Dosud tu chybí chlívek pro tuto významnou postavu husitství. Napravme to!

Narodil se z pohledu husitské éry relativně nedávno, teprve roku 1397. Jeho otcem byl Albrecht IV. Habsburský, který zemřel na úplavici, kterou si uhnal při marném obléhání Znojma roku 1404. Poručníkem malého Albrechta se stal Zikmund, který si he velmi oblíbil. Zaslíbil mu svou jedinou dceru Alžbětu a díky tomu byl mnoho let Zikmundovým předurčeným následníkem v Uhrách, Čechách a v říši. Díky tomu, že byl i rakouským vévodou, tak se na krátký čas stal pánem panství, které se o sto let později stalo trvalým dědictvím jeho rodu.

Albrecht byl nápadně vysoký, snědý, černovlasý muž s odulým rtem a černým knírem. Oplýval osobní statečností, laskavostí a štědrostí k poddaným a služebníkům. Byl skromný a málomluvný a narozdíl od svého tchána prý neměl zálusk na kdejakou hezkou dívku, ale ctil rodinný život. Albrecht však neoplýval příliš velkou vzdělaností a nenaučil se ani maďarsky a ani česky, ačkoli věděl mnoho let dopředu, že to bude bráno jako velká překážka při jeho prosazení v Čechách a v Uhrách.

V Čechách byl Albrecht u většiny obyvatel neoblíbený a u husitů byl terčem nenávisti a odporu. Albrecht si počínal ve válce s husity krutě a úspěšně. Nešetřil zajatců, užíval též bojových vozů, byl nesmiřitelný, čímž si vysloužil označení "Kladivo kacířů". Tím se dostáváme k velké překážce při Albrechtově nastoupení na český trůn. Pro většinu Čechů byl Albrecht především nekompromisní katolík a Němec. To bylo pro mnohé nepřekonatelným problémem. Pro kališníky to byl výsměch. Nebojovali přece, aby na český trůn usedl jejich největší odpůrce a ještě k tomu v citlivé a národnosně rozjitřené zemi neumět ani slovo česky.

Ačkoli byl Albrecht pánem Moravy již od roku 1423, tak o vládu v Čechách musel tvrdě bojovat. Přijat byl katolickými pány a korunován v červnu 1438 na českého krále, ale osudným se mu znovu stal Tábor, který marně obléhal. Po památné bitvě u Želenic však dosáhl Albrecht vítězství nad kališnicko-polským vojskem a po následné dohodě s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, představitelem kališníků, se zdálo, že mu v plném uznání v zemi již nic nebrání. Ale Habsburkům ještě nebylo dáno. V říjnu 1439 Albrecht zemřel v Uhrách za strašlivých bolestí. Prý na úplavici. Zanechal po sobě pohrobka Ladislava, který se sice českým králem stal, ale to bylo již pod ochrannými perutěmi Jiříka z Poděbrad.

_________________

O tom prvním nelze ani v náznaku pochybovat, ale s tím druhým by se dalo - taky úspěšně - polemizovat.
Je pravda, že některé posádky na Moravě byly střídavě pod kontrolou tohoto Habsburka, a to ještě díky masivní podpoře svého tchána, avšak jeho vliv v husitských Čechách byl takřka nulový.
Nakonec posuďte sami:
Začalo to debaklem při obležení Tábora v době 1. kruciáty v r. 1420. Při 3. kruciátě r. 1427 měl Albrecht opět zaútočit z jihu, ale nezapojil se ani do příprav. Úspěšnější byl až při poslední, čtvrté kruciátě v r. 1431, kdy "nebojácně" vpadl na Moravu, aby tak mj. vázal moravskou kališnickou šlechtu.
Pod vlivem svého tchána pak souhlasil i splatností kompaktát pro Moravu. To mu však k úspěchům přičíst nelze, byl tak "pouze" nucen respektovat závěry Basilejských jednání.

Pospolitost teritoriálního vlivu lucembursko-habsburské rodinné aliance na Moravě se začala tvořit v r. 1421. Erozi začala podléhat vlivem velkých výprav českých husitů (1423 – 1426 i později) do těchto končin. S předáním Markrabství moravského pod Albrechtovu správu Zikmundem, které Čornej označil za "státoprávní zločin" (VDZKČ V., str. 464), nemohli mnozí Moravané souhlasit, a proto někteří nerozhodní a vlažní moravští utrakvisti začali podporovat zásahy Čech proti aliančnímu uskupení a jeho posádkám. Při těchto výpravách na Moravu se čeští husité všude tam, kde to jen šlo, zachytávali a dosazovali své posádky. I Morava byla totiž součástí důležité politicko-vojenské strategie spočívající v tom, že žádná z tzv. vedlejších zemí nesmí být od Koruny odtržena. A Morava jako markrabství měla v tomto ohledu postavení ještě výsadnější.
Dalším Albrechtovým debaklem byla např. Břeclav, významné město strategicky důležité směrem do Uher i Rakous.
Jedny z prvních husitských zahraničních výprav směřovaly do severních Rakous a byly mnohdy úspěšné, jak se o tom píše i tady na fóru v jiných tématech. Kdepak byl v této době "markrabě moravské"? Patrně se obával, když se husiti objevili až Stockerau a Korneuburku, aby si to husitské armády nenamířily směrem na metropoli na Dunaji. Tyto obavy však byly liché, neboť jim v cestě stál zmiňovaný veletok.

Kdybychom tedy měli rekapitulovat a na jednu misku vah položili Habsburkovy úspěchy a na druhou neúspěchy, obávám se, že by se tyto pomyslné váhy převážily na stranu, kde je právě ona miska s neúspěchy. Pouze se můžeme dohadovat, jak hodně byla tato strana vah nakloněna ...

... s rezavějící hlavou a naštípnutým topůrkem plném třísek.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Podle privilegií, které Karel IV. z titulu českého a říšského krále Čechům potvrdil na památném zemském sněmu roku 1348, byla Morava nedělitelnou součástí Českého království, respektive lénem. Morava nemohla být od Čech odtržena a zastavena, a to ani usnesením českého sněmu. Takže Zikmund jednal protiprávně, ale udělil Moravu do správy svému vyhlédnutému následníkovi, takže Zikmund počítal s tím, že se Morava vrátí do svazku českých zemí. Morava měla vždy mnohem silnější orientaci na Rakousy, než na Čechy. Katoličtí moravští páni byli postaveni před hotovou věc, ale neprotestovali. Pouze moravští kališníci se ozývali, jinak předání Moravy Albrechtovi nebylo nijak výrazně napodnuto ze strany Moravanů.

Je špatné přát někomu smrt nebo se ze smrti někoho radovat a těšit, i když by byl sebehorší. Ale Abrechtovou smrtí se českým zemím ulevilo. Nebyl by nestranným králem, naopak! Časem by se pokusil zvrátit výsledky revoluce a zrušit kompaktáta. To by přineslo zmatky a válku. Navíc by jako český král vládl z Vídně a do Čech by jezdil vyjímečně. To by nešlo, naše zem potřebovala krále, který by byl v zemi přítomen a hojil rány po mnoha letech válek. Takovým králem by Albrecht nebyl.

_________________

Zkrátka by jednal v naprostém souladu s Římskou kurií.
Habsburkové byli navíc spíše příznivci papalizmu a nikoli konciliarizmu, díky němuž mohla být uznána např. i kompaktáta, i když byla velkým kompromisem.
Pro toto pojetí politiky příslušníků Habsburského rodu se v moderní, nezávislé české historigrafii ujalo výstižné označení austrokatolicizmus. Jeho typickým představitelem byl také Albrecht II. Habsburský, rakouský vévoda toho jména V. ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Austrokatolicizmus slyším prvně.

Jak by byl Albrecht nestranným králem si lze představit při malé scénce, která se odehrála na Staroměstském náměstí v Praze v den Albrechtovy korunovace.

Albrecht a jeho přívrženci pospíchali s korunovací, která byla stanovena na 29. června 1438. Noc před korunovací trávil Albrecht na Pražském hradě, kam druhý den ráno vkročili biskup Filibert v doprovodu olomouckého, litomyšlského, frisinského a ardžišského biskupa a probošta a děkana svatovítské kapituly spolu s českými pány, aby přesně podle Karlova korunovačního řádu vyhledali budoucího krále ve svých komnatách. Albrecht byl vyhledán ve své komnatě a slavnostně připraven a doprovozen do katedrály sv. Víta. Čeští pánové nesli před Albrechtem korunovační klenoty. Meč nesl Hynek Krušina z Lichtenburka, žezlo Václav z Michalovic, Hašek z Valdštejna nesl jablko s křížem a Oldřich z Rožmberka nesl korunu spolu s třemi dalšími pány, kterými byli Menhart z Hradce, Mikuláš Zajíc a Hanuš z Kolovrat. Za nimi kráčel pod nesenými nebesy Albrecht se zlatou čelenkou doprovázen českou, uherskou a rakouskou šlechtou. Před hlavním oltářem Albrecht čelenku odložil a složil slavnostní přísahu. Při mši a před následnou druhou přísahou Albrecht znovu převzal čelenku, žezlo a jablko, které mu poté byly odebrány, aby Albrecht mohl pokleknout.

Kolem Albrechta se postavili výše čtyři zmiňovaní čeští páni nesoucí korunu. Všichni drželi jednou rukou ze čtyř stran korunu nad Albrechtovou hlavou a Oldřich z Rožmberka se obrátil k přítomným českým pánům a třikrát se ptal, jestli je skutečně vůlí všech přítomných českých pánů, aby byl Albrecht jejich pánem. Všichni odpověděli: "Ano, rádi!", načež přítomní čtyři páni s olomouckým biskupem Pavlem z Miličína posadili Albrechtovi korunu na hlavu. Katedrálou se následně nesl zpěv svatováclavského chorálu a slavnostního "Te deum laudamus". Oldřich z Rožmberka ještě pravil po zpěvu: "Páni čeští, hle, král tento je pánem koruny České!", na to mu odpověděli přítomní: "Jest!". Albrecht byl posazen na vysoký trůn u oltáře, aby si vyslechl zbytek slavnostní mše. Po mši Albrecht pasoval na rytíře na sto rytířů.

Po korunovaci se Albrecht a hosté odebrali do paláce na Pražském hradě, kde se konala slavnostní hostina. V sále bylo více jak čtyřicet stolů pro hosty. U vyvýšeného stolu zasedl v rudém plášti Albrecht, kterému při jídle drželi nad hlavou korunu mladí páni z Rožmberka a Hradce, zatímco jiní před Albrechtem stáli s mečem, žezlem a jablkem. Během hostiny se hrálo na různé nástroje, předváděli se zpěváci, šašci a jiní kejklíři. Po hostině jel Albrecht v průvodu do pražských měst. Mezi lid byly rozhazovány mince. Před Staroměstkou radnicí byl Albrecht uvítán konšely a omilostnil několik věžňů. Na Staroměstkém náměstí se odehrála veselá scénka, která se vysmívala snahám některých kališnických pánů uvést do země polského prince. Na náměstí byla postavena malá vozová hradba i s osazenstvem, ze které vyšel muž divokého vzhledu a oblečení, který přišel k Albrechtovi a představil se jako Kazimír. Albrechtovi sdělil, že si přišel pro korunu, ale když vidí, že již přišel pozdě, tak se králi poddává. Albrecht herce odměnil čtyřiceti dukáty.

_________________

Pojďme se na tuto Habsburkovu korunovaci, při níž musel pražského arcibiskupa zastoupit olomoucký biskup, podívat ještě z jiného úhlu pohledu a v zajímavé státoprávní souvislosti.

Je třeba si velice dobře uvědomit, že Habsburk, jehož se toto téma týká, nebyl přímým potomkem svého tchána, císaře Zikmunda. Zcela logicky z toho vyplývá, že nemohl být bezprostředním dědicem českého královského trůnu. Jedním dechem je však třeba dodat, že stárnoucí císař, který pochopitelně chtěl získat nástupnictví pro Albrechta, se při tomto svém vroucím přání odkazoval na smlouvy mezi Lucemburky a Habsburky už ze 60. let 14. věku, tj. z doby vlády císaře Karla IV., blahé paměti. A právě tyto smlouvy mj. zaručovaly nástupnictví i pro Habsburky.
V daných dobových souvislostech však za daleko podstatnější považuji skutečnost, že Albrecht Habsburský se mohl stát českým králem jen a pouze na základě naprosto svobodné vůle příslušníků vysoké šlechty, kterou je třeba považovat za nositele dějinné kontinuity přemyslovsko-lucemburského státu.
A právě tuto závažnou skutečnost by si měli uvědomit všichni ti, jež zpochybňují legálnost volby Jiřího z Poděbrad a kteří své námitky vznesli i tady na tomto fóru v tématu věnovaném "husitskému králi" ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Nutno zmínit, že Karel IV. podepisoval dědické smluvy s Habsburky v době, kdy měl již zdravého a silného dědice a hned tři mladé synovce (Jošt, Prokop a Jana), kteří měli dědit po pražských Lucemburcích. Tudíž v 60. letech 14. století se zdálo více než nepravděpodobné, že by za pár desítek let nebyl na živu žádný malinký Lucemburk. V době podpisu smlouv byla naděje na dědictví výrazně ve prospěch Lucemburků a ne Habsburků.

_________________

Tak to bezesporu!
Leč v době, kdy starý, ryšavý Lucemburk umíral, byla situace již zcela jiná. Ale to "Otci vlasti" nemůžeme vytýkat, jak naznačuje bratr Napo_Leon, neboť ani císař Karel IV. nebyl žádnou vědmou s křišťálovou koulí, aby mohl předvídat demografický vývoj Lucemburské dynastie ve středoevropském prostoru.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Kniha Poslední Lucemburk na českém trůně F. Kavky se také věnuje zeti Zikmunda Lucemburského.

Tohle ajv. takřka bez výhrad potvrzuje kapitola výše odkazované knihy nazvaná "Role Albrechta Rakouského", str. 131 až 137.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... k tomu zřejmě nejnověji viz ZDE ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ve světle výše uvedených informací přednášející z této dnešní přednášky označil Albrechta jako, cituji "ekonomického antisemitu".

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)