Bratři, složila jsem o Vás básničku z našich myšlenek, slov a skutků:

ZAS MÁM SEN, ŽE HUSITOU JSEM VE STOLETÍ PATNÁCTÉM
Už dávno tak baví tě, jak válčili husité,
kdyby jsi v té době žil, jistě by ses přidal k nim,
zas stoupencem Pravdy byl, Boží záměr pochopil.
Poklady tvé teď v Nebi jsou,
ty pozemské ať si žere rez a mol!
Okoval jsi cep a spěchal s bratry na Tábor.
Tam pak ve vojenském ležení učil jsi se nový způsob válčení,
pod korouhví s kalichem České země bránění.
Už není důvod k prodlení, hejtman nám dal znamení,
učiníme konec nepřátelů řádění-Křižák mají příjmení,
jsou jen samé brnění a odpustků koupení.
Teď velký strach chorál jim nahání!
Uvidíme, zda útěkem někdo z nich se zachrání.
Flanďáci a páni-pročpak nejste s námi?
Prý že je to rouhání a komunistů volání.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Děkujeme, Dášo, báseň je to hezká a roztomilá.
Koukám, že se zrodil poeta ... ... nebo už jím dávno jsi a jen tady na fóru jsme ještě neměli tu čest(?) ...


... tvrdí někteří katolíci ...... tvrdí mnohdy taky katolíci a především odpůrci všeho husitského z řad ateistů, velkých (polistopadových) "znalců" husitství.
A obojí v tom mají parádní hokej ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Slavné husitské bojiště u Ústí nad Labem nese své jméno od toho, že zde němečtí křižáci před husity běželi.
Spisovatel F.Cajthaml - Liberté napsal r. 1924 spisek o tomto bojišti a bitvě.
K pětistému výročí bitvy složil i tuto báseň:

''Na Běhání''

U Předlic kdysi na sklonku dne vlahého
sedl jsem pod lípu u kříže starého.

Šero se pozvolna od lesů vkrádalo,
zažloutlé listí na vlhkou prst padalo.

Planina přede mnou. Po stranách údolí,
vlnky na potocích neslyšně šveholí.

Zapad´ jsem v minulo. Po celém ''Běhání''
válečných ořů se ozvalo zaržání.

Dole pod planinou jak mračen černý shluk
křižácký řadil se bez konce k pluku pluk.

Uprostřed mraků těch, nejvýše na pláni,
vozové hradby ční v strašlivém čekání...

V mračnech se zablesklo - ve hradbách burácí,
tisíce postav se divoce potácí.

Tisíce hrdel teď nelidsky zařvalo,
tisíce rukou pak zbraněmi mávalo.

Mračna se trhají, ku horám prchají.
A vlny krvavé potokem spěchají.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

V Ohlasu písní českých je báseň
PROKOP HOLÝ

Od moravské strany šíře lukami
rozložil se tábor mezi horami,
a v něm Prokop Velký se svými oděnci
čeká jisté zprávy o milém sestřenci.

Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil,
pan Sezima zrádně v lese zaskočil;
lid branný rozprášiv, Racka raněného
odvleci potupně dal do hradu svého.

O polednách posel přijel v pochvaty:
„Nechce Kamenický žádné výplaty;
brž tebe nazýval, otče náš a vůdce,
hanlivými slovy zlotřilého škůdce.

Chce-li Racka míti, nech si přijde sám,
s posměchem tak vece, zdarma mu ho dám.
A když jsem odjížděl, proti všemu řádu
posla tvého vyštval fenami mne z hradu.“

K té řeči na nohy hejtman poskočil,
nad hlavou palcátem vztekle zatočil;
pod nakopenými po všem čele mraky
blesků rozesílá sto žhavými zraky.

Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru
jezdci do rot kvapí, pěší do sboru;
zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje
Žižkova korouhev nade vojskem věje.

Jede hradba vozů řadě ve dvojí,
běda, na koho se oul ten vyrojí!
Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci,
zpívajíce: „Kdož jste boží bojovníci!“

Táhnou roty polem, táhnou roklemi,
a když tmy večerní strou se po zemi,
postihnouti může při jasném měsíci
oko bojovníka v dálce Kamenici.

Blízko u rozcestí leží skalní lom,
nad ním v půdu ráží kořen divný strom,
uschlý vrchol jeho — zvadlá lidská hlava,
větve, plody jeho jsou krkavců strava.

Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil.
Mimo jeda Prokop pod se promluvil:
„Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů,
s námi že netáhnou ku přísnému soudu.“

Zaklepala hlava, huhle hubenec:
„Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec;
proti příměří mne Sezimovští jali,
tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali.“

Hejtmanovi v očích mrak se zahustil,
až koni pod nohy palcát upustil,
pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí,
a co sobě myslí, jen zlé moci vědí.

Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu,
obřady slušného dějí pohřebu;
při pochodních Racka nedaleko lomu
Táboři skládají do věčného domu.

Potom hejtman s kolu špíci krvavou
zatknuv si za lebku nepronikavou,
hnal se s lidem dále v rozbouření lítém,
a již hrad obemkli kolem před usvítem.

Činěn k místu outok dva i tři kráty,
Táborům se stýská těžké od ztráty;
znajíť Kameničtí dobře odrážeti,
není jiné rady, leč je vyležeti.

A když stáli v poli za dvě neděle,
Prokop točí oči k hradu zmrzele;
duch se divě zmítá, msta ho béře krátce,
a vně české země čeká jiná práce.

Svolav setníky své a podhejtmaní:
„Těžko,“ dí, „čekati nám tu na vzdání;
aneb Kamenici zjitra v moci máme,
aneb zde naše moc na věky se zláme.

Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete,
k západu se s lidem rychle uhnete,
a tak odstoupíce něco na čtvrt míle
k hradu udeříte opět v nové síle.“ —

Svou radou pak zvláště když je podaří,
chvátá přímo vůdce k svému šípaři:
„Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče,
jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!“

Po jitru se houfy v pole hýbají,
posměchem je hlučným s hradeb stíhají,
i pán kamenický s náhradbí se dívá,
že těch zproštěn hostí, srdce v něm okřívá.

Ač tělo bojovné podál odstalo,
svou však velkou hlavu blízko nechalo.
Pode starou hruší Prokop spouští kuši:
„Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!“

Padnul — proudem krve žití vyvřelo,
přestalo již chase býti veselo,
ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře
zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.

Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice,
ke hradu se tisknou kopí, sudlice,
a než půl dne přešlo, Táborové jaří
v kamenickém zámku krutě hospodaří.

Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
záře z hradu svítí ještě nad borem,
kudy roty táhnou dál na Rakusice:
„Kdož jste bojovníci boží“ zpívajíce.

Našla jsem ji na:
http://cs.wikisource.org/wiki/Ohlas_p%C ... _Hol%C3%BD
Zdroj: ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha: Orbis, 1948. Národní knihovna, sv. 1. s. 89-93.

P.S. Víc se mi ale od Čelakovského líbí Toman a lesní panna.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Namátkou dva epigramy od Karla Havlíčka Borovského:

APOLOGIE TÁBORITŮ
Dobřeť zkoumal Žižka, než sek mečem svým,
obě víry okem nepředpojatým:
pravým kališnickou,
levým katolickou.

MEČ A KALICH
Proč byly husitské rvačky? -
Rozhodnout se mezi nimi mělo,
má-li se jíst boží tělo
s omáčkou neb bez omáčky.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Pan Motycka me nenavidi, jen za to ze jsem si delal legraci a vydaval za katarskou zenu. Ale legrace byt musi a ja slozil basen o zive historii, panu Motyckovi, jako husistkem hejtmanovi, ktery vyda se do Rima.
Pane Motycka, prosim, neumlatte mne za to cepem!! ...
.......................................................................................
LIVING HISTORY, HUSITÉ.

Evropa se trese hruzou, Prahou táhnou vozy s luzou,
padaj mrtví, létaj strepy, jiz se blizi banda s cepy.
Stary klaster s kostelem hori-lehá popelem.

A hejtman Motycka hrímá,
na kone, jedem do Rima.
Motycka je v plne zbroji,
brneni na sebe stroji.
Projde klaster i se sklepem,
ohani se tezkym cepem.

Muze hejtman v brneni
cestovat vsak na koni?
Pod hejtmanem kun se trese,
kun hejtmana neunese.
do Rima je velka dalka,
a k tomu nas ceka valka.

Motycka je v brneni nemotorny, tezky,
kone vozy neutahnou, vojaci jdou pesky.
Vzyt koho by napadlo, pouzivat letadlo?
Silni ozbrojeni muzi, s remdlichy, cepy i nozi.

Motycka se unaveny Malou Stranou vlece,
v brneni s mecem i cepem pot z neho jen tece.
Sabin septa hejtmanovi, pojdme nekam na pivo,
cestou jeste nakoupime od Arabu strelivo.

Z Ruzyne primo do Rima letadlo nam leti,
hosi, v centru Vatikanu budeme v pul treti.
Po ceste my budeme se medovinou opijet,
v Italii meci, cepy katoliky zabijet.

Husite si dali pivo, lahev Rumu padla,
a ta banda ozbrojena leze do letadla.
Ja jsem hejtman Motycka, mym zajmem je historie,
predvadime valku v praxi, protestanty nezabijem.

Pristani je ted v pul treti, noc se strida s ranem,
Motycka se se svym vojskem vlece Vatikanem.
Vpravo hled a vystrizlivet, vsichni do posice,
a ted kluci zapalime palac Inkvisice.

Motycka se brzy dostal s vojskem do potizi,
zdalky strelba ozyva se a garda se blizi.
Ustraseni husite z bitvy utikaji, a svycarsti vojaci
hejtmana zatykaji.
Motycka se vzpira vztekem, mlati kolem sebe cepem.
Tak neslavne skoncila bitva s cepy poulicni
a hejtmana Motycku ceka proces inkvisicni ...

Tohle je současná báseň, ale jako by ji složil nějaký neohrožený spisovatel za Rakouska-Uherska v době útisku českého národa.
http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=233540

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Je třeba objektivně připustit, že je to pěkná, oslavná báseň.
A např. s touto slokou
"Justiční vražda se udála
roku čtrnáct set patnáctého
většina Čechů nezapomněla
na svého mistra slavného"
lze dokonce bezvýhradně souhlasit, i když mnozí Čechové na svého mistra už zapomněli a nebýt státního svátku, tak ...

Ale abychom jenom nechválili, je snad vhodné připojit taky drobet kritiky. Kromě několika pravopisných chyb a překlepů, jsou v básni též historické nepřesnosti. Jen namátkou – konšelé v r. 1419 byli defenestrováni z radnice na Novém Městě pražském (nikoli ze staroměstské radnice), bitva u Ústí nebyla bitvou proti křížové výpravě (klasická chyba, ale tu bych autorovi i odpustil), Prokop Holý nebyl "velitelem" ba ani duchovním správcem sirotků ap.
Někdo tam v komentáři napsal, že báseň je dlouhá. To by mi vůbec nevadilo, Píseň o vítězství u Domažlic je ještě o hodně delší! Spíš bych upozornil na nedůsledné rýmování (různé druhy rýmů), ale to bych zase přičetl autorově licenci, takže vlastně ani to mi zásadně nevadí, abych nebyl nařčen z hnidopišství.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Vzpomínáte si ze školy na báseň od Svatopluka Čecha Dosti nás? Je z Jitřních písní (1887), snadno se učí a ta druhá sloka je naprosto dokonalá.

DOSTI NÁS

Jsme malí, slabí - dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Roma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle, svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.

Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů,
a budem vojskem netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Našla jsem ve výboru poezie (Sládek - národní klasikové - 6 - Praha 1951 - Mladá fronta, str. 97)
báseň o Lipanech, je ze sbírky ''Na prahu ráje'' datované 1883.

LIPANY

Krvavé slunce zašlo nad Lipany;
bojiště tmí se v sledním rudém proudu -
šat selský, zbrocen od krve a čoudu,
tu leží muž jak balvan vyoraný.

Tvář vybledlá, vlas divě rozcuchaný
a obě mrtvé pěstě vryty v hroudu,
jak nechtěl by ji pustit do Dne soudu
a slepý zrak do tmavých nebes vklaný.

A nad mrtvolou rytíř vzdorné šíje
se sklání s koně rudé ve záplavě.
Kůň podkovu do mrtvých prsou ryje.
A jezdec usmál se tak pohrdavě -
jak v dáli splanul žár a slyšet skřeky -
Byl tu jen mžik; - však stál tak čtyři věky.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Báseň Jaroslava Vrchlického ze začátku 20. století je jako na dnešní dobu:

HUSITSKÉ PÍSNI

Když v bojích s protivenstvím chábne síla
a každá touha v beznaději ústí,
když zříme nové bouře v útok růsti,
že klesá ruka, jež dřív dělnou byla;

když otců sláva, dědů arcidíla
víc kořenů svých v srdcích nezapustí,
kdy zástava nad námi nezašustí,
zkad odvaha se v žíly vždy nám lila:

V té chvíli nepokojů, neúspěchů,
kdy vlastní dílo jest nám ku posměchu,
husitská písni stará, budiž s námi!

Hřmi do vrahů jak v šumavském kdys mechu,
splav rmut a stíny svými kaskádami,
hřmíc v sluch i duše, obroď nitro Čechů!
(Kalendář Národních listů na rok 1908)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

ČESKÁ BALLADA

Pláň u Lipan se halí v stín a mrak,
a všady, všady krev, kam padne zrak,

A všady, kam jen hledneš do kola,
tam bohatýrská leží mrtvola.

A kdo tu leží, to je český lid,
jenž českým pánem zrubán tu a zbit.

A v plášti stínů jede divný host
přes tichou pláň, zpod hledí civí kost.

A pod okrajem pláště čouhá hnát:
To jede Smrt; kam její míří chvat?

Jak černý rytíř jede, obzor mhou
kde ukončen, tam staví jízdu svou.

Šer pohltil ji, křídlem lehkých par
se nad vyprahlý vznáší suchopár.

A jak se blíží z ticha ku ráji,
andělské sbory před ní zmlkají.

A před Bohem když stojí, velký stín
jak v slunce žeh by padnul ze hlubin.

''Slyš, Pane světa,'' dí ten divný host,
''té honby světem, vraždění mám dost!

Jsem zvyklá kosit vojů valný šik,
kde zápasníku cizí zápasník.

To ptej se bojišť v světa kruhu všech,
kde lidská tekla krev a úpěl vzdech.

Však bratr aby bratru vrahem byl,
věz, k tomu ani Smrt dost nemá sil.

Dost práce mé - klid buď má odměna,
jsem bratrovraždou, Pane, znavena!

Však z mraků zazněl hromný, děsný hlas,
až celý prostor v hlubinách se třás':

- ''Dál za svou prací! Nesmíš klidu mít,
neb dokud člověk šelmou, musíš žít!

Až bratr bude bratru věrný druh,
až podmaní si láskou světa kruh,

Až v Čechách bude zaští, svárů míň
a lásky víc, pak řeknu tobě: Zhyň!

Pak zazní hudba vítězná mých sfer!'' -
''Toť pouť má věčná!'' děla, mizíc v šer.

(R. 1890.)

Z knihy ''Fresky a gobeliny''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

TROCNOV

Dnes pusto, smutno na Trocnovské pláni.
Jest jiný mrav, zde jiní vládnou páni,
jimž trnem v oku posvátný ten kout:
Zde Jan se zrodil, jejich otců soud.
Zde uzřel rek náš první paprsk světla,
zde mladost jeho v bujných hvozdech kvetla,
zde hlavou plány se mu rodily,
jak ztrestá pánů z Růže násilí.

Již dávno víska v ssutinách tu leží
a dvorec změněn v hájovnu, jež střeží
to místo svaté. Tiše zírá v bor,
jenž tratí se do Novohradských hor.
Duch staletí po pláni tiché vane,
a jméno drahé, vroucně milované
v korunách sosen, starých smrků zní,
vší slávou ověnčeno, silou lví.

Však v školách šeptat smí se jen to jméno,
jež v světě s obdivem jest velebeno.
Ó Žižko, dnes bys více práce měl,
bys pro pravdu se u nás bíti chtěl.
Jen tupit smí tě tichošlápků řady,
lid klamat, pro hříčku žes bořil hrady,
žes kacíř byl a prostý lupič jen,
učením mistra z Husi poblouzněn.

Však zatajují při tom pravdu ryzí,
žes chránil vlasti proti rotě cizí
a čistil od koukole pšenici
svou bohatýrskou, silnou pravicí.
Ó, Jene! Kéž tvůj duch se vlastí nese,
tvá korouhev ať nad námi vlá v plese,
ať dětem našim celá česká zem´
jest jedním velkým, svatým Trocnovem.
(R.1908.)

Trocnov je hned první básní v knížce Památce Eduarda Šimka, výboru jeho básní, který uspořádal Vladislav Holeček a vydala v prosinci 1937 Nezávislá jednota čsl. legionářů a Kruh jejích přátel v Plzni.
...''Nebylo většího lokálního patriota nad Eduarda Šimka. Bylo jeho netajenou pýchou a radostí, že pochází z kraje, kde se narodil Jan Žižka z Trocnova''... (E. Šimek se narodil v Ostrolově Újezdě)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

ŽIŽKA U DUNAJE

Hučí vozy přes Karpaty,
na uherskou jedou pláň.
Táhne Žižka s pány braty
na Zikmunda pohněván
v luhy jeho u Dunaje -
dosti dlouho v české kraje
vojska vodil Uher pán.

U Dunaje holá pole,
liduprázdná každá ves,
prázdno v chatách, ve stodole -
Třes se, starý Žižko, třes!
Hladem ti tu voje zřídnou,
sem tam najdeš kozu bídnou,
přivítá tě zhublý pes!

Hejtmani se k vůdci sešli,
do vojenských přišli rad:
''Dále, Žižko, jeti chceš-li,
čeká nás tu jenom hlad;
suchá stáda jsou tu pouze,
zhubenělá z dlouhé nouze,
všecko vzali odevšad.

Přes proud řeky hlučný, divý
hnali stáda z domků svých,
na bujné je štvali nivy
na ostrovech zelených;
tam to hučí, meká, skáče,
pro nás, Žižko, nejináče
zní to, nežli hlučný smích!''

Pousmál se Žižka starý:
''Pomůžeme na krátce,
rozpoutám já na ně čáry,
kouzelník jak v pohádce;
poznají hned cizí tlupy,
jak jim splatím jejich lupy
v nekrvavé oplátce

Na břeh žeňte ve vsi zbylý
zubožený všechen brav,
do hřbetů to bijte chvíli,
aby mečel suchý dav.
Na zvěř nejsou naše vozy,
tady stačí vepři, kozy,
aby Tábor vyšel zdráv!''

Bídná sběř když zaječela
přes dunajské přívaly,
stáda v dálce zdvihla čela. -
Odkud jek ten zoufalý
s pobřežních sem letí luhů?
Za hlasem pak svojích druhů
k nim šla proudem do dáli.

Tak přivedli stáda zpátky
na uherském podhoří
bez boje a bez šarvátky
s vůdcem slepým Táboři.
Zpěv zas hlučel v čilém voji:
''Vesele teď půjdem k boji,
bída Tábor nezmoří!''

R. 1423 Žižka vtrhl přes Jihlavu do Moravy, a učiniv straně protivné veliké škody, vydal se s vojskem svým do Uher a projel krajinami nad řekou Váhem až daleko za Trnavu k Dunaji. Velkým vojskem uherským, zvláště jízdným jsa obklopen, vykonal zpátečné tažení za šest dní mistrnými obraty pod záštitou válečných vozů svých s nemalou škodou nepřátel.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.