Pokračující zesvětštění třídí národ podle jiných hodnot, než které rozhodovaly v diskutovaných obdobích [tj. od gotiky po novověk]. Tehdejší náboženské boje už nepatřily k aktuální tématice, ba ztratily namnoze vůbec na srozumitelnosti. Zaujetí pro ně se vytvářelo jenom tím, že se reinterpretovaly v duchu soudobých hodnot. Podle těchto hodnot, směřujících především ke svobodě osobní i národní, se vztah k minulosti vyhraňoval do tří odpovědí:

První, založená Palackým, podepřená koncem století Masarykem a později alespoň navenek, ovšem v proměněné reinterpretaci přijatá socialisty, pohlížela k husitství a k pozdější domácí reformaci jako k vrcholu dějinného vývoje u nás, ale i v Evropě. Tragická nespojitost národního bytí se měla překonat navázáním na jejich snahy v duchu novodobých potřeb.

Druhá odpověď nepopírala velikost minulosti, ale považovala ji za ukončenou a pro další národní snahy za bezvýznamnou. Pro obrozený národ v době, do níž je vnějšími podmínkami postaven, mají prvořadé místo otázky národního zájmu a existence. Jde o realistické vidění vlastní situace a jejích možností. Národ je katolický a netouží po změně, je národem drobných lidí s vlastnostmi odpovídajícími jejich neheroickému, ale houževnatému postoji k životu. Na nich je možno stavět. Národní program musí odpovídat potřebě shody se silami, na nichž jeho osud závisí, a prospěšně je využívat. Je to v podstatě stanovisko Pekařovo a později Peroutkovo.

Třetí odpověď byla katolická. Bylo samozřejmé a tradiční, že odmítá reformaci a zdůrazňuje spojitost od počátku přijetí křesťanství, potvrzeného domácími světci. Vrcholem dějin je pro ni dlouho doba Karla IV., doba duchovní, kulturní a mocenské jednoty a síly spojených zemí celé České koruny. Je to údobí zlatého věku, jaký se později do Čech už nevrátil. Rekatolizace je pouze návrat ke křesťanské univerzalitě, posvěcené od počátku národními světci.

Je škoda, že neproblematickou epochu Karla IV. vyměnili později Pekařovou inspirací za dobu triumfující barokní protireformace. Dostávají se sami se sebou do vnitřního sporu, když z jedné strany apelují na lidská práva a z druhé glorifikují epochu nejtvrdšího duchovního násilí, jež měla pro národní bytí následky tak osudné. Je to také doba prvního retušování dějin a zahlazování národní paměti, proti čemuž dnes oprávněně a za celý národ protestují. [Psáno v dubnu 1985.]
(s. 252n)

Zakladatel moderní české historiografie vytvořil paradigma, které v hlavním proudu české vědy přežívalo donedávna. Tomek, Masaryk, Goll, Pekař, Novotný, Krofta, Nejedlý, Urbánek, a v počátcích své dráhy též Macek, Kejř i Šmahel, ať už s Palackým souhlasili, rozvíjeli a modifikovali jeho myšlenky nebo s ním polemizovali a měnili jeho hodnotící znaménka, vždy se víceméně přidržovali optiky, pojmů a parametrů, které nastavil. (s. 15)

Má-li však [současná husitologie], v souladu se soudobými trendy světového dějepisectví, uchopit husitství nejen v jeho vnějších politických a sociálních souvislostech, nýbrž především zevnitř, tak aby alespoň částečně, navzdory všem omezením, pronikla hlouběji do tehdejší mentality, potom jí nezbývá než změnit vžitou optiku, tj. číst prameny s Biblí v ruce, vnímat středověkou obraznost, porozumět dobovému jazyku a přihlížet k textům, které bádání 19. a 20. věku z nejrůznějších důvodů nebralo dostatečně v potaz. (s. 21)

... Znamená však skutečně ona „změna optiky“, o níž píše Petr Čornej, tolik zásadní zlom? ...

... Prozatím to nechám spát, ale připomenu a objasním, jakmile natrefím na vhodnou příležitost či souvislost, k níž se věc bude hodit a do ní i zapadat ...

... Jakmile budu mít trochu času, chtěl bych reagovat též v tématu věnovaném recenzi Čornejovy knihy (Světla a stíny husitství), kde by mohl být patrnější můj postoj ...