Rád bych se zde vyjádřil ke třem věcem:
(1) k samotné polemice Skalický vs. Kohák,
(2) k tomu, co zde napsal bratr Jiří Motyčka a
(3) k oné recenzované Kohákově knize (
Domov a dálava), nebo spíše jen k její částí týkající se husitství. Bohužel na to teď nemám čas a hned tak mít nebudu, takže předběžně připojuji alespoň zlomek, který jsem napsal původně
JINAM, ale který má velmi co do činění i s tím, co je obsahem tohoto tématu a beztak bych se k němu dříve či později dostal.
Podnětem tam byl problém „prosívání minulosti přes mřížku současných pojmů a pojetí“. Zmínil jsem v té souvislosti
třídění, které načrtává
Božena Komárková (stať „Česká otázka“ v průběhu století, z knihy
Sekularizovaný svět a evangelium, Brno: Doplněk, 1993, ss. 248-281). Kdybych zakládal hlasování na něm, předložil bych
čtyři možnosti: Kloníte se k odpovědi
„evangelické“,
„nacionální“,
„katolické“ nebo
„nějaké podstatně jiné“?
Citace:
Pokračující zesvětštění třídí národ podle jiných hodnot, než které rozhodovaly v diskutovaných obdobích [tj. od gotiky po novověk]. Tehdejší náboženské boje už nepatřily k aktuální tématice, ba ztratily namnoze vůbec na srozumitelnosti. Zaujetí pro ně se vytvářelo jenom tím, že se reinterpretovaly v duchu soudobých hodnot. Podle těchto hodnot, směřujících především ke svobodě osobní i národní, se vztah k minulosti vyhraňoval do tří odpovědí:
První, založená Palackým, podepřená koncem století Masarykem a později alespoň navenek, ovšem v proměněné reinterpretaci přijatá socialisty, pohlížela k husitství a k pozdější domácí reformaci jako k vrcholu dějinného vývoje u nás, ale i v Evropě. Tragická nespojitost národního bytí se měla překonat navázáním na jejich snahy v duchu novodobých potřeb.
Druhá odpověď nepopírala velikost minulosti, ale považovala ji za ukončenou a pro další národní snahy za bezvýznamnou. Pro obrozený národ v době, do níž je vnějšími podmínkami postaven, mají prvořadé místo otázky národního zájmu a existence. Jde o realistické vidění vlastní situace a jejích možností. Národ je katolický a netouží po změně, je národem drobných lidí s vlastnostmi odpovídajícími jejich neheroickému, ale houževnatému postoji k životu. Na nich je možno stavět. Národní program musí odpovídat potřebě shody se silami, na nichž jeho osud závisí, a prospěšně je využívat. Je to v podstatě stanovisko Pekařovo a později Peroutkovo.
Třetí odpověď byla katolická. Bylo samozřejmé a tradiční, že odmítá reformaci a zdůrazňuje spojitost od počátku přijetí křesťanství, potvrzeného domácími světci. Vrcholem dějin je pro ni dlouho doba Karla IV., doba duchovní, kulturní a mocenské jednoty a síly spojených zemí celé České koruny. Je to údobí zlatého věku, jaký se později do Čech už nevrátil. Rekatolizace je pouze návrat ke křesťanské univerzalitě, posvěcené od počátku národními světci.
Je škoda, že neproblematickou epochu Karla IV. vyměnili později Pekařovou inspirací za dobu triumfující barokní protireformace. Dostávají se sami se sebou do vnitřního sporu, když z jedné strany apelují na lidská práva a z druhé glorifikují epochu nejtvrdšího duchovního násilí, jež měla pro národní bytí následky tak osudné. Je to také doba prvního retušování dějin a zahlazování národní paměti, proti čemuž dnes oprávněně a za celý národ protestují. [Psáno v dubnu 1985.]
(s. 252n)
To se mi však zdá zpochybňovat
Petr Čornej (
Světla a stíny husitství, Praha: LN, 2011), když píše:
Citace:
Zakladatel moderní české historiografie vytvořil paradigma, které v hlavním proudu české vědy přežívalo donedávna. Tomek, Masaryk, Goll, Pekař, Novotný, Krofta, Nejedlý, Urbánek, a v počátcích své dráhy též Macek, Kejř i Šmahel, ať už s Palackým souhlasili, rozvíjeli a modifikovali jeho myšlenky nebo s ním polemizovali a měnili jeho hodnotící znaménka, vždy se víceméně přidržovali optiky, pojmů a parametrů, které nastavil. (s. 15)
Má-li však [současná husitologie], v souladu se soudobými trendy světového dějepisectví, uchopit husitství nejen v jeho vnějších politických a sociálních souvislostech, nýbrž především zevnitř, tak aby alespoň částečně, navzdory všem omezením, pronikla hlouběji do tehdejší mentality, potom jí nezbývá než změnit vžitou optiku, tj. číst prameny s Biblí v ruce, vnímat středověkou obraznost, porozumět dobovému jazyku a přihlížet k textům, které bádání 19. a 20. věku z nejrůznějších důvodů nebralo dostatečně v potaz. (s. 21)
- Znamená však skutečně ona „změna optiky“, o níž píše
Petr Čornej, tolik zásadní zlom? (Vždyť něco podobného, totiž „agitační“ uchopení minulosti, namísto jejího pochopení jak sama sobě rozuměla, vyčítal už Pekař Masarykovi.)
Konkrétně:
Vytváří se tím nový prostor pro jinou odpověď než principiálně jednu z těch tří, které načrtává Božena Komárková? Nebo snad už taková odpověď byla dána? (Jaká a v jakém smyslu nová?)
Skalického postoj chápu jako stanovisko v linii třetí, „katolické“,
Kohákův pak v linii první, „evangelické“. Co mi na té
polemice přišlo pozoruhodné, bylo - mimo jiné - to, že Skalický zdánlivě výše než Kohák vyzvedává husitství (přínos víry pro utváření národa), což je nezvyklé a souvisí, řekl bych, s postupujícím přijímáním Husa jako reformátora katolické církve, v duchu přímluv
Pekařových (viz jeho článek
K boji o Husa, 1925, a rozhlasový projev
O Husovi a husitství, 1935.)
P.S.: Jakmile budu mít trochu času, chtěl bych reagovat též v tématu věnovaném
recenzi Čornejovy knihy (
Světla a stíny husitství), kde by mohl být patrnější můj postoj. Protože odpovídám na konkrétní podněty, mělo by to být něco trochu jiného, než mé dosavadní tři příspěvky
ZDE.
P.P.S.: Díky za ten
odkaz, bratře
Karle Konečný! Zvlášť těch posledních 10 minut pořadu mne zaujalo.