Jiří Motyčka píše:
Málokterý, pokud vůbec nějaký, panovnický rod ve středoevropském prostoru totiž disponoval takovou množivostí a vitalitou jako Habsburský....
Tak ten strach o následnictví byl vždycky silný u všech rodů. Vlastně to byla priorita dynastií, jinak se všechno co nabyli, zas rozplynulo. Přemyslovcům nebo Piastovcům to vydrželo poměrně dlouho, u dalších panovnických rodů Evropy nevím jakou měly "trvanlivost."
Ale máš pravdu, že by to bylo hezké mít opět ryze český panovnický rod... I když, já ze všech mám nejradši Lucemburky, které považuju také za skoročeský.
Jiří Motyčka píše:
Je třeba zdůraznit, že Jiří z Poděbrad se zřekl nástupnictví pro své syny s těžkým srdcem, pod obrovským mezinárodním tlakem a na základě velice složité geopolitické situace...
On skutečně počítal s tím, že by jeho rod eventuálně mohl nějakou dobu držet v Čechách žezlo i po tom, co by sám skončil?
Já si to moc nedovedu představit, protože by závist české šlechty pracovala na plné obrátky - když mohl on, proč né my?! A už vůbec si nedovedu představit, jak by to snesla Evropa, kde panovnické dynastie měly dlouhou tradici.
Představitelnější je tato situace v raném středověku, ale tam to zase fungovalo vyvražďováním celých rodů.
_________________
"
Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419