o kronice
Pozoruhodné události husitských Čech Eneáše přivedly na myšlenku sepsat dílo, kterým by uchvátil čtenáře. Cítil se být k tomuto úkolu povolán, neboť se považoval na odborníka na českou otázku, kterou pochopitelně posuzoval prizmatem čelního představitele římské církve. Popudem k sepsání kroniky byla volba Jiřího z Poděbrad českým králem r. 1458, která v Evropě způsobila nemalý šok. Šok byl o to větší, že se Evropa začala pomalu ukolébávat nadějí, že se České země postupně navracejí do všeobjímající náruče římské církve. Z tohoto pohledu byla volba husitského krále pro mnohé velkým zklamáním. Eneáš zatím pouze tušil, jaký sok mu vyrostl v podobě "krále dvojího lidu". Oči Evropy se opět začaly upírat k nepoddajné zemi a tohoto zájmu Eneáš pragmaticky využil.
Historie česká (
Historia Bohemica) byla dokončena v polovině roku 1458 a byla určena neapolskému králi Alfonsu Aragonskému.
Eneáš dlouho a poctivě shromažďoval prameny, které měly napomoci k sepsání díla o české historii. Součástí kroniky, která je spíše historií (ve smyslu dějepisného žánru), jsou dějiny od příchodu praotce Čechy (zdroj: Dalimilova a Pulkavova kronika). Nejpodstatnější částí tohoto díla jsou však husitské dějiny přibližně od počátku vlády Václava IV. do Poděbradovy volby. Tady už pochopitelně čerpal ze svých vlastních cenných a bohatých zkušeností, ale také z listin obdržených od svých českých přátel.
Protože Eneáš byl humanista a renesanční člověk, nelze se podivovat nad tím, že husiti byli pro něj barbaři. Ne jedné straně italská renesance a na straně druhé čeští kacíři, i když v Basileji musel chtě nechtě připustit jejich vzdělanost a to nejen v teologii. A protože Eneáš nebyl fanatik se sklony k primitivizmu jako např.
Kapistrán, lze předpokládat, že označeni "barbaři" nebylo míněno pejorativně, ale řekněme spíše z pohledu sociálního začlenění a ideologického přesvědčení. Když však ve své kronice píše, že Češi "
žijí bez víry, bez dobrých mravů, (...)
v cizoložstvu a ve vší nemravnosti", tak se nechává unést svojí subjektivní katolickou zaujatostí. Nebo v lepším případě, když se v Basileji projednávalo např.
tohle, tak musel být (duchem?) nepřítomen. Poukazovat na nemravnost a cizoložství husitů bylo něco podobného, jako když zloděj křičí "chyťte zloděje!" na někoho, kdo vůbec nic neukradl.
Je nucen uznat, že husiti byli skvělí válečníci, ale jinak nemravové a cizoložníci. Zatímco křižáci bojující pod korouhvemi s křížem jsou patrně dle Eneáše pouze zbabělí humanisti. Je zřejmé, že ani tak vzdělaný člověk, jakým byl Eneáš, nebyl schopen překročit svůj vlastní stín. Avšak díky jeho kronice se Evropa mohla dozvědět o takových postavách dějin, jakými byli Žižka, Prokop Holý, Rokycana a Jiří z Poděbrad, které svým způsobem i obdivuje navzdory své nenávisti ke všemu husitskému.
Eneáš své vyprávění o husitech doplnil i mnohými smyšlenkami i nadsázkami, ale také fiktivními monology, strhujícími popisy bitev,
anekdotami i zajímavými úvahami. Ale i tohle je dle Čorneje dokladem jeho vzdělanosti a především stylistických schopností s talentem k fabulaci až do té míry, že jeho kronika je spíše dílem literárním než dějepisným.
Před vynálezem knihtisku se Historie česká šířila mnohými opisy a v r. 1475 byla poprvé vytištěna v Římě. Další tisky jsou však zaznamenány až později. U nás vyšla tiskem pravděpodobně na konci 15. století a ohlas Eneášovy kroniky se objevil i ve vrstvě starých letopisů, pocházejících z této doby. Utrakvistickou majoritou byla v podstatě odsouzena, např. Václavem Píseckým (o něm zmínka viz
tady), naopak mezi katolíky byla pochopitelně přijata s velkým pochopením a to vč. Václava Hájka z Libočan, jenž hojně z kroniky čerpal.
Zdroj: Tajemství českých kronik
)
