Jan Žižka s rakem v erbu byl mezi rybníky jako doma, a tak bych se ani nedivila, kdyby využil ochrany vodního živlu ještě před Sudoměří. V Nekmíři ten rybník je dodnes a je docela veliký. Bitva je popsána v románu Labuť a kalich, vydalo Západočeské nakladatelství, Plzeň 1987, str. 52 - 54:
''Břeněk Švihovský a Jan Žižka se radili. Stáli s vojskem poblíž vesnice Nekmíře. Rozhodli se dojít do vsi a počkat tu na nepřítele. Zastavili se naproti nekmířské tvrzi na hrázi rybníka. Žižka rozkázal z bojových vozů postavit hradbu. Husité dali vozy vedle sebe, kola spojili řemeny. V mezerách umístili několik polních děl - houfnic a tarasnic. Sami se ukryli za vozovou hradbu. Zprava a částečně zezadu je chránil rybník. Dusot koňských kopyt zvěstoval, že se nepřítel blíží. Už se objevili první jezdci a za nimi se hrnuli noví jako lavina. Husité sledovali se zatajeným dechem záplavu nepřátel. Bylo jich snad na dva tisíce! Vysoký, štíhlý jezdec rychle dával povely. Podle praporce bylo poznat, že je to Švamberk. Prozrazoval to jeho erb, bílá labuť v červeném poli. Po způsobu feudálních vojsk se řadili jezdci do pevného šiku. Za hlaholu trubek vyrazili tryskem kupředu, před sebou dlouhá kopí. Co byla proti nim hrstka husitů! Počítali, že ji silným úderem snadno rozdrtí. Jednotný šik však náhle zmírnil jízdu. Jezdci se dostali mezi budovu tvrze a nekmířská stavení a v malém prostoru nemohli udržet široké řady. Začali tedy útočit po skupinkách. Jak se blížili k vozové hradbě, uvítala je střelba kuší a děl. Koně se plašili, vzpínali se, první ranění a mrtví klesali na zem. Noví rytíři se rozjeli proti vozové hradbě. Vedl je neznámý rytíř ve skvělé zbroji. Břeněk Švihovský dal povel. Za vozy se vztyčili bojovníci a znovu namířili na útočící kuše. Tětivy se napjaly a déšť střel se snesl na nepřítele. Rytíř v čele pustil uzdu a chytil se oběma rukama za prsa. Kůň se vzepjal a raněný muž klesl dolů. Přes něj se hnali další jezdci. Konečně se některým podařilo dostat se k vozové hradbě. Oháněli se těžkými meči, chtěli za každou cenu prorazit nezvyklou překážku. Někteří husitští bojovníci nestačili ani vykřiknout, padali pod ranami tvrdě útočící rytířské jízdy. To už mnozí rytíři sesedali z koní a snažili se dostat na vozy. Husitské řady prořídly. Bylo slyšet povely, křik, ržání koní protínalo vzduch plný napětí. Na vozovou hradbu přibyly další čerstvé posily. Cepníci a sudličníci se vší silou rozmáchli zbraněmi, začali bít do rytířů hlava nehlava. Překvapení nepřátelé se pouštěli vozů, výkřiky raněných varovaly ostatní, báli se přiblížit k vozové hradbě. Připadala jim jako nezdolatelná pevnost a husité, třímající pevně zbraně, jim naháněli strach. Bohuslav ze Švamberka viděl ústup rytířů. Neklidně popojížděl s koněm sem a tam, kolem jeho červené korouhve s bílou labutí se šikovali jezdci. Na jeho povel znovu vyrazili vpřed. Zastavili se v půli cesty. Rány z husitských tarasnic jako by přibíjely kopyta koní k zemi. Zahvízdaly střely z kuší. Rytíři na víc už nečekali. Otáčeli koně a utíkali, jen aby byli mimo dosah střel. Nikdo je nemohl zadržet, ani pyšný Švamberk, jenž se je ještě v poslední chvíli snažil přinutit k novému boji. Ne, pryč odtud, do bezpečí. Ještě pár střel vyslali husité za prchajícím nepřítelem. Za chvíli zmizeli i poslední jezdci za vesnicí, nechávajíce za sebou prach, zvířený kopyty koní, a své mrtvé. Ani husité nebyli beze ztrát. Narychlo ošetřovali raněné a nakládali na vozy i ty, pro které nekmířské bojiště bylo bojištěm posledním. Po napětí, které provázelo bitvu, přišlo ulehčení i zármutek nad padlými. A také radost, radost z prvního vítězství nad katolickým svazem.''
_________________ Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.
|