Byl jsem na rozpacích, kam toto téma zařadit. Když mě Napo_Leon upozornil na to, že by bylo vhodné ho založit, tak jsem nejprve uvažoval o kapitole "Husitství", ale nakonec asi přece jenom více patří sem, i když i kapitola o husitství se rovněž dotýká témat z tzv. "pozdější" doby.

O čem bychom si v tomto tématu měli povídat, netřeba snad rozvádět, protože se domnívám, že jeho název je dostatečně výstižný. Přesto si dovolím upozornit na jeden velice závažný tématický okruh, a tím je vzájemné ovlivňování české a evropské reformace na území Koruny české. Proto se zcela jistě můžeme dotknout témat a problematky, která se v této kapitole již probírala. Nebude to však vůbec na škodu ...

Pozn.: Českou reformací do r. 1485 se zabývá toto téma.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Když byl pro tohle téma vymezen naznačený časový úsek, tak by možná nebylo od věci začít tím, jak se žilo Jednotě bratrské v době Jagellonské.

Přibližně první desetiletí za vlády katolíka Vladislava Jagellonského bylo relativně poklidným obdobím, protože český král sváděl zápas se vzdorokrálem Matyášem Korvínem, takže měl poněkud jiné starosti. V této době se k Jednotě začínají hlásit významní představitelé české šlechty jako např. Ctibor i Jan Tovačovští a Jan Kostka z Postupic. V r. 1480 se Jednota, sama v problématické situaci, projevila významným a zároveň velice odvážným činem, když do svých řad přijala stovky valdenských z Braniborska. A to se již pomalu dostáváme k našemu mezníku, kterým byl r. 1485, kdy byl přijat Kutnohorský náboženský mír. Bohužel Jednota bratrská stále ještě neměla takové postavení, aby tento nadčasový dokument zahrnul i tuto novou církev.

Mravní řád, křesťanská pokora a pravidla, jimiž se bratří a sestry řídili, musel nutně přitahovat i některé kališníky, ba dokonce i katolíky, kteří věděli, že jejich církev nežije v souladu s Božím zákonem a utrakvisti jim zase připadali v lecčem příliš radikální. Jednota se tak postupně stávala alternativou jak pro vyznavače podobojí tak podjednou ...

O Jednotě bratrské před rokem 1485 viz také toto téma.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Když byl roku 1485 uzavřen památný a přelomový kutnohorský náboženský mír mezi katolíky a kališníky, který přijal basilejská kompaktáta za zemský zákon, zrovnoprávnil obě církve, a stanovil pro obě strany mír na 31 let, byl to důležitý mezník českých dějin. Předně skončilo období náboženských válek na teritoriu zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko a Horní a Dolní Lužice). Mír uzavřený původně jen na určitou dobu byl na zemském sněmu roku 1512 prodloužen na věčné časy, což přispělo k tomu, že na další více jak století bylo bezprostředně zabráněno tomu, aby náboženské rozmíšky mezi katolíky a kališníky ještě někdy přerostly v občanskou válku. Protože se za zákonem povolená kompaktáta schovávali později i luteráni, kteří se během vlády Ferdinanda I. stali dominantní náboženskou stranou v zemi, nemohl přísně katolický a nesmlouvavý Ferdinand účiněji bojovat a pronásledovat ani stoupence tohoto nového učení. Následné 16. století bývá proto po právu nazýváno stoletím kompromisu, tedy toho produtivního kompromisu, v náboženské i politické rovině. A tolerance byla jak vidno hlavně dědictvím 15. století, husitské revoluce a české reformace.

Nás však bude zajímat, že počínaje rokem 1485 nastává po dlouhém období náboženských válek blahodárný mír a pokoj, kterého si České království užívalo neobyčejně dlouhou dobu, takřka až na práh nešťastného 17. století. V 16. století se českým zemím náboženské války, které ničily a oslabovaly Svatou říši římskou a další evropské země, vyhnuly, protože svou náboženskou reformaci, a to reformaci první a úspěšnou, si Češi odbyli již na začátku 15. století. Protože bývá 16. století většinou neprávem chápáno jako století nudné, které postrádá větší jiskru, není ani dostatečně v řadách veřejnosti znám osud české reformace, kališnické strany a kompaktát, které si prošly v 16. stoletím bouřlivým a zajímavým vývojem. Hlavně ale v 16. století v Čechách vznikl český protestantismus, který se v mnoha ohledech lišil od protestantismu evropského. A byl to právě český protestantismus, který ovlivnil české dějiny na dlouhá staletí. Náležitá pozornost, které budeme tomuto období věnovat, má tak své oprávnění a neměla by na zdejším foru chybět. Věříme, že se do diskuze časem zapojí i další uživatelé a návštěvníci, ať již se svými postřehy, závěry nebo otázkami či podněty.

_________________

Z této doby jsou také vzácné kališnické knihy, které již vysázeli a vytiskli mistři černého umění v prvních knihtiskařských dílnách. Myslím, že to byly ty knihy, které později musely být před katolíky schovávány (viz. Žalman v F.L.Věkovi).

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Ano, cenzura knih je také důležitý fenomén let 1485 - 1620. Více než o kališnické knihy šlo ale spíše o knihy Jednoty bratrské, luteránské a později i o knihy kalvínské. Tedy o knihy konfesí, které nebyly v Čechách povoleny a jejich stoupenci byly dokonce pronásledováni. Zákaz dovozu těchto knih, jejich šíření a tištění v Čechách a také jejich držení mělo přispět k tomu, aby se zamezilo šíření těchto učení. Moc platné to ovšem nebylo, vždyť co si budem povídat, zakázané ovoce chutná nejlépe a lidé se nemění. Zákazy byly porušovány a obcházeny.

První velkou vlnu cenzury knih řadíme na přelom let 1547/1548, kdy král Ferdinand I. využil příhodné situace poté, co pokořil odboj českých stavů, aby vydal několik mandátů, které dovoz a držení knih z ciziny s náboženskou tématikou zakazovaly. Asi nejznámnější a nejpověstnější příhodou pojící se s cenzurou knih byla památná tajná tiskárna Jednoty bratrské v Kralicích nad Oslavou na Moravě. Na Moravě byly církevní poměry o trochu odlišnější než v Čechách, a tak tiskárna pracovala pod ochranou pánů z Žerotína, kterým toto panství patřilo. Vznikla zde i slavná Kralická bible, výtečný český překlad Bible. Tohoto tématu i tématu cenzury knih se časem pokusíme dotknout více.

_________________

Tak tohle je pravda jen částečně, ani českých zemí se soudobé události v Německu prostě nemohly nedotknout, což ilustroval quasiodboj roku 1547, v podstatě by se dalo říci, že zatímco roku 1547 existovaly pro nekatolickou opozici vynikající podmínky mezinárodní a mizerné vnitropolitické, roku 1618-1620 tomu bylo přesně naopak, váhavost účastníků 1. stavovského odboje přitom ohrozila i protestanty v Německu, to, že nedošlo k větším postihům po celém zpackaném odboji, lze přičíst na vrub především tomu, že i přes dočasné vítězství prostě Habsburkové zas tak silní nebyli ani v Čechách ani v Německu a opětovné větší uvolnění náboženských poměrů v Čechách bylo podmíněno nezdary Habsburků v Říši

No, vše je relativní a platí to i pro posuzování historických jevů a událostí.
Mně se ty postihy totiž až tak malé nezdají, pokud je pochopitelně nebudeme srovnávat s těmi, které následovaly po té "ohavné rebeli" z let 1618 - 1620. Proč?

Víme, že po ukončení odboje z r. 1547 byli popraveni ("jen"?) čtyři odbojníci, dva rytíři a dva erbovní měšťané. Co však považuji za daleko závažnější a co se málo zdůrazňuje, pokud vůbec(!) byl první, předbělohorský protestantský exil - při vší úctě k popraveným. Ferdinand I. obnovil a začal důsledně uplatňovat Svatojakubský mandát proti pikartům z r. 1508, o němž nepochybně budeme ještě v tomto tématu psát, byť i v jiných souvislostech. Tento mandát, jenž se stal součástí zemského zákona, se týkal především Jednoty bratrské, která se ne vlastní vinou pohybovala za hranou legální konfese.
Bratří a sestry Jednoty dostali po r. 1547 "na vybranou". Buď konvertovat ke katolické ev. utrakvistické konfesi, nebo odejít do exilu. Drtivá většina členů Jednoty bratrské volila to daleko obtížnější a trudnější řešení, než by opustila svojí víru. A tak v r. 1548 odešly do zahraničí stovky bratrských rodin směrem do Slezska a dál pak i do Polska. Ergo - při posuzování míry restriktivních opatření bychom na tento fenomén neměli zapomínat ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Na stavovský odboj let 1546/1547 se také zaměříme až k tomu nadejde správný čas. Ani za šmalkadské války však odboj stavů nepřerostl rámec politického odboje. I když se nakonec podařilo sestavit dvě zemská vojska, jedno pod velením Ferdinanda, druhé pod velením stavů, nedošlo k žádným válečným operacím na území zemí Koruny české. Pouze tažení obou vojsk (plus vojsko císařské), několik samostatných útoků saské strany na města v severních Čechách a drobný vpád do Horní Lužice. Události v Praze během července a srpna 1547 měli už náboj lidových bouří, než vojenských operací. Takže konstatování, že po roce 1485 nepostihly české země větší válečné operace je vcelku postačující pro stručný výklad v tomto topicu, který nebude zabíhat do větších podrobností politických dějin, ale bude spíše sledovat vývoj českého protestantismu s ohledem na skomírající utrakvismus. Což však neznamená, že se tady o tom nemůžeme bavit. Právě naopak. I toto ovlivňovalo vnitropolitické dění v Čechách a na Moravě.

_________________

... ale i příslušnice něžného pohlaví ...
V Jednotě bratrské vedle významných mužů, najdeme také méně známé a skromné ženy. O jedné z nich bych se rád s dovolením zmínil, protože byla mezi prvními šlechtičnami, které se k Jednotě hlásily a do sborů vstupovaly v předreformační době, aby se staly součástí společenství bratří a sester.

Jedná se o urozenou dámu, paní Johanku Krajířovou z Krajku, která zcela nezištně v r. 1496 bratřím a sestrám postoupila bývalý klášter františkánů (menších bratří - minoritů) v Mladé Boleslavi zpustošený během husitské revoluce. Z kláštera Jednota vybudovala sborový dům, bratrskou školu a tiskárnu. Tím se Mladá Boleslav stává velice významným střediskem Jednoty. Statečná Johanka vstupuje do Jednoty jako pětapadesátiletá v r. 1512, tj. po vydání Svatojakubského mandátu a navzdory jemu. Z mála dochovaných písemností Johančiných se nalezlo její upřímné vyznání konfesní příslušnosti z r. 1513, které je odrazem oné předreformační doby a je zároveň i zdůvodněním jejího vstupu do sboru bratří a sester:
"... podle toho můž poznáno a porozuměno býti, která jest příčina náboženství tohoto mého: že tu, mimo jiné náboženství a jednoty, bližší pravdu při spasení základně i služebně při správcích i lidu poznala jsem, a protož se toho jakžkoli s mnohým protivenstvím, haněním, bludováním i kaceřováním s pomocí Pána Boha nebeského přidržím."

Toto Johančino vroucí vyznání je svědectvím nejen o důvodech volby své konfese, ale zároveň i dokladem neustálého vymezování Jednoty bratrské na okraj již se konfesionalizující společnosti, a to dokonce víc jak půl století po vzniku Jednoty, ale již v předvečer evropské reformace ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Zaměřme se nyní na důležitou otázku, která napadne mnohé, když si pročítají české dějiny na přelomu 15. a 16. století. Jak je možné, že po desítkách let náboženských válek a sporů nastal v Čechách tak výrazný útlum náboženské zášti a náboženská otázka ustoupila do pozadí? Odpověď je zdánlivě jednoduchá. Po roce 1485, kdy byl uzavřen kutnohorský náboženský mír, se těžiště vnitropolitického dění v Čechách přesouvalo z náboženské roviny na rovinu mocenskou a stavovskou. Jednoduše řečeno po uzavření míru mezi katolíky a kališníky ustoupila náboženská otázka do pozadí, protože se česká společnost zaměřila na problém, který trápil šlechtu i města stejnou měrou bez ohledu na to, jestli se hlásila ke kříži nebo ke kalichu. Tímto problémem bylo formování stavovství a stavovského systému, který v Čechách tak žalostně selhal roku 1620 a strhl do záhuby málem celou zemi.

Z husitské revoluce vzešel nový a silný stav, a to města, která během 15. století sílila politicky, ekonomicky i vojensky. Po roce 1471, kdy se vlády v Čechách (zatím pouze v Čechách, protože Moravu, Slezsko a obojí Lužici držel uherský král Matyáš Korvín) ujal mírný a měkký Vladislav II. Jegallonský, rostly moc i vliv české šlechty, která se tradičně dělila na příslušníky vyšší a nižší šlechty, ze kterých se postupně krystalizovaly dva stavy - panský a rytířský. Vliv šlechty rostl tou měrou, že panovnická moc za Vladislava II. trvale klesala, a král nebyl schopen tento stav zvrátit. Ostatně to ani neměl v úmyslu, neboť Vladislav nebyl žádný státník. Když roku 1490 zemřel Matyáš Korvín a Vladislav byl zvolen i uherským králem, přestěhoval se z Prahy do Budína, odkud trvale vládl česko-uherské personální unii až do roku 1516. Stejně jako v Čechách i v Uhrách se Vladislav stal hračkou v rukou stavů, kteří za něj ve skutečnosti vládli. Také v Čechách se k moci prodrala vlivná skupina šlechticů, kteří spravovali království za nepřítomného krále.

Po roce 1490 nastal na mnoho let v Čechách boj o třetí stav, kdy se města hlásila o svá politická práva, která jim šlechta upírala. Toto období je pro vývoj české společnosti klíčové a důležité. Pomiňme teď hlavní důležitost boje o třetí stav, kdy se královská města po letech tahanic a dohadování stala šlechtou uznávaným třetím stavem, který spolu se stavem panským a rytířským rozhodoval o veřejných záležitostech na zemském sněmu. Neméně důležitou skutečností bylo, že tehdy nastává posun v myšlení a chápání české společnosti.

Jestliže dříve byla rozhodující sounáležitost k táboru podle náboženské příslušnosti, během bojů o třetí stav tomu tak již není. Už není rozhodující, jakou konfesi jedinec vyznává, ale důležitější je příslušnost k politickému a stavovskému táboru. Tak náhle stojí bok po boku katolík a kališník. Nejpatrnější je to na příkladu měst. Během mocenského spoupeření stavů shledáváme v táboru královských měst města typicky katolická (Plzeň, České Budějovice, Kutná Hora) i města s velkou kališnickou tradicí (Čáslav, Hradec Králové...). To dříve nebylo možné, neboť zde byla náboženská překážka, která však na přelomu 15. a 16. století padá. Teď šlechtu a města spojoval stejný cíl a stejné zájmy. To vše výrazně přispívalo k náboženské toleranci, která se z vyšších vrstev přesouvala i na nižší vrstvy.

Společnost dospěla do stádia, kdy lidé chápali, že království je zemí dvojí lidu. Ale pouze rovnováha a klidné soužití obou konfesí vede ku prospěchu všech a k rozkvětu země. Společnost vyspěla natolik, aby již příště nadlouho nedošlo k tomu, aby náboženské a poté i politické rozpory vedly k rozkolu společnosti a neplodnému vnitřnímu boji, kdy země trpěla. To je důležité a neobvyklé specifikum českého stavovství a společnosti, které udělalo v českém prostředí z 16. století století kompromisu. Rovnováhu narušily však poté nejprve cizí vlivy nesrostlé s českým prostředí (viz. třeba Ferdinand I.) a později i kariérnická a krátkozraká generace stavů, kteří využívali konfesi k politickému boji a mocenskému vzestupu. To bylo ale o takových 100 let později.

Boj o třetí stav skončil plodnou dohodou roku 1517, tedy v roce, kdy Martin Luther odstartoval německou a evropskou reformaci. Více jak 100 let po té české...

_________________

Přesto – jak z následujících řádků vyplyne – nebylo vůbec jednoduché stát se bratrem či sestrou Jednoty.

V době, kdy si Jednota vybrala losem z dvanácti vybraných bratří tři kněze, definitivně zpřetrhala své vazby na římskou církev, aby se tak stala první církví již vpravdě reformační. Prvními kněžími se stali Eliáš z Chřenovic, Matěj z Kunvaldu a Tůma Přeloučský. Záhy pak bylo nutné definovat svoji nauku o církvi (uznávaly se posty, zpověď, poslední pomazání, svátosti křtu, manželství a přijímání podobojí), přísný řád pro soužití v bratrských sborech a pravidla privátního života.
Vrcholným orgánem Jednoty se stala tzv. Úzká rada, v jejímž čele stanul jeden ze tří vylosovaných kněží, totiž Matěj z Kunvaldu. Zpočátku byla tato jakási rada "starších" tvořena kněžími i některými laiky. Kněžím k ruce byli určeni pomocníci (právě z řad laiků), tzv. soudci.
Vedle toho existovala ještě Široká rada, což byl jakýsi sněm, který rozhodoval o věcech vyžadujících širší grémium. Zjednodušeně řečeno o méně závažných problémech rozhodovala Úzká rada a čím složitější záležitost bylo třeba prodiskutovat a rozhodnout o ní, bylo svoláváno zasedání Široké rady. Byl to docela demokratický model, ne nepodobný vztahu výkonné a zákonodárné moci.
Dospělí přijmutí do bratrského sboru se dělili na počínající, prospívající a nesoucí se k dokonalosti. Pouze posledně jmenovaní, kteří byli prověření delší praxí ve sboru, se mohli aktivně účastnit vysluhování Večeře Páně.
Jednota bratrská se vyznačovala několik akcenty. Byla to především velice dobrá znalost Bible a pravidelný život s modlitbou. Od členů Jednoty byl vyžadován distanc od veřejného politického života, nesměli např. zasedat v městských radách a na soudech. Byl uplatňován přísný zákaz přísahy. Od příslušníků panstva bylo navíc vyžadováno zřeknutí se pravomocí nad svými poddanými.

Co se týče provinění proti kázni, tak v bratrských sborech byla pro tento účel uplatňována především tato pasáž z Matoušova evangelia: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník." (Mt 18, 15-17)
Nejprve byl s provinivším se proveden pohovor mezi čtyřma očima, pokud to nepomohlo, pak je třeba provést kajícný rozhovor ve větším počtu bratří. Kdyby ani tohle hříšník nevzal v potaz, tak potom to musí být oznámeno sboru, nikoli jako žalování, ale proto, aby mohl být kající se bratr napomenut před celým sborem. Když ani to nepomůže, tak potom již následuje vyloučení z církve.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V tomto období se Jednota konečně musela popasovat s problémem zákazu působení členů bratrských sborů ve veřejné správě i s jinými činnostmi z oblasti civilního života. Dřívější rigorózní postoj začala odmítat nejen šlechta, nýbrž i podnikatelé z řad měšťanstva.

Proto na sněmu v Rychnově nad kněžnou v r. 1494 muselo dojít pro mnohé členy k bolestnému rozhodnutí a nakonec i svým způsobem k ozdravnému zákroku. Sněm vyslovil souhlas s účastí ve veřejné správě, s provozováním obchodu, řemesel. Ke kněžím, kteří se provinili a byli ochotni k pokání, byl zaujat daleko mírnější postoj než dříve. Členové Jednoty z řad šlechty neměli zasahovat do věroučných záležitostí sborů, protože jako laikům jim to nepříslušelo, nesměli zneužívat svého společenského postavení a svých privilegií. Apel na skromný život bez lakomství a bezuzdné touze po majetku se pochopitelně vztahoval i na tyto bratří a sestry z vyšších pater společenského žebříčku.
Mezi samozřejmé kněžské povinnosti patřila kazatelská činnost, přímluvné modlitby a pedagogická služba. Ze zasedání Úzké rady (viz předchozí příspěvek) byli postupně a nenásilně vytlačováni laici ve prospěch kleriků. Všemi těmito vývojovými i systémovými změnami Jednota postupně pozbývala sektářského stigmatu, což bylo za daných okolností velice důležité a navýsost potřebné. Nebylo to však prvoplánové. Na rychnovském sněmu byla Úzká rada doplněna o dva mladší členy, kterými se stali Vavřinec Krasonický a Lukáš Pražský.

S tímto novým směřováním se někteří bratří nechtěli smířit, takže vytvořili tzv. Malou stránku, odmítající např. křest dětí a otevírání se občanské společnosti. Zhruba 6 let po výše uvedeném sněmu si dokonce voskař Amos, čelný představitel Malé stránky, prosadil svěcení vlastních kněží. Tím byla vydlážděna cesta ke skutečnému sektářství odsouzenému k zániku. No, a majorita Jednoty, zvaná logicky Velká stránka, která začala opatrně a pozvolna brát okolní svět na vědomí, přestala mít jednou provždy s tímto reálným – a jak se nakonec ukázalo – i jediným možným směrem problém.

Během tohoto složitého a bolestného zápasu Jednota bratrská nezapomínala ani na své sociálně slabší nebo jinak potřebné bratry a sestry. To se pochopitelně vztahovalo i na kněží, kteří dodržovali celibát, a museli se živit prací vlastních rukou. Spolehliví a prověření členové sboru měli na starost správu církevního fondu, z něhož se vyplácely almužny potřebným. Již tehda Jednota nastolila model samofinancování svých sborů.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tolerance se však netýkala Jednoty bratrské (z pohledu ostatních konfesí), nebo aspoň ne vždy a za všech okolností, jak z následujícího vyplyne.
Bratrské sbory ve společnosti pro ně nepříznivou situaci překonávaly jenom díky tomu, že ochranná křídla nad nimi začali rozprostírat vlivní příslušníci šlechty, pokud rovnou do bratrských sborů nevstupovali, neboť i jim musela být tato konfese sympatická, a to mnohými atributy založenými na přímočarém výkladu zákona Božího.
Doba prvních poklidných let vlády Vladislava Jagellonského byla v nenávratnu a problémy nastaly už v momentě, kdy se královskými úředníky zastávajícími důležité posty stali zapřísáhlí odpůrci Jednoty. Mezi ně patřil především nejvyšší kancléř Albrecht Libštejnský z Kolovrat, královský kancléř, olomoucký probošt Augustin Käsenbrot ad.
Na základě královského výnosu z r. 1503 spatřil světlo světa zákaz shromažďování kacířů a heretických sekt, mezi něž Jednota stále patřila. Městské rady královských měst měly vyhledávat kacíře, povolávat a předvádět je k výslechům, uvalovat na ně vazbu a následně i trestat. Připomíná to praktiky inkvizice, ale tentokrát té sekulární. Někteří nesmiřitelní katolíci už víc nepotřebovali, a tak Kryštof ze Švamberka na počátku listopadu 1503 nechal upálit 6 členů bratrského sboru z Újezda na Domažlicku. Ještě v roce 1511 již na základě Svatojakubského mandátu (viz níže) byl upálen jistý Ondřej Polívka z Kutné Hory.
Na základě ediktu Albrechta z Kolovrat se měli členové Jednoty dostavit do metropole, kde se jim mělo dostat ponaučení a ti, kteří by se nedostavili, měli být vyhnáni ze země. Bratří včetně Lukáše Pražského (viz předchozí příspěvek) jako zázrakem unikli tomu nejhoršímu. Proti těmto represím se začali ostře ohrazovat sympatizanti Jednoty z řad šlechty a to nejenom české nýbrž i moravské.

Na zemském sněmu v červenci r. 1508 byl přijat Svatojakubský mandát, který Jednotu vykázal do ilegality, aby se tak z nich stali konfesionální disidenti. Bratrským sborům byla zakázána veřejná i privátní shromáždění, Jednota nesměla tisknout žádné církevní spisy ani dokumenty úřední povahy, kněží nesměli vysluhovat svátosti, čímž měla být jejich duchovní činnost zcela eliminována. Pokud by členové Jednoty chtěli setrvat na křesťanské "ortodoxní" platformě, museli vstoupit do římské nebo kompaktáty povolené utrakvistické církve, jinými slovy museli by se vzdát svého předchozího vyznání.
Tento drakonický zákon byl znovu obnoven už v roce 1510, de iure platil až do r. 1609 (vydání Majestátu císaře Rudolfa II.), nikoli však de facto. V mnoha ohledech totiž nebyl dodržován ani bezezbytku uplatňován. Opět se projevila ochranná ruka šlechty, což se týká především Pernštejnů, Kostků z Postupic, smělých dam Johanky Krajířové z Krajku, Marty z Boskovic a některých dalších.

Nakonec tedy přece jenom nabylo vrchu příhodné a tolerantní klima nastolené vítěznou českou reformací a "v tomto ohledu se Čechy posunuly dále do novověku, než se obvykle připouští." (Čornej).

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Svatojakubský mandát proti Jednotě bratrské několikrát obnovili jak Ferdinand I. a Maxmilián II., tak i Rudolf II.

Ferdinand I. k tomu měl závažný důvod, neboť v letech 1546 - 1547, kdy se odehrávalo povstání českých stavů, tvořili jednu z hlavních opozičních síl příslušníci nižší šlechty z boleslavského kraje, kteří nejvydatněji králi odporovali. Většinou byli českobratrského vyznání. Když tedy Ferdinand I. odboj v létě 1547 pokořil, potrestal i Jednotu bratrskou obnovením svatojakubského mandátu.

Jiná situace byla za Maxmiliána II., kdy se postavení Jednoty bratrské změnilo. Změnila její církevní správa, rozšířila se její základna, a měla již větší podporu u české a moravské šlechty. O síle postavení Jednoty svědčí i skutečnost, že vůbec poprvé už sama Jednota jednala s panovníkem o své uzákonění. Maxmilián II. byl panovník o něco více tolerantnější než jeho otec Ferdinand I., ale snadno podléhal vlivu svého okolí a katolického dvora. Maxmiliánova obojakost se ukázala třeba roku 1575, kdy nejprve povolil stavům svobodu vyznání českou konfesí, ale jen co stavové přijali jeho syna Rudolfa za českého krále, Maxmilián obrátil, povolení konfese odvolal a obnovil mandáty proti Jednotě.

Rudolf II. dlouho odolával tlaku protireformačních kruhů císařského dvora, ale poté, co se na přelomu 16. a 17. století dostala do čela zemských úřadů v Čechách katolická klika prosazující ostrou protireformaci, Rudolf už častěji podléhal vlivu zemských úředníků. Na popud nejvyššího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic Rudolf II. roku 1602 obnovil mandát proti Jednotě, ačkoli postavení Jednoty bylo již tak pevné, že se mandát dotýkal i takových stavovských veličin, jako byli páni Václav Budovec z Budova a Petr Vok z Rožmberka.

_________________

I Karel starší ze Žerotína (aj.).
Na tuto persónu bychom v uvedené souvislosti neměli zapomenout, neboť tento Žerotín obzvláště ležel v žaludku císaři Rudolfovi.
P.S. Možná o tomto vzdělaném a zcestovalém intelektuálovi, jakožto nejvýznamnějším moravském představiteli Jednoty bratrské bude v tomto tématu ještě řeč ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)