Apokryfy je zajisté velice poutavý námět, ale nejsem si jist, zda je onen dokument dobrým východiskem. Chtělo by to
položit nějakou pozoruhodnou otázku. Zda to ovšem lze na základě jeho zhlédnutí, mohou být určité pochybnosti, i když bych nebyl tak přísný jako bratr
Kolssteyn, podle něhož by se to nejspíš mělo jmenovat
„Ježíšmarjá: 87 ztracených minut“.
Jiří Motyčka píše:
Níže uvedený dokument se snaží ukázat, jak lze i vědeckými metodami doložit oněch 40 dní Ježíšova pobytu zde na zemi od Jeho vzkříšení až po nanebevstoupení a Jeho šest zjevení se během těchto 40 dní.
Mělo by se upřesnit, že v dokumentu se ukazuje jistě obdivuhodné úsilí IT metodami
vyrobit z otisku na plátně trojrozměrný obraz. Tu však také veškerá vědeckost víceméně končí. Vědecky nám je dokázáno, že Turínské plátno je možná pravé a možná taky ne, k čemuž jsme se mohli dopracovat i méně vědeckými metodami. Budiž, pro diváka může být docela zajímavé sledovat průběh těchto úvah, a i hypotéza se může stát východiskem. Pak už však jde jen o opakování biblické dějepravy okořeněné domněnkami dosti chabě dokládanými tím výkladem
apokryfů, který se zrovna hodí. (Jestli jsem to dobře pochopil, významnost Mariina svědectví opírali o dohad, že s Ježíšem byla v důvěrném styku. Běžný divák si pod tím nejspíš představí nějaké „techtle mechtle“. Pravděpodobně spolu souložili, řekne si, a Ježíš jí něco v slabé chvilce prozradil, co neřekl ani učedníkům. Jak to bylo s Tomášem, se ani neodvažuju domýšlet, ale nabyl jsem pocitu, že i on měl nějaké výsadní postavení. Co jsem však úplně nepojmul, byl přínos těchto apokryfů k biblickému vyprávění, které bylo vzato sakumprásk bez jakéhokoli odstupu a doplněno psychologizujícím objasněním pohnutek, jednání a smýšlení zúčastněných. Sice snad přijatelným, ale také ne bůhvíjak vědeckým.)
Jistěže, evropského diváka může znechutit ten
americký styl vyprávění, kdy je mu každých 5 minut opakována a obměňována nějaká základní jednoduchá myšlenka bez pořádného zdůvodnění. Je však třeba vzít v úvahu, že dílko mohou sledovat také hospodyňky při žehlení a je třeba jejich pochopitelné výpadky v soustředění nějak nahradit a umožnit plnohodnotné „plynule přerušované“ sledování děje. Mne tohle pojetí dříve rozčilovalo zejména u přírodopisných dokumentů, poněvadž na zásadní sdělení, že krokodýl má velmi pevný stisk, člověk obvykle nepotřebuje slyšet co chvíli zvolání
„Wow, podívejte na to, ten má ale zuby!“. Vzal jsem to jako takový americký folklór, ale nepříjemně se mne dotklo, když jsem podobný styl v poslední době zaznamenal i u BBC. Přece jen bych uvítal, kdyby zůstal za oceánem. Navíc, ani to žehlení snad netrvá tak dlouho, aby děj, který lze pohodlně odvyprávět ve 20 minutách, byl natažen do čtyřnásobku.
No, ale ty apokryfy by mne opravdu zajímaly. Prdlajs o tom vím.
Ty díly jsou relativně samostatnými celky, takže tvoří jakousi trilogii.