|
Jak se významný katolický šlechtic dal k husitům popsala Jana Janusová v románu Labuť a kalich. Plzeň, Západočeské nakladatelství 1987, s. 169 - 171.
''Mladý Švamberk cítil, jak se v něm něco pohnulo či zlomilo. Vyvstávaly před ním známé tváře: Petr Zmrzlík ze Svojšína, husitský pán, oddaný přítel, jenž se za něho přimluvil v nejtěžší době. Pak kněz Michal, plný své víry, který svým vyprávěním zkracoval vězni samotu. A konečně Žižka! Ten měl největší právo bez řeči dát vůdce katolického svazu stít. Ale neudělal to. Přes odpor prostých táborů mu čestně daroval život a ještě byl k němu shovívavý! Pak se mu vybavil ten, v jehož jméně bojoval. Římský, uherský a český král Zikmund. Sobecký, kořistnický, bezohledný. Nechal by ho tu ve vězení shnít!
Ti, o kterých byl donedávna přesvědčen, že jsou jeho nepřáteli, byli mu od této chvíle blízcí a obdivoval je. Dojímalo i přesvědčovalo ho jejich čestné jednání. Když druhý den za ním přišel Michal, podal mu list pro Elišku a překvapil ho podivným přáním.
'Ještě něco bych na tobě chtěl, Michale. Řekni Žižkovi, že bych s ním rád mluvil. Že o to moc stojím. Věřím, že to zařídíš.'
'Pokusím se,' řekl kněz, vzal dopis a vytratil se z cely.
Bohuslav ze Švamberka po dlouhé době uviděl nebe, stromy, lidi kolem sebe. Vůbec mu nevadilo, že obloha byla zšedlá podzimními mraky, že stromy byly takřka holé bez listí.
Jel do Tábora provázen dvěma strážci a knězem Michalem. Jan Žižka z Trocnova se rozhodl Švamberka vyslechnout. Přijal ho ve svém domě na táborském náměstí. Kněz Michal šel s ním až do jizby. Žižka stál u stolu uprostřed místnosti. Přes obě oči měl černou pásku, jež stahovala i šedivé vlasy. Byl stále plný síly, vzpřímený, rozložité postavy. Nesklonil se před osudem, který ho tak znenadání potkal. Mladý Švamberk znovu pocítil obdiv k slepému hejtmanovi.
'Přivedl jsem, bratře Žižko, Bohuslava ze Švamberka,' řekl Michal.
Žižka natočil hlavu tím směrem, odkud slyšel hlas:
'Chtěls mi něco, pane ze Švamberka, povídej!'
'Mám jen jedno přání, Jene Žižko z Trocnova. Přání, které těžko pochopíš a nebudeš mi věřit. Ale já tě prosím, abys mi projevil svou důvěru tak, jako jsi mi ukázal svou velkorysost. Chtěl bych vstoupit do husitského vojska. Neber to jako chvilkové vzplanutí nebo snahu dostat se z Příběnic. Už jsem prve říkal, že to těžko pochopíš. Znáš mne jako svého nepřítele. Ale já jsem se změnil, mnohé jsem ve vězení pochopil. Nemohu dát jinou záruku svého opravdového přesvědčení než své šlechtické slovo. Jestli ještě něco platí.'
V místnosti bylo úplné ticho. Žižka stál nehnutě, snažil se vybavit si Švamberkovu tvář.
'Bývalý vůdce katolického panstva, Zikmundův stoupenec chce být husitou? Jak mu to mám věřit?' Myšlenky vířily hejtmanovi hlavou.
Bohuslav ještě dodal:
'Jene Žižko, nechci aby sis myslel, že jsem jako Čeněk z Vartemberka. Že se otáčím, jak je zrovna třeba. Dovedu být pevný. Pro co se rozhodnu, u toho setrvám. Poznal jsem, že jsem se kdysi rozhodl špatně. Ten, v jehož jméně jsem bojoval, si to nezaslouží. Zikmund není hoden, aby byl králem této země. Je stejně špatný jako jsou nespravedlivá tažení do Čech. Váš boj je ale spravedlivý, poznal jsem to.'
Teď už opravdu řekl všechno.
Jan Žižka stále mlčel, nepohnul se, byl jako skála. Pak konečně promluvil:
'Člověk v životě leccos prožije a zkusí, všelicos pozná, přesvědčí se, kde je dobro a kde zlo. Jestli jsou tvá slova upřímná, pane ze Švamberka, pak jsi dobrý člověk. Člověk, který bloudil a prohlédl. Chci ti věřit, protože tvé doznání mne naplnilo radostí. Stáváš se jedním z nás, nezapomeň na svůj slib.'
Bohuslav ze Švamberka dojatě přistoupil k Janu Žižkovi. Dva bývalí protivníci si pevně stiskli ruce.''
_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.
|
