Ano, i diskusní fórum o husitství by se mělo věnovat tomuto tématu, neboť i katolické lokality neodmyslitelně patří k husitství a to nejen do Lipan, ale i v době vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad.

Embargo uvalené na husitské Čechy se pochopitelně katolických lokalit netýkalo, přesto zásobování těchto oblastí embargovanými komoditami přes husitská území vázlo. Katolická města mohla mít po revoluci pocit, že revolučnímu vichru odolala, ale vysoké náklady na svoji obranu (až 30% z celkových výdajů) tato města v mnoha případech neúnosně zadlužila. I finanční prostředky poskytované z Říše na boj proti kacířům měly totiž charakter půjček.

Jednalo se většinou o antagonizmy, s nimiž se potýkaly oba protipóly z okrajů konfesního spektra husitských Čech a Moravy, a proto začneme hned pěkně "zostra", a to bývalým městem Slunce Plzní. Toto město poskytlo útočiště Janu Žižkovi po jeho odchodu z Prahy, aby se poté, kdy Žižka se svými spolubojovníky v březnu r. 1420 odešel na Tábor, postupně stalo katolickou baštou a centrem protihusitské opozice ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Mezi pěti městy, kde se měli přívrženci Husova učení zachrániti, byla Plzeň nejslavnější, proto ji nazývali "sluncem", ostatní čtyři města "hvězdami".
Odchod husitů považuji za největší zlom v dějinách našeho města, které mělo být sluncem, ale tou dobou bylo ve svých zdech již nocí.
V knížce "Za odvetou" je popsán odchod husitů poté, co na náměstí zapálili svoje majetky, aby odešli do Tábora nezatíženého kletbou obchodního prachu, sobeckých snah a lichotných úsměvů ciziny:

"Necítili lítosti nad zkázou pomíjejícího majetku. Z jejich očí sálalo štěstí z pochopeného, vědomého splynutí s ostatní bratrskou obcí. Věděli, že jejich dobrovolná chudoba sbližuje je s ostatními a tím že bohatne jejich duše.
Jinak přemýšleli měšťané ostatní. Jim byl majetek stejně drahý jako duše a jako věci nadzemské. Mnohých z nich se zmocnila hrůza a strach. Zapálí-li i své rozložité domy? I zde již o tom zaslechli, že tak mnozí činí, kteří na Tábor odcházejí. Strachovali se, co by z toho pošlo!
Než strach byl zbytečný. Sám Žižka si nepřál takového loučení.
Nazejtří, v první jarní den, vytrhli. Hrstka jich byla. Před houfem šli kněží Koranda a Markolt, v proštípí nesli tělo Páně. Za lidmi jeli hejtmani, Jan Žižka z Trocnova, Břeněk Švihovský z Riesenberka a rytíř Jan Valkoun z Adlar. Šest jezdců, dvanáct pobitých vozů se ženami a dětmi, houfec osmahlých pěších sedláků s cepy, sudlicemi, mečí i oštěpy a houfec pračat, to byl celý průvod. Ulice hřměla zbožnou písní, z oken zvědavě za nimi vyhlíželi. Mnozí byli tak rádi, že zmizeli ti neveselí, přísní bratříci!
Průvod projížděl branou a zpěv zanikal. Konečně zmizely poslední řady. Brána se zavřela.
Město bylo svobodné.
Světlo husitského slunce zbledlo, slunce zapadlo. Černý, tmavý stín Říma je pohltil. Studená, nenasytná ruka hrozivě vztyčovala místo kalicha lásky a bratrství, místo rudé korouhve věrnosti k vlasti a rovnosti lidu - znamení smrti a utrpení, papežský kříž.
Slunce zašlo. Bledé stíny vyzáblých přeludů draly se v měšťanské domy, aby otrávily zbytky české krve, aby udusily poslední jiskry českého svědomí a uhasily odlesky jarních červánků, které nad trojříčím věstily slavný východ prvního jarního dne, východ, jehož jas ozářiti měl celou vlast v okamžiku, kdy Plzeň otvírala své brány vrahům své cti.
Opuštěné domy, hromada popelu na náměstí a zbytky kališníků, to jsou jediná světlá místa ve vzpomínkách.
Ale i ta místa zašla. Domy osadili katolíci, popel rozvály větry. A kališníci, jimž Žižka vymohl svobodu, jejíž zárukou bylo rytířské slovo, byli z města vypuzeni, neboť čestná slova potřebují pevné ruky, která by jich platnost uhájila.
Česká země byla o toto město chudší. Jeho dějiny od té doby jsou cizí našemu srdci a se smutkem bloudíme ulicemi, kde hřměla slova Korandova, modlitby Markoltovy, kudy ozýval se hluk prvních v šik sražených bratříků.
Mezi Plzní a Čechami jako by hory narostly, a když později do městského znaku dostal se i velbloud, jako by hluboké moře rozlilo se kolem. A když za čas Čechy po Evropě krvácely, město s velbloudem bralo úroky. Neboť ona oslňující zář, která před staroměstskou exekucí po Čechách se rozlévala, ač po celém světě zasvítila, vždy věrnou, černou Plzeň neosvítila..."

Vývoj plzeňského znaku trval téměř dvě století a lze z něj vyčíst mnohé o povaze a dávných činech obyvatel města (viz obr. v následujícím příspěvku).
Znaky čili erby začali nejprve nosit rytíři, bojovníci. Se znamením svého pána chodili do boje jeho vojáci, to znamená i měšťané. Plzeň byla město královské, takže zpočátku Plzeňští mívali na svých štítech a korouhvích znak českého krále. To jest stříbrného dvouocasého lva na červeném poli. Za husitských válek se však svazek královských měst k panovníkovi počal uvolňovat, ostatně Čechy nakonec krále ani neměly. Mnohá města si začala do svých znaků vkládat vlastní znamení. Plzeňští, kteří měli svoje vlastní žoldnéře a bojovali proti husitům jako jejich velcí odpůrci, hledali znamení, kterým by se odlišovali od ostatních. Podle pověsti se sešli na radnici a dlouho beze shody rokovali. Náhle se ozval hlas učeného bakaláře: "Uvědomte si, s jakou věrností stojíme za králem Zikmundem, a proto nechť náš erb zdobí chrtice-symbol věrnosti!" Chrt byl z tehdejších psích plemen považován za nejušlechtilejší rasu, byl královským psem, a tak od té doby nosí Plzeňští ve svém městském znaku stříbrnou chrtici se zlatým obojkem s kroužkem na červeném poli.

Připomínkou husitských časů je hlavně velbloud, námět mnoha vyprávění a historických frašek. Koráb pouště ukradli Plzeňští v lednu 1434 sirotčímu vojsku.
I když nešlo o žádnou strategickou ztrátu, šlo o otázku cti a sirotci si už zřejmě
na plivání svého maskota zvykli. Nabídli proto Plzeňským urozené zajatce i peníze. Marně, velbloud byl velbloud. Velblouda, který spolu s dvěma koňmi přečkal obléhání, darovali Plzeňamé z vděčnosti spřátelenému Norimberku, přesto o něj zcela nepřišli. Za odvahu, kterou Plzeň prokázala, ji císař Zikmund obdařil čestnými milostmi, zlatou bulou a velbloudem přidaným do znaku. Bylo to v Čechách poprvé, co panovník rozšiřuje městský znak na znamení statečnosti místních obyvatel. Od té doby byl v plzeňském znaku na pravé straně v zeleném poli zlatý dvouhrbý velbloud.
Zoologickou zahradou-chrticí a velbloudem-máme odbytou dolní část znaku.

CELOU HORNÍ ČÁST ZNAKU DOSTALA PLZEŇ OD PAPEŽŮ!
Dva papežské klíče za věrolomnost
Dostáváme se do doby krále dvojího lidu-Jiříka z Poděbrad. Král Jiřík dvakrát navštívil Plzeň stojící vždy na straně krále. Poprvé zavítal do Plzně počátkem dubna 1459, kdy se ubíral do Chebu, a podruhé v říjnu téhož roku, kdy se setkal s bavorskými knížaty. Ten samý rok král potvrdil plzeňským všechna privilegia, která jim udělil Zikmund.
V roce 1462 vyslal král Jiřík k papežovi Piovi II. poselství s žádostí o potvrzení kompaktát. Papež odmítl a navíc prostřednictvím Fantina de Vall žádal Plzeňské, aby se jako věrní katolíci přiklonili k papeži. Král však dal zrádného papežského posla za jeho intriky uvěznit. Musíme ještě podotknout, že Fantin měl předtím hájit královy zájmy v Římě. Je tedy těžké rozhodnout, zda Jiřík z Poděbrad uvěznil svého posla, nebo papežského (k tomu viz také tady). Mezitím zemřel papež Pius II. a na jeho místo nastoupil Pavel II. Ten choval k Jiříkovi stejně vřelé city jako jeho předchůdce a uvrhl českého krále do klatby, kterou rozeslal do všech českých katolických měst s tím, aby králi v klatbě města vypověděla poslušnost.
Plzeň se ocitla ve dvojím ohni, papežská vůle je papežská vůle, ale věrnost králi je věrnost králi. Legátův dopis byl nakonec veřejně přečten a za výhružek kněží, že město opustí, se obec přiklonila na papežskou stranu. Menšina vedená rychtářem Ondřejem Oremusem se vypravila do Prahy ke králi.
Král reagoval vysláním několika stovek mužů. Brány Plzně však zůstaly zavřené i vojsku, i rychtáři, Plzeňané se jim z hradeb ještě vysmívali. Proti králi Jiříkovi setrvala Plzeň až do roku 1478, kdy uznala nároky krále Matyáše na český trůn a přijala jeho vojenskou posádku.
Papež Pavel II., který nabádal k odporu proti králi Jiříkovi, byl s horlivou snahou Plzeňských nadmíru spokojen a roku 1466 jim zasílá list, v němž chválí postoj města a dovoluje, aby rozšířilo svůj znak o další dvě části. A to o dva vzhůru odvrácené, dole spojené klíče ve stříbrném poli, symbolizující papežskou stolici, a o zbrojnoše, který v pravé ruce drží polovinu černého orla ve zlatén poli na znamení ochranného poměru k Římské říši. Jde o určitý precedens, neboť právo rozhojnit městský znak měl pouze král.
Po tomto papežském přilepšení za věrolomnost, s jakou se zachovali Plzeňané ke králi, kterému předtím přísahali věrnost, tvořil plzeňský znak čtvercový štít.

Papež navíc povolil Plzeňským pečetit listiny čeveným voskem, což bylo považováno za mimořádnou výsadu, neboť takto pečetil jen panovník, nejvyšší zemské úřady a příslušníci panského stavu. Běžně se ve městech pečetilo u významnějších listin voskem zeleným, v běžné praxi voskem přírodní barvy.

Z Vatikánu přilétá anděl štítonoš
Plzeňští byli stále pevní ve své víře - rozumí se katolické, a tak, když v druhé polovině 16. století začalo z Němec do Čech pronikat luteránské učení, dlouho se zde nemohlo uchytit. Staří Plzeňané se dovolávali pomoci ze všech stran proti nežádoucím novotám, které do Plzně zanášeli nejen přistěhovalci z Německa, ale i jejich vlastní synové vyslaní do světa na zkušenou, studie či za obchodem. Přesto se myšlenky Husova pokračovatele zalíbily i mnoha plzeňským měšťanům, byli to: Jan Vincenc Rajský z Dubnice, Jan Fogt, apatykář, Jiřík Krumlovský, Kašpar Kropáč z Kozince a Jiřík Filaret, správce plzeňských škol. Scházívali se tajně v klášterním domě Chotěšovského kláštera, jehož správcem byl proboštův bratr. Sám správce byl tajným luteránem a svým souvěrcům umožnil, aby ve zmíněném domě navštěvovali tajně kapli své víry. Inu, pod svícnem bývá tma, i když v tomto případě byla tma spíš nad svícnem. Rozmáhající se "kacířství" samozřejmě nehodlal trpět arciděkan Wolfgang. Informoval arcibiskupa, ten zase císaře Maxmiliána, později i jeho syna Rudolfa II., společným úsilím vysoce pomazaných hlav se luteránskou "epidemii" podařilo zastavit.
Městská rada byla v rukou katolíků a protestanté tak mohli být z moci úřední uvrhnuti do žaláře, kde si pobyli dosti dlouho, než se o jejich propuštění zasadili přední čeští páni. Stoupenci Lutherova a Kalvínova učení v Plzni přecenili své síly a pomoc českých pánů, na kterou spoléhali, byla nedostatečná. Městská rada využila situace a vydala nařízení, že zde mohou bydlet pouze katolíci, ostatní se musí z města vystěhovat. Tak se stalo, že v Plzni došlo k protireformaci o půl století dříve než v ostatních královských městech, kde se tak dálo až po osudné bitvě na Bílé hoře.
Ti, kteří zůstali nové víře věrní, se museli roku 1579 z Plzně vystěhovat. Známe i jejich jména: Jan Vincenc Rajský z Dubnice, Jan Fogt, apatykář, a Václav Kern.
Plzeň přišla o tři měšťany, ale zase získala strážce znaku anděla a zlatý kříž na třech pahorcích - že by každý z těch pahorků znamenal jednoho z oněch tří luteránů?
Náboženské boje v Plzni sledoval prostřednictvím svých vyslanců papež. Řehoř XIII. po skončení bojů zaslal v prosinci r. 1578 Plzeňanům listinu, tzv. BREVE, ve které nadmíru chválí plzeňské katolíky a zároveň bere Plzeň ve zvláštní ochranu sv. Petra a papežské stolice a dovoluje, aby si na paměť vítězství "pravé" víry rozšířila městský znak.
Toto již druhé papežské polepšení dalo erbu definitivní podobu, v jaké se používá dodnes. Nad štít přibyly tři zelené kopce, na nejvyšším z nich je vztyčen vysoký zlatý kříž, kolem něhož se skví latinský nápis "IN HOC SIGNO VINCES", tedy V tomto znamení zvítězíš. Tím se Plzeň stala - kromě Prahy - jediným českým městem, které má své vlastní heslo. Po obou stranách kříže se pak pnou zelené olivové ratolesti a za postranními pahorky leží dvě od sebe odvrácené přilby. Nad pravou trčí šikmo vzhůru halapartna, nad levou buzikán, vojevůdcovská hůl, často používaná i jako zbraň. Celý znak pak od té doby drží jako ochránce anděl. Plzeňští ho často používali i dříve, BREVE však tohoto nebeského nositele a ochránce oficiálně povoluje a potvrzuje jeho úlohu - stojí na zeleném trávníku s lehce rozepjatými křídly a před sebou drží vlastní štít. Oblečen je do zeleného šatu a fialového pláště a tváří se v souladu se svým posláním přísně a ostražitě. Zlatý křížek a zlatá zář na jeho hlavě dodávají mu důvěryhodnosti a serióznosti.

Jen pro doplnění uvádím, že na znaku Plzně najdeme také srdeční štítek s králem zakladatelem Václavem II., ten nechal založit roku 1295 tzv. Novou Plzeň a správě města dal velké mosazné pečetidlo na listiny. Někdy kolem roku 1470 se Plzeňští rozhodli - dost možná pod vlivem papežské výsady červeného pečetícího vosku - že si obraz původní pečeti umístí do znaku jako tzv. srdeční štítek.


(fakta o znaku jsou z knih Tajemná města, Plzeň a V tomto znamení zvítězíš aneb Strojem času do minulosti města Plzně)

Příští měsíc by měly být dokončené tři kašny na plzeňském náměstí. Ač to není hned poznat - představují chrtici, velblouda a anděla. Jsou výrazem rádoby uměleckého cítění plzeňských konšelů, kteří o nich rozhodovali proti mínění plzeňských občanů.

Do fatálního obležení Plzně v r. 1433 se husité několikrát – tuším 3x – pokoušeli přimět katolické město ke kapitulaci. Nikdy se to nepodařilo. Možná také proto, že když katolický landfrýd začal v okolí Plzně ztrácet jednu pozici za druhou, tak vojenskou posádku v Plzni doplnili žoldnéři z Norimberku.
K tomu podrobněji viz tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Myslela jsem si, že ve středověku bylo normální, že se postavil na náměstí kostel,
ale v knížce ''V tomto znamení zvítězíš'' píší, že církevní stavby se stavěly tak, aby svojí hmotou zpěvňovaly hradby:

''Hned po založení města se započalo s výstavbou největší a nejmohutnějěí církevní stavby - Bartolomějského chrámu. Jeho umístění na náměstí přímo uprostřed města je kuriozitou gotického stavitelství, protože ve středověku se kostely a kláštery stavěly blízko městských hradeb, kde svými silnými zdmi posilovaly opevnění.''

Tedy hned po založení v r. 1295 se tu staví katedrála na zcela neobvyklém místě, uprostřed náměstí, aby se kolem ní všechno točilo, aby byla co nejvíce chráněna. Jako by dávní Plzeňané naznačili jaké postavení katolické bašty bude mít jejich město v Českém královstí.

Někdy před 20. březnem 1420, v době, kdy Žižka již nevěřil, že by Plzeň navždy udržel, odeslal jako posilu pro vznikající Tábor hejtmana Chvala Řepického z Machovic s houfem jeho bojovníků. Ti zamířili přes Štěnovice, vyhli se Radyni, Lopatě, Vildštejnu i Zelené Hoře osazené teď posádkou Švamberkovou, který z ní vyhnal Mikuláše z Husi. Šli bez přestávky, jen kde lesy se trhaly nebo otevřené krajiny rozvíraly, postupovali opatrně. Vedl je posel z Tábora.

Žižka myslel na dobrou věc celku, proto sám počkal ještě nějaký den v obležené Plzni, aby nepřítel netušil důležitost dosud nehotového města Tábora. Katolíci hlídali hlavně Žižku, Plzeň pro ně byla hlavním městem vzpoury, protože tam byl on. Kdyby odešel spolu s Machovcem na Tábor, nepřátelé by je jistě stopovali a husité by mohli ztratit Plzeň i Tábor. Žižka zatím ani nevyjednával s obléhateli, i když se sami nabízeli, seděl za pevnou zdí a oni před zdí. Kdyby jednal, uvolnilo by se jim a mohli by poslat houfce třeba na Tábor. Takhle připoutal všechny síly nepřátel k Plzni. Bratři na Táboře mezitím nelenili a zvedli pobořené zdi.

Ironií je, že i plzeňské hradby vybudovali husité podle rad Žižky tak, že byly prakticky nedobytné, o čemž se mohli později sami několikrát přesvědčit.

Pozoruhodné však je, že ta katolická Plzeň se (až do roku 1993) úspěšně bránila snahám o zřízení biskupství.

_________________
De omnibus est dubitandum.

Z Vatikánu nemohlo v 16. století cokoliv přilítnout, protože Vatikán tehdy ještě neexistoval. Existoval tzv. "Papežský stát", který měl podstatně větší rozlohu než dnes, ale Vatikán se tomu rozhodně neříkalo.

_________________
Ut omnes unum sint.

Vedle Plzně i České Budějovice (dále jen ČB), královské město s německou majoritou (cca 2/3), na dlouhá léta stanulo na katolické straně. Na poč. 15. století měly ČB kolem 4.000 obyvatel a např. pouze jeden klášter.

Připomeňme si úvodem toto město několika relevantními odkazy na příspěvky z předchozích diskusí na tomto fóru ...

předhusitské bojové družiny:
viewtopic.php?p=3379#p3379
viewtopic.php?p=11560#p11560
viewtopic.php?p=12392#p12392
viewtopic.php?p=13028#p13028

list Václava IV. pro ČB: viewtopic.php?p=8776#p8776
katolický exil: viewtopic.php?p=13548#p13548
revoluční epilog: viewtopic.php?p=11699#p11699
druhá husitská válka: viewtopic.php?p=12681#p12681

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Předchozí můj příspěvek o Českých Budějovicích (ČB) bych si dovolil stručně doplnit o poznatky, které se tady patrně ještě neobjevily ...

Toto velké jihočeské město leželo na obchodní trase Linec směrem na ČB a dál. Z Lince se převážely potraviny, koření, textil a další komodity a v předhusitské době na této obchodní trase (Dolní Dvořiště – Kaplice – ČB) působila i lapkovská skupina Matěje Vůdce (údajně i se Žižkou).
Již před rokem 1419 prozřetelně umístili do ČB svůj archiv dominikáni ze Sezimova Ústí a po vypuknutí revoluce město přijímalo emigranty z kališnických lokalit (např. z Klatov), naopak někteří jedinci zase odcházeli z ČB na Tábor. Za vojenskou pomoc proti kacířské zemi Zikmund Lucemburský svému zeti Albrechtu Habsburskému zastavil mj. i ČB již v roce 1421. Někdy v této době udělit Zikmund městu právo volně disponovat s majetky uprchlých měšťanů. To se pochopitelně týkalo především utrakvistické minority ve městě, neboť minimálně všichni budějovičtí Němci se hlásili k římskému katolictví.
Hejtmanem (nad posádkou do 1.000 mužů) ve městě byl svého času Lipolt Krajíř z Krajku, následován nakrátko Oldřichem z Rožmberka, jenž zneužíval svého postavení v ČB, takže byl nahrazen Maternou z Ronova. V době obchodní blokády a vyhlášeného embarga proti husitům byla právě z ČB, odkud byly zásobovány katolické lokality, tato opatření kontrolována. To bylo možné především proto, že spojnice mezi ČB a Lincem (přes Freistadt) nebyla a ni nemohla být kontrolována husity.
Na podzim r. 1432 bylo uzavřeno příměří mezi tábory a ČB, které odsouhlasil i vrchní hejtman polní obce táborské Jan Pardus z Hrádku. Oldřich z Rožmberka si tak zajišťoval ČB, a to dokonce i tím, že uzavřel smlouvu s polním vojskem sirotků.

V létě r. 1436 se Albrecht Habsburský konečně zřekl zástavy ČB, ale r. 1438 město bezvýhradně stálo na jeho straně v zápase o český královský trůn.

V Poděbradské době byly ČB rozpolceny na část sympatizující s Jiřím z Poděbrad a na zbytek většinových příznivců katolické opozice. V r. 1451 se zastavil Aenea Silvio Piccolomini v tomto městě, jako v oáze klidu a bezpečí. V době druhé husitské války (1476 - 1471) a zápasu Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem stály ČB na straně posledně jmenovaného. V r. 1469 Korvín nařídil ČB ražbu stříbrného groše v kurzu 40 : jednomu uherskému zlatému.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Brno, středoevropské kulturní centrum, bylo sídelním městem Moravského markrabství a měl zde působnost jeden ze dvou zemských soudů. Počet obyvatel v předrevoluční době se pohyboval kolem 8.000 (v r. 1432 však už jen kolem 5.500) s tím, že podíl německého obyvatelstva tvořil zhruba 2/3. V městě obehnaném dvojitou hradbou, se nacházelo 7 klášterů. Sekularizace církevního majetku v Brně a okolí, byla spíše výjimkou z pravidla. To vše, ale především podíl německého obyvatelstva, přispělo k tomu, že Brno zůstalo po celou dobu revoluce ve své podstatě katolickou enklávou.

Byla zde provozována rozmanitá řemesla vč. těch zbrojířských, mezi něž počítáme např. puškaře, brníře, mečíře ap. Ve městě byly pochopitelně i krámy obchodníků vč. těch, kteří provozovali mezinárodní obchod. To byli v drtivé většině Němci. Protože Brno patřilo mezi města, která se zabývala obchodem a kupeckými živnostmi, tak s velkou mírou pravděpodobnosti nevlastnila žádné vsi. Brno se nacházelo na obchodní cestě směřující z Vratislavi přes Olomouc do Vídně, která spojovala severní a podunajské obchodní trasy. Se Zikmundovým souhlasem mohlo Brno disponovat vlastní mincovnou.
Po vypuknutí revoluce patřilo Brno mezi města, kam se průběžně uchylovali měšťanští uprchlíci z Prahy, Kutné Hory, Německého Brodu ap. Také sem utíkali někteří řeholníci z husity napadených klášterů.
Městské rady zde ustanovoval moravský markrabí, ale rychtář nebyl dosazován na základě určení či nějaké direktivy zvenčí, neboť jeho funkce spadala do působnosti městské samosprávy.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

8. května 1415 se v Brně konal sjezd 11 korouhevních pánů, kteří vyzvali Zikmunda, aby pamatoval na glejt vydaný Husovi a aby v tomto smyslu zjednal nápravu své pošramocené pověsti. Krátce před sjezdem 2. září 1415, kdy byl pečetěn stížný list proti Husovu upálení, pravděpodobně proběhl sjezd moravských pánů v Brně.
Na konci roku 1419 zde pobýval následník trůnu král Zikmund a byl zde takřka na "domácí" půdě, jak dokládá přijetí delegace Pražanů, která nejenže nebyla slavnostně přivítána, ale záhy byl nad městem dokonce vyhlášen interdikt. V prosinci zde byl také Zikmund přijat za českého krále a moravského markraběte a to nejen zástupci Moravy, nýbrž i Čech.
V dubnu roku 1420 patřilo Brno mezi města, která husitské Praze, připravující se válku se Zikmundem, opověděla nepřátelství. Jakkoli se nám tento akt může jevit těžko pochopitelný, je třeba si uvědomit, že se nacházíme na samém počátku revoluce, kdy si ještě nikdo nemohl být ničím jistý.
Na konci 4. kvartálu r. 1421 se Brno stalo synonymem Zikmundových "moravských" úspěchů. 17. listopadu na zemském sněmu zde byla uzavřen lanfrýd, v jehož čele stál Zikmund, a jehož členy bylo 56(!) významných představitelů moravské šlechty. Než se k tomuto spolku na 5 let zavázali, museli potupně odpřísáhnout 4 pražské artikuly. Součástí landfrýdního zápisu byl i protihusitský program platný pro celou zemi. Pro jistotu Zikmund nechal obsadit Brno svým vojskem. Kalicha se museli zříci i obyvatelé města, kteří se k utrakvistické konfesi hlásili.
Aby kompenzoval vskutku nemalé válečné náklady svého zetě Albrechta Habsburského, nesmiřitelného nepřítele českých kacířů, tak mu Brno na jaře r. 1422 předal "do ochrany" a jmenoval ho místodržícím na Moravě. V témže roce došlo k zřejmě k neúspěšnému pokusu brněnských husitů otevřít městské brány svým spojencům (k tomu připomínka viz tady...). K podobným konspirativním spiknutím docházelo i později, což zároveň dokládá skutečnost, že ve městě s katolickou majoritou se objevovaly i skupiny aktivních příznivců kalicha.

Relativně samostatnou kapitolou dějin města je doba Poděbradova. I po zvolení Jiřího z Poděbrad králem r. 1458 setrvávalo město ve stavu jakési pasivní rezistence hraničící až se zjevným nepřátelstvím. Tento pro Poděbrada neblahý stav věcí se změnil až po dobytí Špilberka v tomtéž roce, ale to už je poněkud jiná kapitola.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jihlava (něm. Iglau) byla velkým hornickým městem (těžba stříbra a z poč. 15. st. doložená ražba mince) se zhruba čtyřmi a půl tisícem obyvatel, s německou majoritou a se dvěma kláštery. Mj. i díky této německy mluvící většině se podařilo Jihlavu udržet po celou dobu husitské revoluce katolickou. Proto i zde katolické německé měšťanské rodiny (Praha, Německý Brod, Kutná Hora, ...) hledaly útočiště před postupující revolucí. Jihlava představovala významné zázemí moravského katolicizmu.

Brzy po vyhlášení 1. kruciáty se Jihlava v dubnu 1420 přidala k městům, která opověděla nepřátelstvím husitské Praze. V r. 1421 byla Jihlava formou zástavy Zikmundem postoupena Albrechtu Habsburskému. Tuto zástavu svému nastávajícímu zeti poskytl Zikmund Lucemburský. V témže roce, počátkem prosince, když Zikmund pobýval v Jihlavě během tažení, které pokračovalo směrem ke Kutné Hoře, se zde zřekli kalicha i ostatních artikulů Oldřich z Rožmberka, Čeněk z Vartenberka, Jan Městecký z Opočna a Jan Chodoba z Ralska. Těmto i jiným pánům podjednou při této příležitost uherský král také slíbil, že nebude nadále zemi "hubiti a páliti" (dobovou informaci o tom, jak Zikmund svůj slib dodržel, najdeme tady ...).
V r. 1423 podnikl Žižka tažení na Moravu. V cestě mu stála přepevná Jihlava, o níž se nemohl ani pokusit, a tak aspoň v pozdním létě toho roku plenil její okolí. V září jihlavský hejtman Vilém Waldner podnikl proti Žižkovi výpad, který však slepý hejtman odrazil. Tím však definitivně vzal za své plán o případném obležení Jihlavy husitským vojskem. Z druhé poloviny 20. let 15. století jsou dobové zprávy o Jihlavě poměrně hodně zamlžené, takže známe pouze jakési, z časového hlediska mnohdy nejisté zprávy o operacích husitských vojsk v bezprostřední blízkosti města. Jihlava byla buď přímo bez většího úspěchu ohrožována husitskými vojsky, která touto lokalitou táhla směrem do nitra Moravy, nebo se tudy pak vracela. V této souvislosti nelze zcela vyloučit, že Jan Roháč z Dubé Jihlavu obléhal někdy koncem roku 1427 – jak jinak – taky neúspěšně. Téměř všechny městské příjmy totiž pohltily náklady na obranu města. S určitou mírou jistoty víme jen, že nejpozději v r. 1425 byli z tohoto moravského města vyhnáni Židé kvůli údajné kolaboraci s husity, která by však musela být realizována mimo městské hradby.

pokračování ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... dokončení

V říjnu r. 1432 se táboři spolu se svými moravskými spojenci vypravili do Rakous. Této výpravy se nemohl zúčastnit Zdeněk z Valdštejna, který vedl úmornou lokální válku s Jihlavou. Zázemím mu byly hrady Rokštejn a Brtnice. Valdštejn s Janem Lichtenburka chtěli Jihlavu přepadnout, tento dobrodružný plán však nevyšel, a tak bylo vypáleno pouze předměstí města a několik lidí bylo zajato. Ty pak Zdeněk z Valdštejna vyměnil za lidi ze své povedené party, kteří byli zajati stranou protivnou.
To se již pomalu blížíme k roku 1436, kdy v tomto městě byla vyhlášena památná kompaktáta nazvaná na počest místa vyhlášení Jihlavská. K této slavnosti za účasti císaře Zikmunda Lucemburského, jeho dvora, papežských legátů a českých kališnických elit světského i duchovního stavu nedošlo ze den na den, ale předcházela jí důkladná příprava a režie. Součástí husitských oslav v Jihlavě bylo také připomenutí jednadvacátého výročí Husovy smrti. 14. 8. 1436 do tohoto města byly konečně přivezeny zemské desky a korunovační klenoty a Zikmundově korunovaci pak nestálo nic v cestě. Jsem rád, že mohu na tomto místě ocenit, že i v současnosti město Jihlava připomíná tyto významné události české reformace.

Netřeba jistě nijak zvlášť zdůrazňovat, že Jihlava i v polipanské době zůstala významným katolickým městem ovládaným německým etnikem.
V r. 1453 byl v Jihlavě s ovacemi přivítán Ladislav Pohrobek, který odsud již mířil do Prahy ke korunovaci.
Když byl Jiří z Poděbrad zvolen králem, jedním z měst, která sveřepě odmítla uznat jeho volbu, byla právě Jihlava. V květnu r. 1458 vytáhl nově zvolený král na Moravu s cílem přimět k poslušnosti především nepoddajné moravské enklávy. Jihlava, kterou hájil Hynek Bítovský z Lichtenburka, držitel hradu Cornštejna, odolávala až do 15. listopadu, kdy po několikaměsíčním obléhání své úsilí nakonec vzdala. Až Poděbradovi se tedy povedlo to, co se nezdařilo jeho husitským předchůdcům po celou dobu revoluce.
Po vypuknutí druhé husitské války (1467 – 71) se již v červnu 1467 Jihlava připojila k Zelenohorské jednotě a zaslala Poděbradovi opovědný list. V r. 1470 do tohoto města byla umístěna posádka hájící společné zájmy Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, šéfa jednoty, a Matyáše Korvína.
Po smrti Jiřího z Poděbrad se o český trůn ucházel pochopitelně i Matyáš Korvín. Již pouhý den po zvolení Vladislava Jagellonského, tj. 28. května 1471 papežští legáti Lorenzo Rovarella a Gabriel Rangoni v jihlavském kostele sv. Jakuba Většího potvrdili (patrně k tomu byli donuceni) v papežově zastoupení Korvína českým (vzdoro)králem.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)