Justina píše:
... Papež je Kristův náměstek, to vyznává katolická církev ...
Nejde o to, co vyznává současná katolická církev, jejímž vrcholným představitelem papež bezesporu je, ale důležité je to, co vyznávala v Husově době: papež je hlavou církve a kardinálové jejím tělem. Církev Hus považoval za společenství predestinovaných (předurčených) a takovou církví není římská církev, jejíž hlavou je papež. (Otázka predestinovaných a předzvěděných je velice složitá teologická problematika, a proto se tady do toho nechci znovu pouštět. Vážnější zájemci něco málo najdou
tady...)
Justina píše:
... Jenže jak jinak chápat Kristova slova: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev…“ (Mt 16, 18-19) a „pas mé ovce“, „pas mé beránky“(Jan 21, 15-17)?
Našla jsem na netu citace z Husovi knihy O církvi: „Kristus je základem a skálou církve...řekla tedy Skála Petrovi: A já pravím tobě, že ty jsi Petr, to znamená vyznavač pravé skály, která je Kristus, a na té skále, kterou jsi vyznal, to jest na mně, zbuduji skrze pevnou víru a zdokonalující milost svou církev, to jest sbor předurčených, kteří po práci byli určeni k slávě.“ ( ... ) Myslel to jistě dobře, ale podle mě je to dost nevěrohodně šroubovaný, jako by se snažil jen přizpůsobit jemu nepohodlný text svým názorům ...
Proč "
nevěrohodně šroubovaný"?
Je to prostě jeho výklad, nic víc, nic míň v tom nehledejme. Výklad biblického textu může být účelový – o tom by mohli vyprávět i katolíci –, ale jsem přesvědčen, že tohle není případ Husův. Proč?
"
Koho myslí Kristus oním základem? Petra a tedy i jeho nástupce? Hus začíná opět analýzou základního pojmu, v tomto případě pojmu základ
. Uvádí jeho trojí smysl: 1) základ, od něhož je založena (=Kristus); 2) základ, na němž (na té skále) je založena (=Kristus) a 3) základ, jímž je založena (=víra působící skrze lásku; tu vyznal Petr). Z toho (Hus – pozn. JM)
vyvozuje: 'Kristus zakládá a buduje svou církev tím, že ji uzpůsobuje slyšet a konat jeho řeči.'
Kristus je ten základ, na němž dál budují apoštolové.
Ježíšovu výroku Petrovi je třeba rozumět ve smyslu: 'Na sobě zbuduji tebe, nikoli sebe na tobě.'
A dále: 'Skála se nenazývá podle Petra, ale Petr podle skály.'
Proti tomu však písmo i tradice přece mluví o apoštolech (a prorocích) jako základu. K tomu Hus připouští, že i apoštolové jsou základem církve, ale v jiném smyslu než Kristus.
Budují církev ve víře v Krista.
Písmo i tradice zná prvenství Petrovo. Toto prvenství pochopitelně Hus nezpochybňuje. Jako důvod, proč byl Petr ustanoven hlavním vůdcem a pastýřem, uvádí Hus: 'Nad jiné vynikal schopnostmi ke správě církve.'
Těmito schopnostmi myslí hlavní cnosti: víru, pokoru, k nimž přidává chudobu – dokonce vytrvalost v chudobě. (…)
Toto následování Petra ve cnostech činí papeže věrohodným Petrovým náměstkem. Jestliže papež kráčí po cestách cností, věříme, že je pravým náměstkem a předním veleknězem církve, kterou spravuje." (
Husův výklad Mt 16, 16-19 - P. Šandera, In:
Mistr Jan Hus v proměnách času a jeho poselství víry dnešku, Praha 2012, str. 33-34)
Justina píše:
... 4. ... Jan Hus však dále zastával názor, že duchovní ve stavu smrtelného hříchu neplatně uděluje svátosti. To by však např. znamenalo, že by každý musel zkoumat, zda v době, kdy byl pokřtěn, nebyl náhodou onen kněz ve stavu smrtelného hříchu, a nebo se nechat radši podmínečně pokřtít znovu, od někoho „prověřeného“, aby byl křest platný? A co když je i tak „prověřený“ špatně? Kdo vidí do srdcí lidí kromě Boha?
Myslím, že je tedy rozumné uvědomit si, že svátosti pocházejí od Boha a ne od lidí, že kněz je jen nástrojem, a vzít to tak (v rozporu s Husovým názorem), že svátost je platná i tak a s oním případně „nehodným“ knězem si to pak Bůh vyřídí sám ...
Dejme tomu.
Domnívám se však, že slůvko "
neplatně" Hus nepoužil. V latinském originále správné slůvko zní "
digne" (viz
tento příspěvek).
Vidím však, že ve své argumentaci musím přitlačit na pilu! Jak by se asi cítil věřící při nešporách, na nichž je vysluhována svátost eucharistie, kdyby věděl, že si vysluhující farář před odpolední pobožností zasouložil s jednou ze svých několika konkubín. Obávám se, že by se onen prostý věřící zdráhal přistoupit k hodu Beránkovu. A onen farář? Ten si to musí vyřešit před Bohem a podle toho se zachovat. Píši pochopitelně o naprosto reálné situaci v Husově době a tehdejších hluboce mravně pokleslých služebnících Božích, které měl Hus v prvé řadě na mysli ...
Justina píše:
... 5. ... Nu, světská moc si může a také dělá konec konců co chce ...
Ne, je vázána světskými zákony!
V Husově době také zvykovým právem a rytířskými cnostmi, které se týkaly šlechty.
Justina píše:
... Mohla by zas Církevní moc odebírat majetek panovníkům a jiným představitelům světské moci, kdyby si žili jen pro sebe a nedbali o blaho státu a jim svěřeného lidu a zpronevěřovali se tak svým povinnostem? ...
To není dobré srovnání!
Světský hříšný člověk, byť křesťan, není sluha Boží, aby následoval do všech důsledků Krista. On může mít rozsáhlé polnosti, přepychové paláce s krásnými zahradami a parky, stáje plné ušlechtilých koní, lovecké psy ajv. To by však neměl vlastnit např. ani arcibiskup, jehož jako církevního feudála zvali duchovním knížetem, neboť i on je následovníkem Krista, který neměl takřka nic. V tom vaše srovnání pokulhává především.
Viklef přišel první s nápadem sekularizace církevního majetku prostřednictvím světské moci a od něj ho beze zbytku přejal i Hus. Toto počínání mělo však jednu důležitou podmínku! K uvedenému zásahu světské moci může dojít
pouze(!) v případě, že sama církev se nebude chtít vzdát svého nadměrného majetku, aby se vrátila k chudobě prvotní církve prostřednictvím nástrojů své moci duchovní. A která církev by to asi tak chtěla, navíc dobrovolně, že? Ani ta současná, natož ta z Husovy doby.
Justina píše:
... PS: Tato malá provokace neznamená, že souhlasím s neřádným a tehdy (a zejména později, v renesanci) rozšířeným způsobem života kléru. Tato kritika od mistra Jana Husa byla správná a nikdo ji (myslím/doufám) nezpochybňuje. Nebyla však součástí oněch 30ti článků pro jejichž heretičnost byl souzen. (Nic méně to jistě mohlo negativně ovlivnit jeho soudce, jak už zde bylo psáno) ...
Tak to si piště, že ovlivnilo – a velice podstatně!
Nesmiřitelná kritika majetkových poměrů církve šla totiž proti samé podstatě mocenského postavení církve a instrumentu duchovní moci, která se snažila být nadřazována moci světské. A tady nějaký kacíř z Čech napadá samou podstatu totalitní moci tehdejší církve. To přece nelze připustit!
To jsou jistě extrémní příklady, ale i menší provinění nebyla výjimkou. 
