjeného, byť hodně navštěvovaného a čteného tématu ...

Pasáž o lživých prorocích a o tom, podle čeho je lze poznat, kterou nalezneme v 7. kapitole evangelia podle Matouše, byla velice frekventovaná u husitských kazatelů, a to nejenom po výbuchu revoluce, nýbrž i v předrevolučních časech. Tehdy možná dokonce ještě více ...
"Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. …" (Mt 7, 15-16)
Živě si dovedu představit kázání na tuto perikopu u vášnivého kazatele od Panny Marie Sněžné Jana Želivského nebo třeba Václava Korandy st.

Kdo byli vlastně ti lživí proroci? Ve starozákonních dobách to mohli být nepraví proroci Hospodinovi, kteří za slovo Hospodinovo vydávali něco, co jím objektivně být nemohlo. Nebo to byli kněží rozmanitých polyteistických náboženství.
V Ježíšově době a v raném křesťanství to mohli být např. představitelé "konkurenčních" židovských proudů např. zelóti nebo sikáriové, kteří však svůj postoj (vyvolat povstání proti římské nadvládě) nijak netajili, takže to byli vlastně "vlci" bez oné ovčí kamufláže. Jejich postoje šly přímo proti kristovskému pacifizmu. Avšak pravými "vlky v rouše beránčím" byli nepochybně představitelé sofistikovaných heretických proudů i uvnitř křesťanských sborů, např. gnostici, představitelé arianizmu, doketizmu ajv.
A v dnešní době? Jsou to třeba hlasatelé jednoduchých řešení, např. uprchlické krize. To je hodně aktuální! Také ne každý, kdo se dovolává křesťanství a jeho hodnot nebo se dokonce dovolává křesťanského Boha, mluví skutečně jeho jménem. Ano, takových proroků se opravdu střezme! Pozor na ně! A jak je poznáme? No, mnohdy to je docela obtížné. Lze je poznat podle jejich skutků, avšak zejména podle toho, co všechno zlého působení těchto navenek "slušných" lidí může způsobit nebo dokonce už způsobilo. Pozor na důsledky jejich jednání!

Ale koho asi tak mohli mít na mysli husitští kazatelé, když kázali o falešných prorocích přicházejících jako vlci hltaví a navíc kamuflovaní beránčím rouchem? A podle čeho tyto nebezpečné pokrytce bylo lze poznat, když byli tak umně maskovaní?
Falešnými proroky byli obecně všichni ti, kteří oděni do krasomluvy, šířili od počátku 15. věku ohavné a lživé pomluvy o Českém království, jako o kacířské zemi a o reformátorech této země.
Dále pak ti představitelé katolické církve, kteří ostře vystupovali proti přijímání podobojí se zdánlivě pregnantním a pokrytecky starostlivým zdůvodněním (aby se posvěcené víno nevylilo při dopravě k umírajícímu). Pravili též, že co jednou "neomylná" církev zavedla (podobojí), může ta samá církev i zrušit. "Vlci v rouše beránčím" byli ti představitelé kléru, kteří v přepychových ornátech hlásali, že neadekvátní majetky spojené s mnohoobročnictvím nutně potřebují k vykonávaní své služby či úřadu a snažili se to nějak komplikovaně biblicky zdůvodnit. Vlky byli také ti, kteří odmítali svobodné hlásání slova božího pod rouškou teze, že jen ortodoxní katolický kněz může vést liturgii a kazatelskou činnost, navíc v latině, otočen čelem k oltáři a zády k auditoriu.
Falešnými proroky byli i vyhlašovatelé křížových výprav, které byly svolávány pod "beránčí" rouškou svaté války a pod korouhvemi s křížem proti českým kacířům ajv.

"Po jejich ovoci je poznáte." Co je tím míněno? Jejich ovocem mohou být zjevné skutky (kruciáty), ale také to, co jejich verbální nebo písemné projevy mohou způsobit, jaké mohou mít důsledky, zda pozitivní nebo v případě lžiproroků negativní, s fatálními másledky. Jejich ovoce je pak veskrze nekvalitní, trpké nebo shnilé. A podle toho je poznáte, bohužel nemusí to být hned. A od toho tady byli husitští kazatelé, aby prostřednictvím Písma na tyto falešné proroky a jejich, třeba ještě nezralé ovoce, poukazovali a tak je odhalovali tím, že jim strhávali "roucho beránčí".

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Zjevení Janovo a proroci byly často citovanými pasážemi z Bible především v rané fázi revolučního období.
"A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: 'Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí …'" (Zj 21, 3-4)
"Pohleď na Sijón, město našich slavností! Tvé oči spatří Jeruzalém, nivu poklidnou, stan, který nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy a z jehož provazů se žádný nepřetrhne." (Iz 33, 20)

Shromáždění na horách měla pro člověka našeho věku těžko popsatelnou atmosféru. Účastníci těchto shromáždění však během nich pociťovali nevýslovné štěstí, jež pramenilo z vědomí Boží přítomnosti a křesťanské sounáležitosti.
Bratři a sestry sem mnohdy putovali několik dní a mnoho kilometrů. Když poutníci dorazili na místo, mohli se účastnit bohoslužby, kterou vedli kněží, v nichž lidé v oné zjitřené době spatřovali nejen šiřitele Božích pravd, ale i soudobé proroky, pravé sluhy Boží a vykladače Písem. Bohoslužby se konaly pod širým nebem nebo v přenosném stanu. A právě takový stan byl oním příbytkem Božím uprostřed lidí, který nikdo nestrhne, protože jeho kolíky jsou pevně zaraženy v zemi a stan napínají pevné stanové provazy. Vždyť to je přece ta pasáž z třiatřicáté kapitoly proroka Izajáše. Stan byl také symbolem nebeského Jeruzaléma.
Byli přesvědčeni, že Bůh je mezi nimi, je tedy účasten jejich shromáždění a utěší je v každém jejich soužení, zmírní jejich bol a osuší slzy, kterých bylo tehda požehnaně. Pouť tímto slzavým údolím nebyla věru snadná.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Úvod sedmnácté kapitoly evangelia podle Matouše pojednává o proměnění Páně na vysoké hoře jako znamení, že Ježíš je Božím synem.
"Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý." (Mt 17, 1-2)

Již prvotní křesťané ztotožňovali tuto vysokou horu s horou Tábor, k níž se váže také starozákonní příběh o Deboře. Křesťanům však poněkud více konvenovalo právě to, že na této hoře došlo k proměnění Páně, což bez zaváhání přejali pochopitelně i husité. Na Hradišti hory Tábor vybudovali na přelomu 15. a 16. st. kostel s patrociniem "Proměnění Páně na hoře Tábor", který stojí na místě původního dřevěného kostelíka. Jihočeští husité se proto nazývali táboři či táborité.
Tak jako tři apoštolové na hoře (Tábor) rozpoznali ve svém Mistru Syna božího, tak i husité na svých horách pojmenovaných Tábor poznávali závazný zákon Boží a jeho věčnou a nezaměnitelnou platnost.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Rovněž v žalmu sedmadvacátém se praví o stanu jako Hospodinově příbytku, v němž schová každého, kdo v něho věří, a vyzvedne do výše na skálu, resp. horu. V Jeho stanu se pak bude obětovat, resp. budou vysluhovat bohoslužby za zpěvu písní a odříkávání žalmů ...
"On mě ve zlý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne. Již teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem. V jeho stanu budu obětovat své oběti za hlaholu polnic, budu zpívat, prozpěvovat žalmy Hospodinu." (Ž 27, 5-6)

BTW. Celý Žalm 27 je velice aktuální v těchto časech plných násilí, protože nabádá k životu beze strachu a žalmista jasně pojmenovává Toho, na něhož je možné bez bázně a strachů se spolehnout: "Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat." (3. verš) ... a nikdy si nebudu zoufat. I kdyby se proti mně zvedlo všechno Zlo světa, tak Hospodin mě ochrání, protože mu věřím: "I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí. Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší. Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých!" (Ž 27, 10-13)
Tu zvýrazněnou pasáž z žalmu sedmadvacátého (verš 12) si jistě také mistr Jan Hus připomínal ve svém kostnickém žaláři.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Goliáš i ve filmu vypadá jako křižák a David jako práče:
https://www.youtube.com/watch?v=cxeAXoLIQ1Y&feature=share

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

U proroka Ozeáše nalezneme tento prostinký verš:
"Krmí se oběťmi mého lidu za hřích, přiklánějí se k jeho nepravostem." (Oz 4, 8 )

Jak s ním husitští exegeti naložili? No, aplikovali ho především na život v klášterech. Podle nich tento biblický verš vypovídá o nehodných obyvatelích klášterů, které byly solí v husitských očích.
Použili ho jako pádného argumentu proti řeholníkům, kteří příživnickým životem zneužívali pokání svých prostých oveček za jejich hříchy. Ukládali jim jaké druhy "obětí" mají přinášet svým pastýřům za ony hříchy, jichž se měli dopouštět. A protože svatokupectví bylo rozšířeným fenoménem v oné době, tak řeholníci dávali přednost penězům. Tím nejenže se přikláněli k nepravostem hřešících prostých věřících, ba dokonce je svými hříchy i předčili.

K tomu viz také ještě sem ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)