Protože v těchto dnech právě vyšla monografie o tomto protagonistovi, rozhodl jsem se založit mu samostatné téma ...
Někoho možná zaujala pouze jeho kariéra loupeživého rytíře, ale i takové příspěvky budou v tomto tématu vítány, neboť neodmyslitelně patří k životu spojenému s tímto méně známým jménem.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Přiznám se, že o tomto příznivci táborské strany vím hodně málo, přesněji řečeno takřka nic.
Jan Smil byl nejen jako držitel hradu Husi (po smrti Mikuláše z Husi) cca od r. 1422 v neustálých rozbrojích a sporech s Oldřichem z Rožmberka.
V r. 1437 Smil z Kremže obdržel od Zikmunda zástavní listiny na zboží hradu Hus, Prachatic, Volar a 9 vesnic dříve patřících klášteru ve Zlaté Koruně a další. Jednalo se o zboží, kterými procházely komunikace, jež byly součástí obchodních tras, tzn. České Budějovice – Prachatice a Pasov – Volary – Prachatice, trasa, která byla součástí Zlaté stezky.
To byla poslední kapka, kterou přetekl pohár pokrytecké shovívavosti a Oldřich z Rožmberka, který měl se Smilem neblahé zkušenosti z dob, kdy Smil zastupoval zájmy táborské strany v tomto jihočeském regionu, začal jednat. V r. 1438 jej nechal Rožmberk uvěznit v Českém Krumlově, když ho lstivě vylákal na svůj hrad. Doba revolučního Tábora byla totiž v nenávratnu!
Smil byl nucen vydat Oldřichovi zástavní listiny, přesto byl nadále vězněn. V r. 1447 Rožmberk nechal Smila z Kremže popravit na základě zjištění, že jedna ze zástavních listin byla údajně padělána, takže část svého majetku by Smil získal nezákonně. (Čornej str. 78-79)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tento rytíř má krásný starodávný erb (znak rytířů z Křemže a Chlumu má dvě vystřelené šipky, pod jednou je štít, nad ním je přilba ozdobená jak z turnaje s korunou, nad kterou je další šipka). Erbovní barvy nevím.
Pečeť Jana Smila z Křemže na listině z r. 1426 (SOA Třeboň) vypadá jako penízek s jednou šipkou na štítu a nějakým nápisem.

V Kronice Česko-bavorské hranice I je také o tomto rytíři často psáno, zvláště v kapitole Záští Jana Smila z Křemže na Husi proti Oldřichovi z Rožmberka a Kunátovi Kaplířovi na Vimperce, tak občas sem něco opíšu.

''Jednoho z nejagilnějších spojenců Prachatic představoval Jan Smil z Křemže, o jehož državách Husi, Husinci, Záblatí a Křemži je v Popravčí knize častá zmínka. Svoji dramatickou životní dráhu začínal tento rytíř jako služebník a dvořan Oldřicha z Rožmberka. S bratrem Otíkem držel rodové křemžské panství čítající kromě tvrze více než čtvrt stovky vesnic s dvory, mlýny a dalším příslušenstvím. V rožmberských službách si Smil zřejmě polepšil, neboť ještě před husitskými válkami rozšířil svůj majetek o panství hradu Husi s osmi vesnicemi a dvěma městečky, z nichž Záblatí získalo r. 1400 od Václava IV. tržní právo a povolení výstavby privilegované cesty do Pasova.

Také sňatek Smilův s Annou z Rožmitálu dosvědčoval, že rytíř z Křemže byl přijatelný jako dynastický partner i pro starožitný a majetný panský rod. Rozhodně tedy Smil nepatřil mezi zchudlé zemany typu Žižkova a příčiny jeho kališnické konverze lze především hledat - stejně jako u Mikuláše z Husi - v jeho vztahu k zlatokorunským cisterciákům. Od Václava IV. získal totiž Smil zápis na roční rentu 50 kop grošů z královské berně odváděné zlatokorunským klášterem. Zda tento důchod získal Smil za vojenské služby či jako splátku na půjčku, nevíme, ale Smilovy plány na trvalý zisk prosperujících klášterních držav v bezprostředním sousedství křemžského a husského panství se tím ovšem zásadně střetly s obdobnými zájmy Oldřicha z Rožmberka.
Smil z Křemže později tvrdil, že zlatokorunská renta mu nebyla ani jednou vyplacena, což byl zřejmě důsledek spontánního napadení kláštera a jeho držav na počátku husitských bouří a následného rozkladu správní a ekonomické struktury zlatokorunského dominia.

Když na počátku února r. 1421 vypršelo příměří Táborů s Oldřichem z Rožmberka, vrhl se Smil z Křemže společně s Prachaticemi a Pískem opět do války proti svým katolickým sousedům. Měl k tomu také zvláštní dohodou s Žižkou, jak vypovídal jeden z členů křemžské posádky Chmel z Boršova:
''Smil s Žižkú řekli sobě a slib učinili, aby sobě pomáhali, když by sobě dali věděti a bylo panu Smilovi potřebie...''
Mezi Prachaticemi a Křemží existovala také dohoda o předávání zajatců - do Křemže měli být vydáváni zajatci z Českých Budějovic, do Prachatic poddaní z rožmberského panství. Na výzvy prachatického hejtmana vyrážela Smilova posádka z Křemže loupit dobytek po okolních vsích, který pak byl přiháněn do Prachatic.
Sám pan Smil šel své posádce v silničním loupežení osobním příkladem, jak udal již výše zmíněný Chmel:''...pan Smil sám třetí vzal u Maškovce na silnici ryby a herinky a přivezl tu na Křemži.''

Na počátku husitských bouří se soustřeďovala Smilova válečná aktivita hlavně proti Kunátovi Kaplířovi na Vimperce, v čemž mu ochotně sekundovala táborská posádka v Prachaticích. Primárním zdrojem rozporů byly zřejmě nejasné hranice mezi vimperským a husineckým panstvím, jak ukazuje Smilova smírčí smlouva s Kunátem Kaplířem z 6. dubna r. 1422. Jako ''mocní ubrmané'' této smlouvy, podle které byly nově vytyčeny hranice mezi znesvářenými sousedy, jsou uváděni Jan Roubík z Habří a Racek z Drahonic. Ač se Smil zavázal dodržovat výpověď smírčích soudců pod sankcí 500 kop grošů, nevydržel mír mezi hrady Vimperkem a Husí příliš dlouho, aniž víme, kdo ho první porušil.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Jeho pečeť nese nápis +.s[igillum].yan.zkrzemze.
Hezký znak má městys Křemže, který jeho erb přejalo do svého znaku.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

Kromě oficiálně vydané publikace pro zájemce existuje ještě ročníková práce Michaely Klimešové z roku 2005 - Jan Smil z Křemže, která je dostupná i online.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

V této monografii mne na straně 22 zajímá odkaz u věty...Jan Žižka z Trocnova, který působil ve skupině Matěje vůdce. V odkazu 125 se píše: Své zkušenosti z kriminální minulosti však Žižka později dobře využil. Ohromoval především krutostí a bezohledností, avšak proslul především překvapivou vojenskou taktikou. Není bez zajímavostí, že již v době svého lapkopvského působení musel mít Žižka konexe u dvora krále Václava IV., protože ten mu listinou ze dne 27. července 1409 prominul všechny prohřešky proti koruně a králi.
Zajímalo by mne zda ta Žižkova charakteristika je z dobových pramenů nebo je to dedukce historiků. ...