Karel Konečný píše:
...až do husitské doby nebo před ní se dostane asi 1% z usilovných rodopisců.
O nějaké procentuální úspěšnosti jsem neslyšel, ale Jirka už vše řekl. Nejde o štěstí ani o badatelskou píli, těmito záležitostmi se člověk dostane poměrně úspěšně pouze do poloviny 17. století, kde s pomocí berní ruly a Soupisu poddaných podle víry zdárně dovrší svou badatelskou činnost na poli rodinné genealogie.
Pokud se někomu podaří nevyhnutelný konec rodinné linie prodloužit gruntovními knihami nebo nějakým dochovaným urbářem o kousek dále, pak se beze sporu dá hovořit o náhodě. Tyto výjimky sice existují, ale pak zde nastupuje další překážka v absenci příjmení.
Nikde není k mání kontinuální posloupnost urbářů a pokud se po stoleté mezeře najde nějaký, tak je otázkou, jak ztotožnit krčmáře Jana s hledaným prapředkem...? A to nemluvím o nemožnosti určit, jaké byl víry. Poddaný většinou neměl jinou možnost než následovat svého pána.
V Čechách toto bádání není na nějaké závratné úrovni, čemuž stojí v cestě chybějící digitalisace fondů a komplikování některými okresními archivy.
Ale velice pochybuju o dohledání prapředka až do doby husitské. Pokud jde o tu statistiku, tak bych to spíš odhadoval na promile a tu tvoří spíše osoby z řad nižší šlechty nebo významějšího postavení.
_________________
"
Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419
) reforma výuky na školách a dějepis nebyl ani nemohl být opomenut. Klade se důraz na jeho aplikaci pro porozumění procesů, které probíhají ve žhavé současnosti. Zdá se, že by to mohl být krok (i když velice opožděný) tím správným směrem, a to i přesto, že jsou zatím nastíněny pouze kontury reformy ...