Tohle téma otevírám s vědomím, že jde o problematiku velice rozsáhlou a že se zde budeme zabývat pouze její částí, která souvisí s husitskými válkami.
Nejprve ve stručnosti pár slov k počátku palných zbraní v Evropě.
Nejstarší zachovaná palná zbraň se nachází ve švédském Státním historickém muzeu ve Stockholmu a je známa pod názvem "loshultská puška". Je vyrobena z bronzu a datována do cca 1340 (délka 300mm, ráže 36mm):


Podobná zbraň je vyobrazena v jednom manuscriptu z r. 1326:

Viz také tento přehled:
http://homepages.tig.com.au/~dispater/handgonnes.htm

Rekonstruovaná zbraň větších rozměrů nevypadá zas tak neúčinně :


V Čechách jsou připomínáni k r. 1373 výrobci palných zbraní v Praze. První zmínka o použití palné zbraně u nás se týká obležení arcibiskupského dvorce v Kyjích u Prahy královským vojskem r. 1383. R. 1398 dal král Václav IV. příkaz Zhořeleckým, aby dobyli hrad Ronov u Žitavy. Měli k tomu pušky na kamenné koule a puškaře Heinricha. V roce 1399 použilo královské vojsko velkou pušku při obléhání hradu Skála u Přeštic.
Pojem "puška" se zpočátku používal pro palnou zbraň bez rozlišení velikosti či kalibru. Pokud se uvádělo "velká puška" šlo o obléhací dělo, které známe spíše pod označením "bombarda" či "hrubý kus".
Ruční palné zbraně (ručnice) lze sice dělit do několika kategorií, ale vždycky najdeme dost exemplářů, které do žádné kategorie nepasují. Zažité dělení "husitských" ručnic na píšťaly a hákovnice s tím, že píšťala je lehčí zbraň bez háku a hákovnice těžší pro střelbu z vozu či opevnění, nelze pro mnoho zbraní použít. Existují totiž zbraně relativně velké ráže, ale bez háku, pro které se někdy používá termín "ruční bombarda", dále ručnice s jednoduchým držákem doutnáku, na které se vztahuje označení "serpent" (had, podle esovitého tvaru držáku) nebo zbraně na pomezí hákovnice a tarasnice.
Ruční bombarda z konce 14. stol.:


Codex Vindobonensis, 1411:


Konrád Kyeser, Bellifortis, cca 1405:

Střelivem do ručnic i těžších zbraní byly zpočátku šípy, pak se k nim přidaly olověné projektily (koule, válečky) a také železné střely zalité do olova.

Ještě počátkem 15. stol. lze považovat za běžné střelivo jak koule, tak i šípy. Ještě na tomto obrázku z r. 1420 (či 1440?) je vidět ručnici nabitou dokonce zápalným šípem :

Velkých obléhacích děl se do dnešní doby dochovalo relativně hodně. Jejich hlavně jsou skládané z železných prutů stažených obručemi a mají prachovou komoru výrazně menšího průměru, než je ráže. Tato mnohatunová monstra střílela koule z pískovce nebo žuly o hmotnosti až 700 kg.
Bombarda "Pumhart von Steyr" z vojensko-historického muzea ve Vídni.


Některé kusy působí poněkud poddimenzovaným dojmem:


Při vhodném umístění, tzn. co nejblíže a kolmo na zeď, byla bombarda schopna zničit hradbu obvyklé tloušťky, tj. zhruba 1,2-2m. Obnášelo to ale opakovanou střelbu do jednoho místa z velmi malé vzdálenosti v řádu desítek metrů. Hradba rozrušená otřesy velkých koulí se pak sesula. Ani takovýto průlom však často nevedl k pádu pevnosti. K dobytí bylo zpravidla nutné zkombinovat více obléhacích technik dohromady.
Zde je nutné připomenout, že v Čechách se stavělo v době předhusitské sice vesměs pasivní opevnění bez flankovacích věží či bašt, ale na druhou stranu města mívala před hlavní hradbu předsunutý parkán, příkop a val a podobně bylo opevněno i mnoho hradů, resp. alespoň na těch nejlépe přístupných stranách. Hrady navíc byly v naprosté většině výšinné, tj. na ostrožnách nebo osamělých kopcích, ty v rovině zase chránila voda či bažiny. Najít vhodné postavení pro bombardu bylo často velmi obtížné a z nouze zvolené palposty mívaly za výsledek střelbu zcela neúčinnou.

Pokud bychom měli věřit originalitě v muzeích prezentovaným lafetací bombard, museli bychom připustit, že některé kusy byly určeny pouze pro střelbu horní skupinou úhlů a pevnost skutečně "bombardovaly" shora. V tom případě by destrukční účinek na vertikální konstrukce byl minimální, podobně jako u velkého praku.


pokračování příště ...

_________________
Martin, střelec českobrodský

Obvykle se husitská polní děla rozdělují na tarasnice, houfnice a komorové pušky. Tarasnicí se míní zbraň s delší hlavní menší ráže, která střílí olověné či železné projektily. Houfnicí zase dělo větší ráže na kamenné koule či hromadnou střelu. Komorová puška je v podstatě tarasnice s výměnnou komorou.

V zahraniční literatuře je pro zbraně, které střílely kamenné koule, používán výraz „Steinbüchse“, tedy puška na kameny. Do této kategorie patří jak bombarda, tak i houfnice, ale i další typy zbraní. Zpravidla mají hlaveň s prachovou komorou o výrazně menším průměru, než je její přední část, ale některé mají i konstantní průřez.

Konrád Kyeser, Bellifortis, cca 1405:


Nejjednodušší lafetací je prosté zasazení do trámu. Snad právě takové zbraně jsou vidět ve Vídeňském rukopisu uvnitř husitského vozu.

Puška ze Salzburgu, poč. 15. stol. , ráže 8cm:



Vyskytují se také lehká děla na kamenné koule otočně umístěná na masivních podstavcích:


Originální středověké hlavně na replikách lafet z 19. stol.



Střílelo se i hromadnými střelami:


Puška ráže 16 cm z vojensko historického muzea ve Vídni (kol. r. 1400):


A variantu na kolech již důvěrně známe, coby „husitskou“ houfnici:

_________________
Martin, střelec českobrodský

Podařilo se mi zkopírovat ze staré videokazety zajímavý test děla na kamenné koule. Je to z dokumentárního seriálu stanice Spektrum "Zbraně v akci".
Před časem se zde spekulovalo o tom, proč u některých obléhaných, resp. dobytých a následně zpustlých, hradů bylo nalezeno relativně málo dělostřeleckých koulí. Na základě uvedeného testu jsem se domníval, že kamenné koule střílené z krátké vzdálenosti proti zdivu, se mohly roztříštit na prach a zmizet tak beze zbytků. Posuďte sami :

http://www.youtube.com/watch?v=MUkwGRq6zZ8

_________________
Martin, střelec českobrodský

Před nějakým časem zde byl v souvislosti s obléháním hradu Lopata zmiňován článek Zd. Hefnera. Tentýž nedávno publikoval jinou svoji práci, zabývající se zkušenostmi s experimentální střelbou bombardami a experimentálním dobýváním hradu.
Kdo to ještě nečetl, tak pro zajímavost ke stažení zde:
Zdeněk Hefner: Stručné pojednání o bombardách, Hláska 4/2011.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

Na Brodci jsme nedávno řešili pravděpodobný dostřel husitských děl a také jsem si dovolil reagovat na článek Z. Hefnera o bombardách. Tak to sem překopíruju:

V tom článku Z. Hefnera jsou věci téměř neuvěřitelné, až by člověk řekl, že si to vymyslel. Záhadný feudál a výroba věrné repliky bombardy a pak rozsáhlé pokusy na skutečném opevnění hradu kdesi v cizině. Vše zcela utajeně, hlavně aby běžný smrtelník nic netušil. Proč? Ale vzhledem k neuvěřitelnému bohatství některých lidí bych si netroufl to jen tak zpochybnit a nejraději bych s povděkem konstatoval, že zde zřejmě byly hodně velké peníze využity pro užitečný experiment. Jen to informační embargo mi přijde divné. Vlastně to ty Hefnerovy poznatky degraduje zásadním způsobem. Není tam jediná fotografie, zatímco podrobné kresby ano. Obvykle dopřávají boháči takovýmto výjimečným projektům velkou publicitu. Jenže zde záhadný "feudál důsledně dbal, aby nedošlo k jakékoli publicitě pokusů."

_________________
Martin, střelec českobrodský

Dále jsme se na Brodci zabývali zápisem v SLČ o dostřelu z Pražského hradu na Staroměstské náměstí roku 1420 a o zkušební střelbě ze starých husitských děl Pražky a Hovorky v roce 1515:

"V pátek před sv. Václavem (27. září 1420) z Pražského hradu střelbou z děla zabili na Rybném trhu (v místech dnešní Havelské ul. - pozn. MP) na Starém Městě čtyři ženy a jednu s dítětem a jednoho muže".

Jan Durdík v knížce "Husitské vojenství" (NV 1954) uvádí, že účinný dostřel bombard mohl být kolem 500m a maximální asi 1500m. Dokládá to rozborem několika pramenů a odvolává se i na zahraniční autory. Je to stará knížka a některé jeho názory je třeba brát s rezervou (např. Lichnice obléhaná r. 1428 nebyla zřejmě vůbec ostřelována).

Dostřely bombard v "nebojových" situacích popsané v historických pramenech, nelze podle mého názoru, zpochybnit žádným současným experimentem. Musíme jim prostě věřit, protože z jejich charakteru je vidět, že šlo o testování buď nově vyrobených děl a nebo starších kusů. Leckdy i velmi starých, jejichž případná destrukce by asi nebyla vnímána jako zásadní ztráta.
Roku 1515 byly provedeny střelby z pražských obléhacích děl "Pražka" a "Hovorka". Oba kusy byly použity již při obléhání Karlštejna r. 1422, Hovorka pak ještě při obležení Roudnice r. 1467.

Ve Starých letopisech českých je tento zápis, který by mohl nějaký znalec staré Prahy ještě více upřesnit :
"Téhož roku v pondělí po družebné neděli (19. března 1515) vyvezli na Špitálské pole dvě veliká děla, ale ten den nestříleli, protože celý den padal hustý sníh. Až druhý den vystřelili z Pražky a koule přeletěla přes celý ohyb Vltavy, dopadla asi hon za řeku a z Hovorky půl druhého. Pak ji nabili podruhé a dali víc prachu, než předtím. Po výstřelu se obě koule roztrhly na kusy a Pražka přerazila poměrně silnou kládu, kterou byla zezadu zaklínována, kdyby ji nezlomila, byli by z ní vystřelili ještě potřetí. Pokud jde o to, jak daleko doletěla koule z Pražky, někteří lidé říkali, že kdyby ji umístili na břehu za židovským městem, přeletěla by koule Pražský hrad i vinice. A co se týče Hovorky, většina lidí nezažila, že by se z ní střílelo, jen někteří, ale těch už je málo, pamatují, jak se z ní střílelo před osmačtyřiceti lety při obléhání Roudnice."

Kolega zakreslil pravděpodobnou dráhu uvedené střelby do staré mapy Prahy a já si ji dovolím "vypůjčit":

_________________
Martin, střelec českobrodský

A ještě něco překopíruju z Brodce, abych zde měl na co navázat :

Abychom zůstali nad věcí a nedali se zlákat úvahami o dvoukilometrovém dostřelu husitských obléhacích děl, coby standardní záležitosti, je třeba si uvědomit, že složení střelného prachu i jeho zrnitost byla v r. 1515 markantně odlišná od prachu z počátků doby husitské. A také to, že účelem palby z bombard nebyl co největší dostřel, nýbrž destrukce silného zdiva hradeb a nebo ničení střech, stropů a ochozů. Dochované palposty bombard před našimi hrady ukazují, že pokud se jednalo o prolomení hradeb, střílelo se na vzdálenost pouhých několika desítek metrů. Pokud šlo o ničení střech a horizontálních konstrukcí, byla tato vzdálenost větší, ale u zkoumaných objektů nepřesáhla 280m.

Optimální složení černého střelného prachu je 74,64% KNO3; 11,85% S; 13,51% C a podle dochovaných receptur bylo tohoto poměru složek dosaženo až na konci 15. stol. Pro maximální výkon prachu bylo ale ještě třeba zvolit vhodný druh dřevěného uhlí, zajistit vysokou čistotu ledku a síry a také vhodnou zrnitost, která zaručuje optimální rychlost hoření prachu.
Dalšími parametry, které ovlivňovaly dostřel, byla kvalita vývrtu zbraně (v této době zpravidla špatná, vyžadující silně podkaliberní střelu s velkým únikem plynů kolem), délka hlavně, materiál a tvar projektilu (koule, válec). Dále pak náměr, výškové umístění zbraně (vliv gravitace) atd.

Když se vrátím k názvu tohoto vlákna a pokusím se odhadnout účinný dostřel husitských polních děl, nezbývá, než vycházet z podobných zbraní umístěných na opevnění a nálezových situací jejich pravděpodobných projektilů v okolí obléhaného objektu.

Pevnostní dělostřelectvo doby husitské zahrnovalo v naprosté většině případů děla lehká a z popisu inventářů hradů někdy vyplývá i jejich umístění. To jsou zajímavé informace, protože předhusitské hrady neměly obranné prvky speciálně určené pro palné zbraně. Na hradě Točníku tak byla "puška vedle věže pod stříškou", "puška trojanice ve sklepu věže" či "nahoře ve věži tarasnice na kolech". To nám pomůže k představě umístění tarasnice na Novém Hradě u Kunratic, který neměl ve zdech žádné střílny a tarasnice byla tedy umístěna někde vysoko na ochoze, v pozici vhodné pro větší dostřel. Vzhledem k nálezu jejího projektilu na čelním valu obléhacího tábora (180m) a vzhledem k rozmístění zemnic obléhatelů v jeho zadní části, můžeme odvodit, že v této "obytné" části už přímé nebezpečí nehrozilo. U lehkých palných zbraní účinný dostřel vychází ze schopnosti likvidovat živou sílu. Účinný dostřel kunratické tarasnice mohl být tedy něco přes 200m.
Obléhací tábor z r. 1466 před hradem Stará Dubá je vzdálen asi 150m od hradu, což také něco vypovídá o dostřelu pevnostních zbraní, mezi kterými musíme uvažovat kromě kuší a ručnic také lehká děla.
Obléhací tábory před dalšími hrady (Zbořený Kostelec, Český Šternberk, Konopiště, Perštejn, Sion atd.) jsou umístěny ve větší vzdálenosti a tak nám o účinném dostřelu pevnostních děl mnoho nenapoví.

Současné experimenty sice vesměs naznačují, že dostřel lehkých děl by mohl být i kolem 1km, avšak to předpokládá dokonalý vývrt zbraně, velkou dávku prachu a střelu s malou vůlí. "Vývrt" dochovaných tarasnic datovaných do 15. stol. však mívá k dokonalosti hodně daleko. Takto se dá ověřit maximálně vliv různého procentuálního zastoupení složek střelného prachu na jeho výkon, avšak stěží reálný dostřel. Na základě posouzení dochovaných obléhacích prací před českými hrady se domnívám, že lehké pevnostní či polní dělo typu tarasnice, mohlo mít v době husitských válek účinný dostřel asi tak 150 – 250 m.

Pořídit fotografii vnitřku hlavně tarasnice je obtížné, ale pro představu o špatné kvalitě "vývrtu" prvotních děl postačí náhled do hlavně kusu větší ráže:

_________________
Martin, střelec českobrodský

On sám v článku zmiňuje, že jde pouze o excerpt širší studie a jeho přístup se zdál být poměrně otevřený - vstřícný. Možná by nebylo od věci se přímo s ním spojit a některé věci s ním probrat. To by ovšem musel někdo takový jako Ty Martine, nebo kdo tomu rozumí a zabývá se tím, aby věděl na co se ptát... kontakt na něj by asi nebylo problémem sehnat, pokud jej tam sám dokonce neuvedl...

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

Ve 2. revidovaném vydání VDZKČ - V. díl, str. 443 P. Čornej zpřesňuje, či spíše opravuje chybu v ráži lehkých ručnic, tzv. píšťal na 15 až 20 mm (v 1. vydání: 20 - 40 mm)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Asi to už někteří zaznamenali, vyšla další reakce v Hlásce původně podnícená Martinem. Pro ty, kteří to ještě nečetli, pro úplnost uvádím odkaz: Milan Novobilský: Bombardy pana Hefnera, Hláska 2/2012, s. 18-22 na stránkách nakladatelství P. Mikoty.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

V letošním čtvrtém čísle časopisu Střelecká revue je článek o slovenských (nebo česko-slovenských) pokusech s ostrou střelbou z hákovnice a středověkých děl. Bohužel s téměř nulovou vypovídací hodnotou (nepodložená lafetace tarasnice, použití moderního černého prachu, střelba ocelovým projektilem do krytu řidiče moderní samohybné houfnice, atd.).

_________________
trener

Přiznám se, že jsem jako reakci na neuvěřitelné články p. Hefnera napsal poměrně obsáhlý elaborát, neboť jsem byl tou snůškou nesmyslů skutečně vyveden z míry. Původně jsem ho chtěl nechat zveřejnit v Hlásce, ale pak jsem si uvědomil, že by to mohlo rozpoutat nepříjemný konflikt a tak jsem ho poskytl pouze několika zainteresovaným lidem.

Páně Hefnerovy články jsou něco mezi detailně propracovanou mystifikací a vědecko-fantastickým románem (zvláště "Stručné pojednání o bombardách" z č. 4/2011). Nevím, co autora vedlo k jejich sepsání a velmi rád bych věřil, že jsou součástí nějakého fiktivního projektu a jen byly nedopatřením vytrženy z kontextu a zveřejněny v Hlásce . Reakci M. Novobilského v č. 2/2012 považuji za přiměřenou a dostatečně fundovanou.
Všem zájemcům o historii a seriózním badatelům velmi doporučuji, aby z článků p. Hefnera nevycházeli a neargumentovali se zdánlivě uvěřitelnými informacemi, které jsou v nich uvedeny, neboť jde převážně o fabulace.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Já tedy o panu Hefnerovi nic (kromě toho, co o sobě napsal sám) nevím, ale kromě toho Pojednání o bombardách píše ve článku o hradu Lopata o svých pokusech s nejrůznějšími palnými zbraněmi - jsou někde k vidění nějaké fotografie, videa a další ověřitelné výstupy jeho práce?

_________________
trener

Nikoliv, žádné takové doklady neexistují. Popisované experimenty proběhly pouze v autorově fantazii a není je tudíž možné doložit ničím.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Další dělostřeleckou zbraní, která se v husitských válkách objevuje, je tarasnice. Název byl vysvětlován několika způsoby a Hugo Toman považoval za "taras" lafetu z fošen či trámků, Gustav Köhler zase terasu na valech, kde byly nepříliš mobilní kusy umístěny, další autoři název spojují s velkými štíty – tarasy, kterými bylo dělo chráněno. V dobových materiálech se objevuje ještě výraz "Tarassteinbüchse", tedy tarasnice na kamenné koule (např. slezské usnesení z r. 1427), což evokuje představu děl větší ráže. Ať už se to vysvětluje jakkoliv, je naše dnešní představa o tomto typu lehkého děla poměrně konkrétní. Pro nás je typickým rysem tarasnice dlouhá hlaveň malé ráže střílející olověné či železné projektily. Tedy dělo, které bývá v zahraničí označováno jako "culverin". Lafetou může být buď lavice nebo kolový podvozek.

Pod pojmem "husitská tarasnice" si asi každý vybaví dvě nejčastěji vyobrazované varianty z prací pánů Wagnera, Durdíka, Klučiny ad. První je na dvounohé lavici, druhá na jakési bednovité lafetě. Obě mají jednoduché zařízení pro nastavení náměru.




Oba obrázky tarasnic byly prezentovány v mnoha publikacích, vždy s odvoláním na vyobrazení v nějaké starší knížce, nikdy však nebyl zmiňován dochovaný originál. Pokusil jsem se dohledat původ těchto obrázků "husitských" tarasnic a byl jsem docela překvapen. Hugo Toman v mnohém čerpal z knihy pruského generálmajora Gustava Köhlera – Die Entwickelung des Kriegswesens und der Kriegführung in der Ritterzeit, III. díl, (Vratislav, 1887), odkud též převzal obrázek tarasnice na dvounohé lavici, který si poněkud upravil, resp. zidealizoval. Původní kresba vypadala takto:


Originál s velkou pravděpodobností neexistuje a dochovaná hlaveň byla zřejmě osazena na smyšlenou lafetu tvarově inspirovanou dobovým vyobrazením. Zde je podobná lafeta ze švýcarského kriegsbuchu datovaného 1420-40:


Obrázek druhé tarasnice vznikl poměrně kuriózním způsobem. Eduard Wagner ve své knize "Kroje, zbroj a zbraně ..." uvádí jako předlohu své kresby tarasnici z katalogu španělského muzea Museo Armería, který zpracoval historik José Estruch:


V tomto katalogu se ale dočteme, že hlaveň této tarasnice, dlouhá 1,6 m, byla nalezena na dně přístavu v Barceloně.
El ejemplar á que nos referimos mide 1,6 metros de longitud y fu ó extraído del fondo del puerto de Barcelona.

Lafeta, i když vypadá hodně omšele, bude novodobým výrobkem a celek budí podezření, že by snad ani nefungoval, protože hlaveň je hodně navolno přivázána provazem k prknu bez jakéhokoliv zadlabání. Dosti nevěrohodně vypadají i ostatní lafety v tehdejší expozici muzea:


Naštěstí najdeme v dobových manuscriptech velmi podobné zbraně a tak svou představu nijak zásadně měnit nemusíme. Tahle tarasnice je z původní verze kriegsbuchu Roberta Valturia z doby kol. 1470:


Takto byla překreslena do vydání téže knihy z 1. pol. 16. stol.:


Takovéto informace se mi tedy podařilo získat o dvou tarasnicích, které jsou prezentovány jako "husitské". Pokud se týče lafetace originálních hlavní, vše nasvědčuje tomu, že jde o napodobeniny inspirované dobovými kresbami. Proč právě tyto dvě varianty byly zvoleny staršími husitology jako jakýsi mustr pro husitské tarasnice mi není zcela jasné. Zvláště ta hlaveň vylovená v barcelonském přístavu upevněná na lafetě dosti nejistým způsobem mi jako předobraz husitské tarasnice nepřijde vhodná.
Manipulace s takovýmito tarasnicemi vyžadovala několik členů obsluhy. Zvláště ta "barcelonská" z Valturiova manuscriptu se základnou z masivních trámů je zcela nemobilní a její umístění na "terase" na valech bych považoval za nejvhodnější. Rozhodně by nepatřila do střílny v opevnění, protože tahat ji pro každé nabití o kus dozadu, se zdá býti nemožné. Kolová lafetace podobných hlavní je oproti tomu nesrovnatelně výhodnější a umožňuje umístění ve střílně jak permanentního, tak i polního opevnění:

_________________
Martin, střelec českobrodský