Především
Václavu III. i Tobě, bratře
Jiří Motyčko, moc děkuji za upozornění a odkaz na velice zajímavý pořad. Bez něj bych jej určitě minul.
Jiří Motyčka píše:
6) Žižka žil hříšným životem, zabíjel jako lapka i žoldnéř. Tohle Čornej považuje za možný důvod pro to, aby se kvůli ospravedlnění před Bohem velmi intenzivně angažoval ve svaté válce, kterou vedli Boží bojovníci.
Zde bych si dovolil poněkud nesouhlasit, protože Jan Žižka zabíjel i potom. Kněze u Strauchova dvora zabil dokonce sám svým palcátem. Proč by jednoduše nemohl Žižka přijmout husitský program vycházející z Husova učení, jehož kázání v Betlémě mohl navštěvovat, i když s Husem nebyli přáteli, jak dodává Čornej?
To se snad nevylučuje?! Čornej se domnívá, že na sklonku života (Žižkovi táhlo na 60 let), kdy vcelku pochopitelně se v mysli zaobíral otázkami své spásy, dospěl pravděpodobně k náhledu, že jeho život před božím soudem neobstojí a je třeba, dokud je ještě čas, napravit, co se dá. Že řešení spatřoval v tvrdém a nesmiřitelném prosazování husitského programu (tj. 4 pražských artikulů), který vycházel z Husova učení, s tím není nijak v rozporu. Právě naopak, zdá se mi! Nerozumím, čemu vlastně u Čorneje odporuješ, bratře
Jiří Motyčko. Také nechápu to Tvé „i potom“:
Po čem? Čornej přece tvrdil, že k onomu obratu u Žižky došlo někdy v době, kdy se v Praze seznámil s Husovým učením, a jeho nasazení se vystupňovalo po oslepnutí na druhé oko, což asi pochopil jako boží zkoušku, zda obstojí navzdory překážkám.
Zabíjení „kacířů“ – z řad katolíků i kališníků, čili zrádců boží věci – je přece svatá věc, to si myslili i katolíci. To není žádné lapkovství nebo žoldnéřství, že ano!? *A s tímto bys souhlasil, bratře
Jiří Motyčko?
Citace:
[O Žižkově „druhém životě“:] „V myslích husitů a později i příslušníků reformačních církví Žižka přerostl v symbol boje proti zkažené římsko-katolické církvi, proti zkaženému papežství a také, jako český rek, proti cizím interventům, zejména Němcům. Na té katolické straně, samozřejmě, ten obraz byl úplně obrácený. Je to černobílé schéma. I ty Žižkovy obrazy z katolického prostředí ukazují zločince s rysy fanatika, ve tváři surovce, který se před ničím nezastaví a kterému se připisovalo vypálení a zničení klášterů a pobití mnichů i v místech, kde Žižka prokazatelně nikdy nebyl. 19. století, druhá polovina 19. století udělala ze Žižky ten symbol toho lidového státníka, který dokázal sjednotit pevnou rukou národ, ale ona to byla projekce, protože po smrti Palackého to české národní hnutí se rozštěpilo, nemělo uznávaného „otce národa“, autoritu, ke které by všichni vzhlíželi, takže ta projekce ovlivnila i Žižkův obraz potom ve filmu, v krásné literatuře a ve výtvarném umění.“ (…) [O Žižkovi jako bojovníkovi za práva lidu a za spravedlnost, jak ho prezentovali komunisté:] „A nejenom komunisté, to je v podstatě, dá se říci, liberálně pokrokářské vidění dějin, které se u nás prosazuje v 80. letech 19. století a které potom přejímá sociálně-demokratické hnutí, které vidí v husitství jenom sociální zápas, což je ovšem nepřípustná redukce, a komunisté v podstatě z toho udělali třídní zápas a Žižku sice adorovali, ale byly pokusy v první polovině 50. let prohlásit, že Žižka nebyl tak revoluční, jak by měl být. Takže ten fanatismus zase naopak 20. století se promítl tímto způsobem do interpretace Žižkovy osobnosti.“
Petr Čornej v pořadu Vltavín, 18.11.2012
ČRo České Budějovice, pořad
Vltavín (18.11.2012)
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2769724
* Jen tak mimochodem:
„Katolické straně šlo o prosazení jediné víry pravé, té katolické. Táborská strana to chápala stejně jednoznačně, jde o prosazení jediné víry pravé, té husitské. Žákům Petra Chelčického nešlo o prosazování žádné víry pravé. Šlo jim o svobodné slyšení slova božího a o život v míru, prostotě a čistotě srdce.“ (s. 69) - POZOR, Kohák tu neobhajuje Chelčického pacifismus, nýbrž objasňuje jej jako reakci na vzájemné vraždění ve jménu božím.
KOHÁK, Erazim.
Domov a dálava: Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. 2. opr. a dopl. vyd. Praha: Filosofia, 2010.