Napo_Leon píše:
... To vše výrazně přispívalo k náboženské toleranci, která se z vyšších vrstev přesouvala i na nižší vrstvy ...
Tolerance se však netýkala Jednoty bratrské (z pohledu ostatních konfesí), nebo aspoň ne vždy a za všech okolností, jak z následujícího vyplyne.
Bratrské sbory ve společnosti pro ně nepříznivou situaci překonávaly jenom díky tomu, že ochranná křídla nad nimi začali rozprostírat vlivní příslušníci šlechty, pokud rovnou do bratrských sborů nevstupovali, neboť i jim musela být tato konfese sympatická, a to mnohými atributy založenými na přímočarém výkladu zákona Božího.
Doba prvních poklidných let vlády Vladislava Jagellonského byla v nenávratnu a problémy nastaly už v momentě, kdy se královskými úředníky zastávajícími důležité posty stali zapřísáhlí odpůrci Jednoty. Mezi ně patřil především nejvyšší kancléř Albrecht Libštejnský z Kolovrat, královský kancléř, olomoucký probošt Augustin Käsenbrot ad.
Na základě královského výnosu z r. 1503 spatřil světlo světa zákaz shromažďování kacířů a heretických sekt, mezi něž Jednota stále patřila. Městské rady královských měst měly vyhledávat kacíře, povolávat a předvádět je k výslechům, uvalovat na ně vazbu a následně i trestat. Připomíná to praktiky inkvizice, ale tentokrát té sekulární. Někteří nesmiřitelní katolíci už víc nepotřebovali, a tak Kryštof ze Švamberka na počátku listopadu 1503 nechal upálit 6 členů bratrského sboru z Újezda na Domažlicku. Ještě v roce 1511 již na základě Svatojakubského mandátu (viz níže) byl upálen jistý Ondřej Polívka z Kutné Hory.
Na základě ediktu Albrechta z Kolovrat se měli členové Jednoty dostavit do metropole, kde se jim mělo dostat ponaučení a ti, kteří by se nedostavili, měli být vyhnáni ze země. Bratří včetně Lukáše Pražského (viz předchozí příspěvek) jako zázrakem unikli tomu nejhoršímu. Proti těmto represím se začali ostře ohrazovat sympatizanti Jednoty z řad šlechty a to nejenom české nýbrž i moravské.
JM píše:
... Ferdinand I. obnovil a začal důsledně uplatňovat Svatojakubský mandát proti pikartům z r. 1508, o němž nepochybně budeme ještě v tomto tématu psát, byť i v jiných souvislostech.
Na zemském sněmu v červenci r. 1508 byl přijat Svatojakubský mandát, který Jednotu vykázal do ilegality, aby se tak z nich stali konfesionální disidenti. Bratrským sborům byla zakázána veřejná i privátní shromáždění, Jednota nesměla tisknout žádné církevní spisy ani dokumenty úřední povahy, kněží nesměli vysluhovat svátosti, čímž měla být jejich duchovní činnost zcela eliminována. Pokud by členové Jednoty chtěli setrvat na křesťanské "ortodoxní" platformě, museli vstoupit do římské nebo kompaktáty povolené utrakvistické církve, jinými slovy museli by se vzdát svého předchozího vyznání.
Tento drakonický zákon byl znovu obnoven už v roce 1510,
de iure platil až do r. 1609 (vydání Majestátu císaře Rudolfa II.), nikoli však
de facto. V mnoha ohledech totiž nebyl dodržován ani bezezbytku uplatňován. Opět se projevila ochranná ruka šlechty, což se týká především Pernštejnů, Kostků z Postupic, smělých dam
Johanky Krajířové z Krajku, Marty z Boskovic a některých dalších.
Nakonec tedy přece jenom nabylo vrchu příhodné a tolerantní klima nastolené vítěznou českou reformací a "
v tomto ohledu se Čechy posunuly dále do novověku, než se obvykle připouští." (Čornej).