O trojím lidu

Chelčický v exegezi (výkladu) tohoto biblického textu opět prokázal velice bystrý úsudek, chcete-li, zdravý selský rozum, jdoucí k podstatě této pasáže Pavlova listu určeného křesťanské diaspoře v Římě. Právě na tom, kdy, kam a komu byl list adresován, postavil Chelčický své zpochybnění jednoznačné a předem dané podřízenosti poddaných moci světské v křesťanském společenství.
Chelčický píše:
"Ale apoštol v tom psaní napomíná ty lidi věrné, aby poddáni byli té moci pohanské césaře římského, neb potom mnoho časóv stálo císařství římské bez víry a mnohú krev svatých prolili sú ti césaři římští prvé, než děrú u vieru uvedeni sú."
List apoštola Pavla dle Chelčického reflektuje dobovou situaci, v níž se nacházela křesťanská minorita v římské pohanské společnosti, které vládne pohanský vladař, nikoli římský král či císař, jak ho znali současníci autora traktátu O trojím lidu. V uvedeném biblickém textu se tedy nemluví o vztahu k moci v rámci křesťanské společnosti. Apoštol nabádá lid věrný víře v Krista, aby se poddal pohanské moci a aby zbytečně "císařství římské bez víry" neprolévalo krev Jeho věrných, kteří by se nepodřídili. Autor epištoly dává přednost pokoře a podřízení se "moci zřízením božím uvedenou", neboť vyvoláním jejího hněvu odmítnutím poslušenství by na sebe poštvali meč oné římské moci.

Dále pak Chelčický píše:
"Ale sám od sebe apoštol pod zákon Kristóv moci s mečem nad věrnými neustavuje, aby strašidlo a jeho moci s mečem skrze zákon Kristův na hrdlo věrných vložil. Neb když jest Kristus vykúpil věrné lidi od zákona bázni, nepodobné jest, aby skrze apoštola opět na ně bázeň meče uvalil skrze svój zákon ..."
Chelčický tady – přeloženo do současné srozumitelnější češtiny – dovozuje, že je velice nepravděpodobné, aby apoštol nad někým ustanovoval skrz Kristův zákon moc světského meče, když součástí nehynoucího vykupitelského Kristova díla je vykoupení v Něho věřících lidí i od ("zákona") bázně.
A pokračuje, že jediným zákonem hodným bázně je zákon Boží zaštítěný mečem, který představuje Slovo boží definující hranice, jež nelze překročit. Chelčický zavrhuje podřízenost moci světské (rozuměj moci v křesťanském prostředí) a jejímu světskému meči. Nezbytná je pouze bázeň před mečem Božího zákona, před nímž by se měl věrný lid dokonce "třásti".
A když apoštol Pavel píše: "Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí." (Ř 13, 6), tak Chelčický klade důraz na svědomí a tvrdí, že když moc přikazuje "poctivé věci", které "k spravedlnosti a ku pokoji sú", přikazuje to i Bůh. A takovými věcmi tedy nelze pohrdat, protože by to bylo pohrdání Bohem. A naopak. Bude-li takové věci křesťan plnit, bude se Bohu líbit.
Petr Chelčický svoji myšlenku rozvádí dále. Apoštol Pavel křesťany v Římě nabádá, aby pohanskou moc poslouchali (jinak by v ní mohli vzbudit hněv), aby svoji víru neumenšovali tím, že budou odpírat poslušenství oné římské moci. Kdyby totiž nebyli poslušní, tak by jejich víra byla považována za jakési vzpurné "šibalství", které se nechce podřídit. Tím by mohli proti sobě popudit nadřízenou pohanskou moc, která by je poté mohla ukrátit i na jejich víře.

Závěrem tedy lze říci, že Petr Chelčický důsledně rozlišuje podřízenost pohanské moci, k níž odůvodněně apoštol Pavel ve svém listu nabádá, a podřízenost světské moci v důsledně křesťanském prostředí, kterou Chelčický striktně odmítá. Naopak podřízenost Božímu zákonu pochopitelně přikazuje.

Zvýraznění, (vysvětlivky) a grafická úprava autor příspěvků.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Proti tezi, že "moc světská od počátku ustanovena jest mezi všemi národy samým Bohem pro jeho řád, kteréhož země potřebuje", Chelčický staví jednu ze základních antitezí spočívající v obtížně zpochybnitelném argumentu o tom, že Bůh "neustavil jest pána ani krále na zemi, protože sám chtěl kralovati nad nimi ...". Moc je mnohdy nerozlučně spjata s "ukrutnostmi" (viz následující příspěvek), což je zase v příkrém rozporu se samotným Božím synem, který je zosobněním lásky.

Bůh skrze proroka Micheáše říká o Spasiteli: "A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných." (Mi 5, 1)
Po Kristově (mesiášově) příchodu na zem se On ujme vlády nad Izraelským lidem, nikoli prostřednictvím meče, nýbrž dle (Jeho) "řádu“ ustanoveného "podlé ctnosti a milosti Ducha svatého". Tento řád bude "spravedlnost dokonalá, kteráž převyšuje daleko (nad tu), kteráž stojí na zemi skrze moc knížat ..."
Proti světské moci staví tedy Chelčický Kristův řád, který je závazný pro celou křesťanskou společnost, počínaje okamžikem, kdy byl tento zákon zjeven, aby nahradil "Starý zákon" (staré uspořádání společnosti), které bylo postaveno rovněž na světské, či duchovní moci. A to je leitmotiv Chelčického traktátu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

K tomu Chelčický ve svém traktátu poznamenává:
"... praví ... kterak moc světská mečem má brániti dvú stránek, a kněží učiti mají dvě stránce, robotní lidé mají krmiti pány a kněží, robotně dobývati jim jídla, pití a platuov. A když má jíti podlé duovodu, aby, když trpí jeden úd, trpěli s ním všichni údové: kterak tehdy ti údové hrbovatí, ješto meč drží, jiné menšie údy dáví, zarmucují, tepú, sázejí do vězení, obtěžují robotami, úroky a jinými zámysly, že jako uvadlí chodie, a tito jako koni obroční, sytí a prázní (žijící v nečinnosti, nepracující - pozn. JM) řehcí nad nimi, a kněží jako oči ostře v tom těle hledíta na obě straně těla, hledajíce, kterak by zboží odřeli s nich a osobili je sobě, a obojí spolu, páni i kněžie, vozí se na robotném lidu, jakž sami chtí? Ó kterak daleko jsú od řeči sv. Pavla, aby trpěli všichni údové pro núzi každého úda! Tito pláčí, ano je lúpí, vězie, šacují, a oni se smějí jich velké bídě."
Kolik křesťanské empatie k robotnému lidu, který svýma vlastníma rukama zajišťuje obživu pro zbývající dva "údy" společnosti, se nachází v těchto řádcích. Kolik obžaloby stavu panského a kněžského obsahuje tento polemický text.

A dále následuje stejně nesmlouvavá polemika:
"Ale snad díš: 'To jest proto, že nemají poznáni, ale když by naučeni byli, mohli by jiným milostivi býti.'
K tomu dím: jediné stuoj na tom s rozmyslem, že jich úřad skrze moc musí prospěch míti, v níž bázeň a ukrutenství stojí; a pohne-li se k milosti, to jediné skrze nesnadné přímluvy a skrze dary nahnut bude k milosti, aby hněv opustil, neb někakú věcí, ješto pro ni hrozí, chtě ji míti. Pakli se z úmysla nachýlí k slitování a nebude se hrdlovati s těmi nemúdrými lidmi, ješto milosti nerozumějí, ale opustí to, co jest měl z úřadu činiti, a rozmnoží žaloby potomnie k sobě i o sobě. Nebo neprospěje milost v těch, kteříž pod milostí nejsú, ale pod bázní, ale bude-li bázeň odjata, rozmnoží se žaloba z činěnie mnohé křivdy. Protož moc skrze milost sama se zkazí, a nebudú jeho vážiti, když nebude bíti."
Tuto pasáž je třeba velice pečlivě interpretovat, přesto se o to troufale pokusím.
Chelčický tu ostře polemizuje s názorem, že třetímu stavu chybí poznání a kdyby oni (rozuměj příslušníci poddanského stavu) nabyli poznání, tak že by mohli být spíše oblíbeni.
Chelčický argumentuje tím, že panské úřady aby byly "prospěšné", tak jejich moc musí stát na ukrutenství a na bázni poddaného. Milost nebo chcete-li slitování nad poddanými není spontánní, není vedena především křesťanskou láskou k bližnímu, ale je vynucená přímluvami a dary (dnes bychom řekli spíš úplatky).
Když dojde k záměrnému slitování se nad lidem nemúdrým a bude mu odpuštěno, zvýší se žaloby v budoucnu. Laskavost nadřazených neprospěje těm, kteří žijí v bázni. Ti, kteří žijí v bázni, více hořekují kvůli mnohým, na nich provedeným křivdám. Laskavá moc za této situace přestává být funkční a nemá vážnost.
Závěrem Chelčický dodává, že moc je určena především těm, kteří bez respektu k Božímu zákonu a bez milosti zastrašují ty nemúdré lidi.
Je to tedy vlastně obžaloba moci, která je schopna vládnout pouze na základě zastrašování poddaných touto mocí, a nikoli fungovat v souladu s Božím zákonem, tedy na základě milosti.

Tyto pasáže traktátu patří k tomu nejvýznamnějšímu, co Chelčický ve svých spisech napsal. Zaujímá zde pesimistický postoj k tomu, že by se na daném stavu mohlo cokoli změnit. Za předpokladu, že zůstane společnost rozdělena na tři stavy, a nestanou-li se všichni křesťané bez ohledu na původ "údy" jednoho těla Kristova ve smyslu evangelií, pozitivní změna k lepšímu nastat prostě nemůže.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

pokračování ...

"A jest-li to u pravdě tělo Kristovo ten truoj lid, tehdy sedláky, pastýře a chodce (tuláky, žebráky – pozn. JM) mají v najvětší čest míti, jelišto nejmenší v uobci. Ale daleko jest od toho. Neb těm hlavatým lidem sprostní a potupení lidé jsú jako psi před očima; protož již nevědí, kterakého potupeni na ně vymysliti: oni opar sedlský (nadávka uštědřovaná sedlákům), oni búr (potupná přezdívka sedláků z německého Bauer), oni výr, oni srch (sršeň), oni chlap, ne hanba hojnější cti od poctivějších údov", poznamenává bez obalu ve svém traktátu Chelčický.
Místo toho, aby "hlavouni" měli své poddané v úctě, protože sedláci, chlapi, pastýři, tuláci a žebráci jsou těmi nejnepatrnějšími v obci, tak jim nadávají sprostnými a potupnými nadávkami, které zde Chelčický tak poctivě vyjmenovává.

A dále pak pokračuje:
"Ale já, duofaje Bohu, do mé smrti nepovolím tomu rozumu o těle Kristově, abych jej chtěl mít za pravý, abych tak neskrovný dvój lid odečta, i vložil jej na obec, aby se na obci vozil, jak by sám chtěl, a ještě se za lepší měl v těle Kristově, než ten obecný lid, ješto se na něm vozí, podrobivše je pod se a ne jako údy těla, ale jako hovada, jichžto přetrhnutí neváží.
Ale zjevné jest, že pro tu příčinu přílišné množství rozšířilo se jest rozličného kněžstva a panstva, že všichni chtí pány býti, panošemi, žoldnéři. Neb snadno jest na tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, chlapy a výry sprostným lidem dávati a odřieti je jako lípu a hlavu jim zbíti a vždycky hojně jísti a píti dobře a najlepší věci, prázniti (nic nedělat), túlati se s místa na místo, bez úžitka marnosti mluviti a rozličné hříchy bez studu páchati. Takových hrdláčóv (darmožroutů) přílišné rozmnožení všudy po hradích a po městech jest, ješto neb skrze moc násilé činí obcem aneb platy berúce, doma dobrá bydla na to mají, hodují a prázný (příživnický) život na to vedú. Protož aby to jako víra byla křesťanóm, rozděléce na tré lidi, i počísti to nerovné rozděleni tělem Kristovým a nadělati pánuov jedněch nad druhými, aby je tiskli a násilé jim činiti a vždy aby s oněmi, kteréž potlačují, údové jednoho těla počítáni byli, toho pohanóm pójčme, ale u víru Kristovu a v jeho duchovní tělo na věky nevejde."
Na tomto místě by se slušelo nejprve si ozřejmit pojem "obec", tj. co se pod tímto pojmem rozumělo v oněch husitských dobách. Obec je např. z pohledu konfesionálního jakékoli společenství lidí stejné víry. Obcí bychom mohli také rozumět (z pohledu stavovského nebo sociálního) společenství lidí nižší, podřadné kategorie, tj. společenství, které nazýváme souslovím "obecný lid". A to má Chelčický na mysli ve svém výše uvedeném citovaném textu především.

Chelčický nám naznačuje, že není možné do této obce jen tak přifařit ony dvě nadřazené složky trojího lidu, aby se na té třetí, podřízené tento dvojí lid vozil a ještě se "měl za lepší" navíc v rámci jednoho těla Kristova.
Chelčický nesmlouvavě kritizuje velké rozmnožení pánů a kněží, kteří se mají dobře, a jako darmožrouti a příživníci vysávají třetí stav, pro nějž mají "hrdláči" jenom pohlavky a nadávky. Chelčický tohle dělení připouští pouze v pohanské společnosti, ale je naprosto nepřípustné ve společnosti křesťanské.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O papežství reprezentovaném římskou kurií a kněžstvu Chelčický mj. píše:
"Protož toto vždy vyznávám, že Kristus, syn boží, jest pravý a nejvyšší kněz Nového zákona ..."
Tady Chelčický v naprostém souladu s Husem za hlavu církve a nejvyššího kněze považuje Ježíše Krista a dále o současných kněžích píše:
"Ale ono kněžstvo, kteréž ona nevěstka, ježto sedí na římské stolici, porodila volně bez bolesti, sedieci na poduškách postavcových a v měkkosti života jich život postavila, toť sú synové prokletí, ješto sú Boha beze cti učinili před jeho nepřátely a před očima všech, jenž se jemu posmívali a jménu jeho svatému se rúhají pro jich mnohé bláznovství. Kteřížto všecky tráveniny (jedy - pozn. JM) mateře své vylili sú. Ti nynie prospívají, v horší bludíce a mnohé bez čísla po sobě v bludy zavodíce (svádějíce). Nepečliví o stádu božím, zlí nájemníci v času pokušení utekli sú od něho a zavřeli se na hradích a na městech, boje strojíce a z lidí krev cedíce. Synové nešlechetní a vší nespravedlnosti naplnění tak všecko činí jako z kurvy synové, ješto studu a cti nemají. Neostanúť na věky v domě božím a nebudeť jim v kořist stádo boží, kteréž dali sú na rozchvátaní (rozchvácení) zvěři všeliké."
Je to zdrcující obžaloba kněžského stavu a římské kurie, která to má vše na svědomí, protože jako nevěstka, kurva v hříchu porodila tolik stejně nemravných synů. Tato žaloba bezpochyby vyvěrala z dobové zkušenosti s kněžským stavem, který se ocitl v neskutečně hluboké mravní i duchovní krizi.

K tomu Chelčický ještě na jiném místě dodává:
"A když tu zprva tak falešně spolu slily sú se moc světská s kněžstvem, víc potom kněžstvo tělesně rostlo ve zbožie a ve cti tohoto světa, táhna zboží od moci i od jiné obce, až sú tak již na vrch dorostli a všecky tráveniny, což jich ďáblu mohlo v srdci býti, ty sú skrze žehnání a sladké řeči na svět vylili. A když jest ta okrášlená kurva svú všicku sílu i plnost vzala od moci světské, tehdy zase, jakož slušie se na její nestydkú (necudnou) oplzlost, jala se jest té moci líbati, milovati a přitúleti, žehnajíci, všecko udpúštějíci a všech svých náboženství účastny činieci a tak se všemi králi zemskými smilnieci, pokúšejíci, vždycky té moci povyšujíci, až dále nemohla o ní řéci 'stránka církve svaté a náměstek božství', ano pravěji bylo by řešeno: 'třetí stránka pekla a náměstek Lucipera pyšného, ješto se nepokoří ani Bohu ani lidem'."
Tady jde Chelčický ve své nemilosrdné kritice kněžského stavu tak daleko, že neváhá duchovní stav přirovnat k třetí stránce pekla a náměstka Božího na zemi (papeže) k Luciperovi. To je burcující síla nezakrytého argumentu!
Lze poznat i z tohoto Chelčického textu, že za veškerou krizí duchovního stavu stojí majetek, na místě nejvyšším papežský fiskalizmus a v neposlední řadě propojení moci duchovní s mocí světskou.
Přirovnání církve k bohaté, zmalované a šperky okrášlené děvce, s níž smilní všichni králové, bylo v oněch dobách hluboké krize církve, kdy římská ryba začala smrdět od hlavy, velice často používáno kritiky římské církve, jak dokládá mj. i tento husitský manifest ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

K tomu Chelčický:
"... když moc světská jest náměstek božství, v moci Boha následuje a bránie mečem zákona božího a dvú stránku jinú, tehdy jinde nemuož zákona božího brániti tak blízce, jediné v knězi, ješto jej má kázati, jda po všem světě, a moc má pilna býti s mečem, aby nedala knězi nic uškoditi, aby, bezpečen jsa, všudy šířil zákon boží. Ale jest-li to súd pravý, že kněz jest náměstek člověčenství Kristova a má jeho v práci a v trpělivosti následovati, a když on bude kázati a zlí lidé budú jeho chtíti bíti a jímati aneb škodu činiti, a náměstek božství, jsa hotov s mečem, nedá jemu nic učiniti, kterakž tedy bude Krista v trpělivosti následovati, když moc nedopustí žádného protivenství jemu udělati a tudy zboří jemu všecko následování Krista v jeho skutcích? Takéž o každém člověku z obce jest, ješto má z přikázání Kristova, ktož jemu dá v líce, druhého nasaditi ("Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou ..." [L 6, 29]) a z přikázání apoštola u bezpráví sám sebe nebrániti, a když moc z svého úřadu má jemu službu v tom ukázati, bránieci jeho, aby se jemu to bezpráví nedálo, opět ten neplní řeči Kristovy pro jeho obranu."
Tady se Chelčický ptá na to, že když moc světská bude hájit moc duchovní, která je určena (pouze) k šíření Božího zákona, jak potom takový ochráněný kněz, "náměstek člověčenství Kristova" bude moci následovat Krista v jeho utrpení. Tato ochrana totiž dle Chelčického nabourává veškeré úsilí směřující k následování Krista v jeho utrpení.
Na jedné straně toto tvrzení zaráží evidentní a přísnou logikou, ale z druhé strany a z extrémního pohledu vzato, by pak knězi, který se sám nemůže přepásat světským mečem (tj. zůstane bez vnější světské ochrany), mohl kdokoli a jakkoli ubližovat vč. zavraždění.
A dále se sugestivně ptá:
"... křesťan, poněvadž z přikázání Kristova dlužen (povinen) jest tím sám sebe nebrániti, kto jest jemu ukázal (určil) moc k své obraně na pomoc míti, aby skrze moc hojněji mohl rušiti (ničit) přikázání Kristovo než sám?"
Chelčický v této otázce naznačuje, že křesťan je dokonce povinen se nebránit, protože i ten, kdo mu určil moc (světskou) k jeho obraně, se vlastně proviňuje proti Božímu zákonu.

Stačí pouze tato jediná myšlenka v naznačené otázce, abychom pochopili, proč Chelčický nemohl schvalovat použití světského meče proti čemukoli, dokonce ani ve prospěch ochrany sluhy božího hlásajícího Boží zákon, jak vyplývá z prvé citace.
K tomu ještě viz následující příspěvek ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O boji duchovním

I když i ve spisu O trojím lidu na více místech Chelčický zpochybňuje použití světského meče jako nástroje světské moci k ochraně či obraně čehokoli, nejpřesvědčivěji vyjádřil svoje zásadní výhrady proti aplikaci světského meče při řešení konfliktů znesvářených protivných stran ve spise O boji duchovním. Chelčický opíraje se o Bibli, nekompromisně odmítá ozbrojený boj s tím, že je přípustné uplatňování pouze meče duchovního. Dnes bychom Chelčického nazvali nepoučitelným až naivním pacifistou, ale ve své době byl "pouze" přísným a nonkonformním křesťanem, který měl následování hodný vzor ve svém Spasiteli.

V tomto traktátu Petr Chelčický mj. píše:
"Protož za najpilnější věc jest obléci se v oděnie božie a státi proti chytrosti ďáblově. ... Protož apoštol neučí tělesným bojóm, ješto je sami krvaví lidé umějie pro svár vésti a duše lidské v nich hynú na zatracenie, ale učí těm bojóm, ješto se v nich duše zachovávají v pravdě od zatracenia. Neobmýšlí mnoho obrany a bezpečenstvie těla k zachovaní zdravie časného (pomíjivého – pozn. JM) života, nebo tomu jest vždy umřieti někakú smrtí a nevystřeže se jie žádný, ani ji bojem vzdálí od sebe, ale spieše skrze boj vpadne v ni. Protož apoštol s pilností obmýšlé duše věrné v jejich zdraví, a proto velí oděnie božie na se vyjeti a postaviti se proti smrtedlnému nepřieteli, aby duše drahé, krví Kristovú vykúpené, neusmrtil."
O jaké pasáži z Bible se autor spisu zmiňuje, když píše o apoštolovi, který nabádá k oblečení se "v oděnie božie", v němž jedině lze obstát před nástrahami ďábla?
Jedná se o v oněch dobách docela frekventovaný text z 6. kapitoly Pavlovy epištoly Efezským, který je uveden zde (zeleně označený) a v němž apoštol Pavel nabádá své věrné v Efezu, aby oblékli boží zbroj, aby tak mohli odolat ďáblovým svodům.
Dlužno poznamenat, že tento biblický text vykládal jinak Chelčický a s velkou mírou pravděpodobnosti jinak husité. Není vůbec obtížné rozlišit, kdo citovaný text z Písma Nového zákona vykládal správně a kdo účelově.
Chelčický ještě k tomu dodává, že prioritou není zachovat si zdraví a pomíjivý život, ale jediné, co má význam, je uchovat si duši. Bojem se nikdo smrti nevystříhá. Proto podle Chelčického nelze usmrtit bratra v Kristu, a to ani v obranném boji, neboť duše takového na živu zůstavšího vojáka-křesťana nemůže být spasena.
Nad slunce jasnější a logický závěr, který nepotřebuje dalšího komentáře.

V životě to však bývá poněkud složitější, než jak se to zpoza pulpitu na jeho tvrzi, kde sumíroval svoje spisy, jevilo Chelčickému. Aby mohl poměrně v klidu psát, ale především, aby z jeho spisů mohla čerpat v 2. pol. 15. st. vzniknuvší Jednota bratrská, bylo nezbytně nutné, aby si česká reformace nejprve proklestila svoji vítěznou cestu k vytouženému cíli vynuceným, ozbrojeným bojem. A po té zbrani museli z donucení sáhnout husité, obránci Božího zákona ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

O církvi svaté

Někteří badatelé kladou vznik tohoto krátkého spisku do 2. pol. 15. věku, jiní ho řadí k nejranějším pokusům Petra Chelčického, protože některé myšlenky byly podrobněji rozvinuty až v traktátu O trojím lidu (... + následující příspěvky). Přesto již spis o církvi se vyznačuje vyzrálým názorem, či spíše postojem k moci světské i duchovní. Ale o to nám v tuto chvíli až tak velmi nejde.

Tento spis je mj. dokladem toho, jak byl v této době rozšířený v českém prostředí Viklefův výklad církve (k tomu podrobněji viz tady). Tento názor v zásadě přijímá i Chelčický, když v první větě tohoto spisu píše, "že cierkev svatá jsú zbor vyvolených k spasení". Viklefův názor na pojetí církve Chelčický nepřijímá pasivně, ale po svém, tj. laicky ho rozvádí a obsáhle zdůvodňuje, proč "cierkev svatá nemuož měřena býti tělesnými cíly a nebo základy ..." Kdybychom se totiž tímto prizmatem dívali na církev, ztotožnili bychom se s katolickým názorem na pozemskou "církev bojující" (ecclesia militans) a o to jistě Chelčickému nešlo ani v náznaku.
Dle autora spisku se příslušnost k církvi pozemské vyznačuje v prvé řadě láskou k Bohu, hned nato k lidem a ke spravedlnosti. A v tomto punktu nezáleží na sociálních kategoriích stavu panenského, manželského, vdovského, kněžského, panského, rytířského a poddanského, ale záleží na tom, jakou chtěl mít církev Ježíš Kristus, když ji zakládal. Církev a její učení se nemohou řídit podle toho, co "římský doktor ustanovil", protože to jsou i v intencích reformního husitství pouze lidské nálezky.
A dále Chelčický píše:
"A kněžie jako v tenatě ležíce v tom zapletení, již svým kněžstvím po světu lezú, rozmáhajíce bludy jeho svú službú."
Ano, kněží jsou lapeni do tenat ustanovení římského doktora, jen memorují tyto (jeho) lidské nálezky a rozsévají je mezi pozemskou církví, tj. uvnitř církve v jejich pojetí. Chelčický také zdůrazňuje, že Bůh skrze apoštoly v čele se sv. Petrem neustanovil v církvi jakési posty obdařené světskou mocí v čele s králem (rozuměj papežem), ale s odvoláním se na Pavlovu první epištolu Korintským (1K 12, 7-12) vysvětluje, že se jedná jen a pouze o funkce či povolání ve smyslu duchovním, když říká:
"... cierkev svatá duchovnie jest, i potřebuje uředníkuov duchovních k svému vzdělání; nebo všecka dostatečnost jejie v duchovních zprávách (směrnicích, zákonech - pozn. JM) záleží, ač pak má tělesného co činiti, ale to vše skrze smysl duchovní."
A nikoli, aby "... snad pohříchu jiného založenie (základu) nemají v cierkvi svaté kněží, jediné břicha pasenie na robotných úsilé." Jako bychom na tomto místě slyšeli zaznít Husovo odsouzení sluhů Božích a jejich obžerství.
I v tomto Chelčického spisku se objevují názory na stav duchoví, které podrobněji a ještě a s větším důrazem rozvinul ve spisu O trojím lidu (viz výše).

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Petr Chelčický a jeho učení mi moc neoslovuje. Líbí se mi více ti duchovní lidé, kteří se nepoddají a mají odvahu bojovat. Ale někdo má náturu být ovce a nechat si vše líbit. Taková povaha je dobrá akorát pro ženy, které si zvolily stát se jeptiškou a vstoupily do řádu. Těch si ale naopak vážím, obětovaly všechno a půjdou rovnou do Nebe! Milují Ježíše, který je Láska, který mlčel, když ho soudili, ale také chtěl spravedlnost zjednat násilím, když převracel stoly těm, kteří obchodovali v chrámu.

V souvislosti s Petrem Chelčickým se často připomíná Lev Nikolajevič Tolstoj. Jako protiklad sem dám krásný citát jiného Rusa - Nikolaje Levašova. Je to jak dělané na ty první husity - Boží bojovníky:
''... Duchovní člověk klade zájmy druhých, zájmy národa nad své vlastní, a dokonce i nad hodnotu vlastního života! A nedělá to v očekávání díků! Duchovní člověk neusiluje o osobní zisk, je nemožné zastrašit, koupit, přinutit udělat něco proti jeho svědomí! Může být jen zabit, zničen fyzicky, a dokonce i pak, duchovní člověk nebude pokorně se založenýma rukama v modlitbě na kolenou čekat, až mu někdo podřízne hrdlo, ale bude bojovat s nepřítelem až do poslední kapky krve, až do jeho posledního dechu ... ''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Ano, Dáša má pravdu, že úplná pasivita při kontaktu se zlem, násilím, útokem je hloupá a vlastně i sobecká. Kdyby takhle smýšleli všichni obránci, tak už tady dávno nejsme. Fyzicky bychom neexistovali, nenarodili se. Od problémů s útoky Hunů, Avarů, přes Turky až po Němce... A kdo ví, co ještě příjde...

Kristus sice mluví o nastavování druhé tváře, pokud jde o útok na mě samotného, ale jindy také říká, že "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele". A při jaké příležitosti pokládá život ? No, třeba i při té, kdy je fyzicky brání...

-----------

Nicméně nechápu Dášin slogan, před kým by se "skláněla", když církev nikdy nikde "moc nad světem" neměla... Lidská blbost, chamtivost, pýcha, atd., ty byly a jsou u moci. Ale Kristova církev ? Ta hrstka chudých učedníků, kteří byli a jsou pronásledováni ve všech zemích a staletích ?

Asi jsem vůbec nepochopil, co jste tímhle měl na mysli, zato Dášu chápu.
Bavíme se tady o církvi 15. století, která byla ve své podstatě totalitní mocí a do té Kristovy měla hóóódně daleko. A každý, kdo měl odvahu se postavit této totalitní moci - a je jedno, zda v 15. st., či ve 20. st. -, si zaslouží úctu, jako např. mistr Jan Hus. A před ním se skloním kdykoli.
A blbost, chamtivost, pýcha jsou jenom pojmy, ty u moci nejsou. U moci jsou lidé s těmito vlastnostmi a mnohdy to jsou právě duchovní, kteří oblékají talár, kleriku, nasazují si kardinálský klobouk nebo papežskou tiáru, a dávno zapomněli na Krista a jeho chudé učedníky.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Vůbec mě nenapadlo, že i u sebenevinnější, okrajové věty je potřeba nejdříve vysvětlit základní pojmy...

Církev je duchovní, neformální, neoficiální, státem neregistrovaná komunita lidí, které spojuje především víra ve slova a činy Ježíše Krista. V jejich pravdivost, dosah, osobní význam, atd.
Tito lidé, po materiální stránce, žijí prostě až chudě, nelžou, bývají obětaví, pro svou odlišnost ( nebo i bez příčiny ) bývají často nenáviděni, atd. Týkají se jich např. Ježíšovy slova : "Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království." a mnohá další.

Jakékoli lidské organizace, denominace, spolky, řády, nejsou, z biblického pohledu, církev. ( To sice nevylučuje, že i v jejich řadách mohou někdy, nebo dočasně, být jednotlivci, kteří jsou součástí skutečné církve, ale jejich rozeznání a "evidence" je věcí Boží... )

Z výše uvedeného lze dovodit nejméně dvojí :

1, Církev nikdy nikde "moc nad světem" neměla...

2, Jan Hus nikdy nebojoval proti církvi.

Sklánějte se tedy před čím chcete, ale vemte v potaz, že ne vše je projevem moudrosti a obhajitelné z pohledu věčnosti...

Vy zřejmě rozlišujete dvojí církev, 1) jakousi "skutečnou" a 2) nějakou "církev" , tj. církev v uvozovkách, aniž byste to náležitě vysvětlil. Bohužel tak tomu není. Pozemská církev je jen jedna jediná, tedy pokud nebudeme rozlišovat konfese.
Takže toto vaše dělení je bohapustý alibismus a ty vaše červené teze pak vyplývají z ryze subjektivního pohledu, v němž je přání otcem myšlenky.
Pokud jsem vám neporozuměl, pak je důvod jediný. Špatně jste to vysvětlil nebo málo vyfutroval relevantními argumenty. Obávám se, že je to kombinace obého.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)