Když jsem si nedávno pročítal knihu od F. M. Bartoše "Čechy v dubě Husově", tak jsem si vlastně uvědomil, že Hus byl v Kostnici upálen jiným způsobem, než jaký se zakořenil v historickém povědomí, a který všichni tak dobře známe z romantických obrázků 19. a 20. století. Může za to částečně i Vávrův film z roku 1955 "Jan Hus". Naše většinové představy o upálení Husa jsou přibližně tyto:









Podle této představy byl Hus upálen tak, že byl řetězy připoután ke kůlu, který by zaražen do země, a kolem kterého byly navrstveny otepy a sláma přibližně do výše Husových kolen. Taková hranice se velmi bežně používala v našem středoevropském regionu, ale i v Anglii a Španělsku, neboť přitažlivost tohoto způsobu upálení spočívala v jeho psychologickém dopadu na obecenstvo. Odsouzenec byl totiž i přes hustý dým, který z hranice zanedlouho stoupal, stále viditelný. Lépe řečeno bylo vidět jeho hořící tělo. To mělo sloužit jako výstraha, a proto se taková hranice nejčastěji používala pro upravdu odsouzeníhodné zločence a kacíře. Není tedy divu, že historická paměť si tuto hranici spojila s Husovou popravou.

Jenže Hus byl upálen na jiném typu hranice. Víme to ze spolehlivého zdroje, kterým je vyprávění Petra z Mladoňovic. Ten byl jak známo osobně přítomen Husovu procesu (zda-li i očitým svědkem jeho smrti však nelze 100% doložit, ale i přesto mohl mít a také zřejmě měl zprávy z první ruky). Když Husa přivedli na popraviště a katovy pacholci jej přivázali ke kůlu, píše: "...svazky dříví promíšené slamou obložili kolem jeho těla tak stojícího až po bradu." Hus tak byl popraven na hranici způsobem, o kterém historik francouzského původu Martin Monestier, jenž se zabývá historií trestu smrti, napsal ve své knize "Historie trestu smrti" z roku 1994 následující:

"Při něm byl odsouzený zahrnut otepmi jako skořápkou ze všech stran. Princip tohoto postupu popisuje anonymní dílo z 18. století: ,Když byl zločinec odsouzen k ars, to jest k upálení, byl do země mezi hromadu dřeva zasazen velký kůl a okolo něho byla zhruba do výše člověka postavena hranice tvořená jednotlivými vrstvami polen a slámy. Kat a jeho pacholci však nechali okolo kůlu tolik místa, aby tam odsouzený mohl stát, a také ponechali volný průchod, kudy ho pak na hranici přivedli... Pak ho úzkým otvorem, který tam byl za tímto účelem ponechán, zavedli do nitra hranice a pevně ho přivázali provazy a řetězy ke kůlu. Poté zaplnili místa, jež byla dosud ponechána prázdná, poleny a slámou, takže odsouzenec byl jimi zcela obklopen, načež zapálili oheň ze všech stran najednou. Plameny pak nešťastníka pomalu stravovaly., Roku 1415 Jan Hus - český národní hrdina - v Kostnici a několik dalších slavných odsouzenců, mezi nimi i Johanka z Arku, byli upáleni právě na tomto typu hranice, i když je lidová obrazotvornost zpravidla znázorňuje stojící na otepích..."

Zvýraznil jsem větu "pomalu stravovaly", protože tento druh hranice byl strašlivější, než hranice obyčejná, na které odsouzenec zpravidla umíral po několika minutách vlivem udušení ze spalované slámy a dřeva. V druhém případě odsouzenec umíral o něco déle, než pozbyl vědomí následkem těžkých popálenin a utrpěného šoku. Není bez zajímavosti, že první vyobrazení Husovy popravy tuto hranici skutečně zachycují. Viz například obraz ze spišské kroniky z roku 1485:



Tak tedy zemřel Mistr Jan Hus, velikán českých dějin, který se nezalekl ani tváří v tvář odpudivé smrti. Otázka ovšem je, proč byla v Husově případě zvolena právě tato hranice, která se v německých zemích běžně nepoužívala. Odpověď jsem možná i našel. Tato hranice se užívala hlavně v Anglii, Itálii a Francii. A protože v Kostnici byl výkvět učených mistrů a inkviziturů právě z těchto zemích - nejvíce z Itálie - tak je pravděpodobné, že byl Husovi určen tento typ hranice, kterou Husovy soudci dobře znali a někteří jí i viděli v praxi...

_________________

Jinými slovy - Husova hranice byla o trošku vyšší, než jak ji všichni z historických schematisovaných kreseb známe.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

I tak by se to dalo zjednodušeně řečeno interpretovat.

_________________

Předně děkuji bratru Napo_Leonovi za podnětný příspěvek!
Tato dvě místa stojí vůči sobě v jistém napětí, i když se nevylučují. Zajímalo by mne, zda se v některých oblastech užívaly oba způsoby, anebo vždy pouze jeden (anebo žádný) z nich. Pokud někde oba, pak na základě čeho se rozhodovalo pro ten či onen? (A nakonec samozřejmě, jak tomu bylo konkrétně v Kostnici?)

Předem bych varoval před bezděčným a unáhleným podsouváním současných pohnutek (záměr odstrašit, úmysl působit utrpení). Ty samozřejmě možné jsou, ale bylo by zapotřebí je nějak odůvodnit nebo doložit. Mohou být dobrou výchozí domněnkou, potřebují však zdůvodnění a vysvětlení. – Snaha poskytnout člověku „srozumitelné znamení“ zahrnovala kromě zmíněné podívané, také určitý symbolický význam. Např. zrada se často trestala rozčtvrcením proto, že se soudilo, že zrádce je ve své duši rozpolcen (tj. rozdělil svou oddanost), je tudíž „náležité“, aby bylo trestem rozděleno také jeho tělo. Tím se nejen pouští hrůza, na odiv se staví ne pouze utrpení, nýbrž „smysl“ celého případu – podstata zločinu. Hrálo toto nějakou úlohu ve volbě způsobu upálení?

Tomu mám rozumět jak?
Jako: „jsme výkvět, upálíme si ho tak, jak jsme zvyklí u nás doma“? Anebo: „máme tu na návštěvě výkvět Evropy, tak je uctíme a potěšíme, jejich obyčejem“? – Obojí bych pokládal za nedostatečně odůvodněnou (a řekl bych i nepravděpodobnou) domněnku. To nemají být slova odsudku nebo výtka, nýbrž povzbuzení: Pátrejme dál, určitě se tu najde někdo, kdo by k tomu dokázal něco významného říci!

Já bych měl spíše dotazy: Byl Jeroným Pražský upálen stejným způsobem*? Pokud odlišným, tedy proč? Pokud stejným, upalovalo se v Kostnici vůbec jiným způsobem – pokud i jiným, na základě čeho se rozhodovalo pro ten či onen?

Já sám, podle svých dosti skrovných znalostí, bych předpokládal, že Hus byl předán „světskému rameni“ a to se zachovalo podle místních zákonů. (Domnívám se, že pro zatvrzelé setrvávání a hlásání heretických myšlenek, byl druh popravy asi obecně stejný, totiž upálení, avšak způsob provedení se mohl řídit krajově odlišnými kriterii, která neznám.) – Může ty mé dohady někdo z vás něčím podpořit, nebo vyvrátit?

* "Byl svlečen do naha, jen kolem beder měl jakýsi kus plátna. Dřívím byl pak obložen až k hlavě," citoval tu bratr Jiří Motyčka.

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Není zač, přeci jen už tu někdo musel po delší době napsat něco podnětného I když uznávám, že podobné téma se může některým zdát jako nevýznamné a podružné. Je jisté, že podobné téma se už někdy řešilo, ale tady na foru jsem ho nenašel, a tak jsem se rozhodl ho sem umístit.

Zcela určitě se oba způsoby upálení používaly ve většině evropských zemí, a to nejen v křesťanském světě, ale víme, že se upalovalo i ve starověkém Egyptě a Římě, stejně tak jako u barbarských národů, například u Galů. Jde tedy o to, který způsob upálení byl častější. Jak už jsem zmiňoval, tak lze s jistou mírou obezřetnosti považovat častější způsob popravy na vysoké hranici v jižních a západoevropských zemích - tedy Itálie, Španělsko, Francie nebo Anglie. U nás - myšleno střední Evropa - byl daleko běžnější způsob upálení na klasické hranici. Na zbytek otázky zkusím odpovědět záhy...

Dovolím si říci, že středověké hrdelní tresty, které vycházely ze starověkých zákoníků velkých říší Byboloňanů, Chatitů či Syřanů, byly uplatňovány podle základního principu: odsouzencův trest není smrt sama tak, jak to chápe moderní civilizace (tedy tam kde trest smrti přetrval) ve stylu: "Za zločin je adekvátním trestem smrt", ale naopak samo utrpení odsouzence provázené hrdelní trest. Bolestí měl odsouzenec zaplatit za zločin a utrpením si vykoupit provinění. Středověká mentalita chápala smrt jinak než člověk na přelomu 2. a 3. tisíciletí.

Ano, určitě. Dobrá a vhodná otázka. Přesnou odpověď asi nikdy nebudeme mít, jelikož upálení je jedním z nejstarších zaznamenaných trestů smrti, a to ještě spolu s utopením a pověšením. Pokud mohu ocitovat již zmiňovanou publikaci M. Monestiera, tak se zde praví:

"...mnoho historiků se domnívá, že starobylost a častý výskyt ohně jako prostředku potrestání souvisí, podobně jako u vody, s náboženským původem hrdelního trestu. Protože oheň a voda byly pokládány za očistné živly, řídily se exekuce často obětními rituály. Toto očistné pojetí přežilo do 18. století, a po celá předcházející staletí byli ohněm popravováni především zločinci usvědčení ze sexuálních zločinů, z čarodějnictví a z kacířství, tedy v tehdejším pojetí ze zločinů proti víře."

K přitažlivosti trestu smrti upálením se řadí nejen bolestivý způsob smrti odsouzence, ale i snadnost exekuce, a to i ve velkém měřítku. Upalovalo se mnohdy i po celých skupinách. Jeden český příklad za všechny. Po bitvě u Lipan byli zajatci z rozprášeného bratrsko-sirotčího vojska zahnány po desítkách do stodol a hromadně upáleni.

Jinak i Husově upálení předcházel náboženský rituál vyobcování z církve a předání odsouzeného Husa světské ruce k upálení. Nešlo jen o akt samotný, ale i potrestání a ponížení zatvrzelého kacíře.

Byla to hypotéza založená výhradně na selském rozumu a vypálená od boku. Ovšem jak by někteří řekli, i špatná hypotéza je lepší než žádná, jelikož rozproudí diskuzi, která může v některých případech vést i k uspokojivé odpovědi. Mé myšlenkové pochody byly tyto: Husův proces v Kostnici byl veden velmi důkladně - i když ne zcela objektivně, jak by podotkl J. Motyčka - a na základě tehdy univerzálních teologicko-právních kritérií z pařížské Sorbonny a římské kurie. Pokud se ve Francii a Itálii používal pro zatvrzelé kacíře trest na vysoké hranici, tak by bylo jen jaksi logické, že když měli mistři a doktoři z těchto zemí při zasedáních převahu, že by zvítězil tento trest smrti. Aniž bych to chtěl nějak zlehčovat, mohlo se klidně jednat i o jakousi dohodu "mimo záznam" některých mistrů s kostnickým primátorem, jemuž náležel světský dohled nad městem i nad tím, co se dělo vně kostnických městských hradeb. Do jeho kompetence spadaly i hrdelní tresty. Takže tu mohla vzniknout nějaká dohoda o tom, proč nenapálit Husovi rovnou zostřený trest upálení. Šlo koneckonců i o to, aby Hus v poslední chvíli couvl a odvolal. Psychologický efekt svou roli hrál. Hus se i přes své velké morální hodnoty smrti bál. Na odsouzence muselo zapůsobit mnohem více, když ho přivázeli ke kůlu a do výše brady mu vystavěli hranici, než kdyby měl hranici pod kolena. Vždyť ještě ve chvíli, kdy byla hranice navrstvena a katovy pacholci drželi v rukou zapálené pochodně, přistoupil k Husovi někdo ze světských knížat - omlouvám se, ale nevím přesně kdo to byl, snad rýnský falckrabí - a v poslední možné chvíli vyzval Husa, ať odvolá. Vygradované to měli vskutku velkolepě.

Jeroným Pražský byl upálen stejným způsobem jako Hus, tedy hranice navrstvená až k hlavě. I v jeho případě nejspíše hrály roli výše uvedené argumenty. O dalších popravách v Kostnici nic nevím, to se přiznám bez mučení. Opět zajímavá otázka, na kterou bych také rád znal odpověď. Husova a Jeronýmova poprava byla však v Kostnici nejslavnější, nejznámnější a nejvýznamnější, přičemž vzbudila pozornost v celém tehdejším křesťanském světě.

Je tu možné i jedno vysvětlení, které je tak prosté, že by mohlo být i správné. Vysoká hranice se více než ta obvyklá stavěla i na území dnešního Švýcarska, kam je z Kostnice jak by kamenem dohodil. Tudíž tu mohla skutečně býti uplatněna "místní kritéria".

Nevím odkud J. Motyčka citoval, ale má pravdu.

_________________

Mně se ten námět rozhodně nejeví jako nevýznamný nebo podružný. A má to i své obecnější důvody, není to jen má soukromá záliba. Zůstal bych však jen u toho způsobu upálení, aby se téma nerozplizlo příliš do šířky. Ono to možná i tak naváže spoustu souvislostí.

Slovům „oba způsoby upálení se používaly ve většině evropských zemí“ (nekřesťanské země nechme v naší záležitosti stranou) mám rozumět tak, že „oba současně“? Vaše následující vyjádření o tom, kde co bylo běžnější, mne v tom poněkud znejistilo. Nejde mi o to, kde co bylo běžnější, nýbrž zda se někde (a konkrétně pak v Kostnici) používaly oba způsoby a pokud ano, jakými kriterii se řídila volba mezi nimi! (Domnívám se totiž, že tato volba náležela světskému soudu, který se rozhodoval na základě podkladů předaných soudem církevním a podle místních zvyklostí.)
To „nejprostší vysvětlení“, které zmiňujete v závěru, to byl právě jeden z mých návrhů-dohadů: Že totiž „druhý způsob“ byl použit možná jen proto, že jiný se ve městě či oblasti ani nepoužíval. Rozdíl oproti Jeronýmovi Pražskému (který zemřel smrtí krutější) totiž nebyl ve zmiňovaných dvou způsobech, nýbrž v tom, že tomu druhému nebyla hranice polita smůlou (údajně), takže oheň byl pomalejší. Nedošlo ani k udušení jako u nízké hranice, ani k „zalknutí plameny“ jako u vysoké smolné hranice. (Omlouvám se, že hned nedokážu dohledat prameny, ale i kdybych se mýlil, ten rozdíl v rychlém a pomalém ohni by měl platit jako onen důvod, proč je právem Jeronýmova smrt pokládána za krutější.)

Mne ta otázka zaujala z tohoto důvodu: Kde ležela hranice rozhodování mezi církevní a světskou mocí? Čili o čem (záležitost) ta která strana a na základě čeho (kriterium) rozhodovala? Zde pak konkrétně pokud jde o způsoby upálení, ne o upálení samo.

Pohnutkou mi pak bylo, že jste rozhodnutí o způsobu upálení přiřknul v domněnce církevním soudcům, případně ohledům světských na ty církevní. To jsem pokládal za nepravděpodobné. (Soudím, že proces s Husem byl „věcný“ přinejmenším v tom smyslu, že rozsudek či trest nemohl být zdůvodněn prostým přáním někoho, byť mocného, kdo neměl v dané věci pravomoc. Podezření na „mimosoudní“ ovlivnění by vyžadovalo nějaký, alespoň nepřímý doklad.) Jistěže rozsudek církevního soudu mohl do značné míry předurčovat či vymezovat podobu trestu (např. ono upálení), zároveň však mám za to, že o ní nerozhodoval (přesněji: nestanovil výslovně podobu trestu). Kdo v této věci rozhodoval a podle jakých kriterií, je právě jádro mé otázky. Důvod, proč mne to zajímá: Rozdíly v provedení popravy se zdají naznačovat určitou odlišnost ve věcné podstatě církevního rozsudku (a jsou tím pádem významné pro pochopení stanovisek zúčastněných stran). Je tomu opravdu tak? A pokud ano, v čem tato odlišnost spočívala? Např. (pouhý můj dohad) v tom, že Jeroným jednou odvolané znovu vyznával? Bylo to v nějakém smyslu vyloženo jako přitěžující okolnost, která se projevila ve výroku soudu a tudíž i v rozdílném provedení popravy? Domnívám se, že mu musely být přisouzeny nějaké přitěžující okolnosti (které se možná týkaly též jeho dřívějšího působení - býval přece "buřičem"), jež se promítly do zostřeného potrestání.

O té „očistné úloze ohně“ (potažmo trestu upálením) vím, ale otázku jsem myslel tak, zda byl nějaký podobný symbolický rozdíl i mezi oněmi dvěma způsoby upálení. Myslím však, že postačující odpovědí na ni je Váš poukaz na vykupující či odplatnou úlohu utrpení. Děkuji.

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Podle Oldřicha z Richentalu kat ještě slámu a dřevo v hranici polil smůlou.

Podle Petra z Mladoňovic se jednalo o říšského maršálka Hoppe z Pappenheimu.

Přesněji řečeno, má pravdu(?) onen citovaný autor. A citoval jsem pochopitelně odtud ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

To bylo celkem běžné, aby hranice nejenže rychleji vzplála, ale aby také vyvinula dostatečný žár k "pozření" celého těla, jelikož ze spálených těl vznikal početný odpad, o čemž by mohli vyprávět nacisté při svých obludných exekucích Židů za 2. sv. války. Dřevo používané na hranici bylo v drtivé řadě případů z listnatých stromů, jelikož ve středověku tvořily většinu hvozdů ve střední Evropě stromy listnaté, které později na začátku vrcholného středověku porubali kolonizátoři a namísto nich vysázali převážně jehličnany, které rostly rychleji, přičemž v tomto neblahém trendu bylo pokračováno po celá staletí. Výsledek dnes můžeme vidět například v tom, že krajina rychle podléhá erozi a udrží málo vody, takže nás častěji postihují povodně. Co se týče "smůly", tak bývaly také zaznamenány případy - a nebylo jich málo - kdy byli dehtem a smolou natírány i samotné oběti, aby pak vzplály jako živé pochodně. V Římě tak upalovali křesťany a později v Rusku nebo západní Evropě kacíře.

Je potřeba zmínit i jednu věc, na kterou mě upozornil J. Motyčka, tedy ve smyslu, že ani lidé zabývající se historií takřka celý život nemusí být dostatečně obeznámeni s tím, co třeba já, kdy se podrobněji zajímám o historii trestu smrti, považují za samozřejmou znalost. Jde o to, že kat mohl být před exekucí podplacen buď samotným odsouzencem (nejčastěji však jeho příbuznými) nebo mu tak mohl nařídit ten, kdo rozsudek vynesl, aby ukrátil muka odsouzeného. Jednalo se o milost zvanou "retentum". Ta byla tajná, nemělo o ní vědět ani obecenstvo a mnohdy ani sám odsouzenec. U upálení měl kat na výběr několik možností. Mohl při navršení "vysoké" hranice odsouzence přivázaného ke kůlu zardousit utažením řetězu nebo provazu, nenápadně umístit mezi otepy velký a ostrý železný hák ve výši hrudi odsouzence, aby při zažehnutí plamenů rychlým pohybem probodl srdce, nebo jednoduše zaházet hlavu odsouzence poleny a slámou tak, aby se zadusil nebo utrpěl vážná pozranění hlavy. Později, to už mluvíme o novověku, byla tato milost praktikována tím, že se pod krk odsouzence přivázal pytlík se střelným prachem, který při žáru explodoval. To se dělo například u některých poprav při čarodějnických procesech na Šumpersku na konci 17. století, kdy byly upalovány ženy i ctihodní a zámožní občané.

U Husa nebylo retentum aplikováno.

Jen pro nechutnou zajímavost: příplatek za ukrácení muk byl obvyklý nejen u upálení, ale třeba i u lámání kolem (první úder šel na krk = téměř jistou smrt), oběšení (puštění odsouzence z větší výšky, aby si ihned zlomil vaz) nebo naražení na kůl (kat špičku naostřil, aby při průniku řitním otvorem poranil životně důležité orgány, čímž smrt nastala už po několika hodinách).

_________________

Slyšela jsem, že aby mohli úchylove upalovat kacíře a vzrušovat se tím, že to někoho bolí, našli si na to v Bibli jedinou větu, které samozřejmě nerozuměli:
''Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.'' (Jan 15, 6)
Prý jsou tato Ježíšova slova i mandát pro autodafé a i na znaku inkvizice je meč a zelená ratolest.
To je vidět, jak to satan přetočil. Zneužil Ježíšova slova, která znamenala, že kdo se odpojí od Zdroje sám uschne, protože bez napájení láskou se nedá žít a zůstane se jen v hmoťácích.
Někoho upálit by normální člověk nedokázal, možná jen ze msty a odplaty.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Každý, kdo zná mé názory, tak ví, že já jsem ten poslední, kdo by chtěl inkvizici jakkoli obhajovat ...
Ano, i tak by se to dalo říci.
V onom 6. verši z 15. kapitoly Janova evangelia skutečně Kristus mluví o sobě. Takže pro inkvizici to byla důležitá pasáž, protože ten, který zpochybňuje jakýmkoli způsobem Krista, byť i v náznaku, je kacíř a heretik a je třeba ho upálit jako tu suchou ratolest. Jak takové kacíře a heretiky inkvizice vyhledávala a jejich provinění dokazovala, je už věc zcela jiná.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)