Tohle téma otevírám s vědomím, že jde o problematiku velice rozsáhlou a že se zde budeme zabývat pouze její částí, která souvisí s husitskými válkami.
Nejprve ve stručnosti pár slov k počátku palných zbraní v Evropě.
Nejstarší zachovaná palná zbraň se nachází ve švédském Státním historickém muzeu ve Stockholmu a je známa pod názvem "loshultská puška". Je vyrobena z bronzu a datována do cca 1340 (délka 300mm, ráže 36mm):
Podobná zbraň je vyobrazena v jednom manuscriptu z r. 1326:
Viz také tento přehled:
http://homepages.tig.com.au/~dispater/handgonnes.htmRekonstruovaná zbraň větších rozměrů nevypadá zas tak neúčinně
:
V Čechách jsou připomínáni k r. 1373 výrobci palných zbraní v Praze. První zmínka o použití palné zbraně u nás se týká obležení arcibiskupského dvorce v Kyjích u Prahy královským vojskem r. 1383. R. 1398 dal král Václav IV. příkaz Zhořeleckým, aby dobyli hrad Ronov u Žitavy. Měli k tomu pušky na kamenné koule a puškaře Heinricha. V roce 1399 použilo královské vojsko velkou pušku při obléhání hradu Skála u Přeštic.
Pojem "puška" se zpočátku používal pro palnou zbraň bez rozlišení velikosti či kalibru. Pokud se uvádělo "velká puška" šlo o obléhací dělo, které známe spíše pod označením "bombarda" či "hrubý kus".
Ruční palné zbraně (ručnice) lze sice dělit do několika kategorií, ale vždycky najdeme dost exemplářů, které do žádné kategorie nepasují. Zažité dělení "husitských" ručnic na píšťaly a hákovnice s tím, že píšťala je lehčí zbraň bez háku a hákovnice těžší pro střelbu z vozu či opevnění, nelze pro mnoho zbraní použít. Existují totiž zbraně relativně velké ráže, ale bez háku, pro které se někdy používá termín "ruční bombarda", dále ručnice s jednoduchým držákem doutnáku, na které se vztahuje označení "serpent" (had, podle esovitého tvaru držáku) nebo zbraně na pomezí hákovnice a tarasnice.
Ruční bombarda z konce 14. stol.:
Codex Vindobonensis, 1411:
Konrád Kyeser, Bellifortis, cca 1405:
Střelivem do ručnic i těžších zbraní byly zpočátku šípy, pak se k nim přidaly olověné projektily (koule, válečky) a také železné střely zalité do olova.
Ještě počátkem 15. stol. lze považovat za běžné střelivo jak koule, tak i šípy. Ještě na tomto obrázku z r. 1420 (či 1440?) je vidět ručnici nabitou dokonce zápalným šípem
:
Velkých obléhacích děl se do dnešní doby dochovalo relativně hodně. Jejich hlavně jsou skládané z železných prutů stažených obručemi a mají prachovou komoru výrazně menšího průměru, než je ráže. Tato mnohatunová monstra střílela koule z pískovce nebo žuly o hmotnosti až 700 kg.
Bombarda "Pumhart von Steyr" z vojensko-historického muzea ve Vídni.
Některé kusy působí poněkud poddimenzovaným dojmem:
Při vhodném umístění, tzn. co nejblíže a kolmo na zeď, byla bombarda schopna zničit hradbu obvyklé tloušťky, tj. zhruba 1,2-2m. Obnášelo to ale opakovanou střelbu do jednoho místa z velmi malé vzdálenosti v řádu desítek metrů. Hradba rozrušená otřesy velkých koulí se pak sesula. Ani takovýto průlom však často nevedl k pádu pevnosti. K dobytí bylo zpravidla nutné zkombinovat více obléhacích technik dohromady.
Zde je nutné připomenout, že v Čechách se stavělo v době předhusitské sice vesměs pasivní opevnění bez flankovacích věží či bašt, ale na druhou stranu města mívala před hlavní hradbu předsunutý parkán, příkop a val a podobně bylo opevněno i mnoho hradů, resp. alespoň na těch nejlépe přístupných stranách. Hrady navíc byly v naprosté většině výšinné, tj. na ostrožnách nebo osamělých kopcích, ty v rovině zase chránila voda či bažiny. Najít vhodné postavení pro bombardu bylo často velmi obtížné a z nouze zvolené palposty mívaly za výsledek střelbu zcela neúčinnou.
Pokud bychom měli věřit originalitě v muzeích prezentovaným lafetací bombard, museli bychom připustit, že některé kusy byly určeny pouze pro střelbu horní skupinou úhlů a pevnost skutečně "bombardovaly" shora. V tom případě by destrukční účinek na vertikální konstrukce byl minimální, podobně jako u velkého praku.
pokračování příště ...